Březen 04, 2011
Pokud máme mluvit o Gorbačovovi a jeho roli v politice, začněme tím, že mnohým se Gorbačov jeví pouze jako slabý politik, který přijel z venkovské oblasti, všemu málo rozuměl, a je to sebevědomý člověk, který zahájil nějaký proces, ztratil nad ním kontrolu, a poté i moc.
S tímto názorem kategoricky nesouhlasím. Myslím si, že Gorbačov je politik, který sehrál v dějinách Ruska, a Ruskem zde míním i Sovětský svaz, tu nejzlověstnější roli, zlověstnější než kdokoli jiný. V žádném případě ho však nemohu nazvat slabým politikem, minimálně v tom, co se týká vnitřní politiky.
Gorbačov je velmi talentovaný manipulátor. Pohrdal tou elitou, kterou řídil. Mnohokrát bylo vidět, s jak zachmuřeným výrazem v obličeji pozoroval na stranických zasedáních a sjezdech ty, které řídil. Velkolepě manipuloval sjezdem lidových poslanců, dokonce i v době, kdy byl v největším varu. Velmi dobře rozuměl tomu, jak je třeba poštvat jednoho proti druhému a udržet přitom určitou politickou rovnováhu. Věděl, že když bude štvát jednoho proti druhému, nebo, jak je dnes módní říkat, bez přestání vyvolávat proces destrukce, a nebude tam protiváha, dříve nebo později moc ztratí. Směřoval k této ztrátě moci, šel k ní chladně, klidně, chápal to tak, že rozhoduje o něčem, co viděl jako své poslání.
A to, k čemu směřoval, nebylo osvobozením lidí, a už vůbec ne návratem k něčemu humánnímu, nekrvavému atd. Všechno, co bylo vykonáno Gorbačovem, tedy rozpad Sovětského svaz, i to, co potom následovalo, nás přivedlo k potokům krve. Jen v samotném Tádžikistánu padlo za oběť občanské válce 190 tisíc lidských životů
Když budeme hovořit o dětské slze, a já doufám, že je to i pro naše humanisty, kteří hovoří o tom, že žádná reforma nestojí za jedinou dětskou slzu (to je vždy velmi pokrytecké tvrzení, protože jakékoliv reformy vždy něco stojí, a je to více než ta slza, ale když nebudou provedeny, bude těch slz ještě víc), ale dejme tomu, že zaujmeme toto stanovisko a budeme hovořit o dětské slze. Pak slzy dětí, v důsledku toho, co udělal Gorbačov, zaplavily zemi.
Předseda kolchozu Rachmonov, který se později stal prezidentem Tádžikistánu, vzal samopal a šel bojovat poté, co mu v jedněch lázních, ve kterých mučili lidi, ukázali novorozence se staženou kůží. Novorozenec ještě plakal. Toto určitě je dětská slza, nebo to není dětská slza?
A tak 190 000 mrtvých a 300 000 uprchlíků, to je minimum, co můžeme říci pouze o jednom Tádžikistánu. Ve své pracovně mám minu, která vybuchla ve třídě v Banderách, zbytek miny. Děti tam slavily konec školního roku. Již nežijí. To nejsou slzy? Ani jejich matek a všech ostatních?
To, že desítky miliónů našich spoluobčanů se zčásti staly nevolníky, opuštěnými na území jiných států, to nejsou slzy? Všechno to, co se stalo, to nejsou slzy? A co tohle ohromné ruské trápení? Pád porodnosti a růst úmrtnosti, který si za desetiletí Gorbačova a Jelcina dohromady vzal 26,5 milionů životů. To nejsou slzy?
A co jsme si za tuto cenu koupili? Blahobyt mizivé menšiny lidí. Když budeme věřit oficiálním údajům, tak v Rusku k dnešnímu dni 13,5 % lidí žije pod tzv. MORT hranicí, pod úrovní životního minima. MORT znamená smrt. A přitom ti lidé žijí pod touto úrovní. Toto životní minimum, něco přes 5000 rublů, asi vymyslel nějaký doktor Mengele současnosti. Ale lidé žijí pod tímto minimem, to znamená, že jejich děti neustále pláčou, protože mají hlad. My se teď tady s vámi bavíme a tam někde, abych tak řekl na nekonečných pláních naší země, pláče hořem takových 17 – 18 miliónů našich bratrů, našich spoluobčanů. Ti se nepočítají? To je takový humanismus, při kterém si musíme zacpat uši, abychom neslyšeli ten pláč?
A dalších 37 % lidí žije na úrovni od 2 do 3násobku životního minima, to znamená, že žijí v bídě. A jim budete vykládat o tom, že teď už se může jezdit do zahraničí? Oni nemohou jet ani z Horní do Dolní, natož do zahraničí. A co dostali? Mobilní telefony? Ty jsou i v Africe i v Himalájích. Viděl jsem v Himalájích ženu s býkem orat ve výšce 5000 metrů, a přitom volala mobilem. No a co?
Tak co teda dostali? Svobodu? Jakou svobodu? Popište mi ji, prosím.
Gorbačov sehrál v naší historii strašlivou roli. A věděl, že ji sehraje. Ale v té době už byl politikem globální velikosti. To znamená, že postoupil své místo v „ruském mocenském procesu“ za nějaké místo ve světové elitě. Stal se velice módním. Pokušení Gorbačova tady má obrovský význam. Zradit stranu a politický systém, který sám vytvářel, a dostat za to Nobelovu cenu. To je tedy velké pokušení! Dokonce i Ariel Šaron ke konci života podlehl tomuto pokušení.
A jestli má tento jev nějaký význam i dnes? Ano, má. Má v tom smyslu, jaký má vliv na světovou politiku, jaké jsou jeho přestupní stanice a možnosti ji řídit. Já jsem však přesvědčen, že každá politika se dělá především ve vlastní zemi a každý politik především usiluje o jediné, o přízeň svého lidu.
A když tuto přízeň ztratí, když už je zřejmé, že zmizela, stupňuje se to, je to stále silnější, stále vypouklejší, stále zřetelnější, jako na vodních obrázcích. V mé době si s tím hrály děti. To se takový bezbarvý list papíru ponořil do vody, zahýbalo se s ním a najednou se začal objevovat obrázek. A jako na tomto obrázku se začne projevovat skutečná role člověka, a ne kvílení inteligence, která velmi ráda říká „Ale moje děti teď mají ohromné možnosti“. Tvoje mají, ale cizí ne.
Mně tyto možnosti byly také dopřány. Nechápu, jak toto může někdo říkat, když mám zůstat věrný duchu velké ruské literatury, Dostojevskému, Puškinovi, když tam je ta dětská slza. Jak můžete myslet pouze na své děti a nemyslet na ty ostatní?
Taková „inteligence“ možná bude tohle všechno vychvalovat. Co se týče všech ostatních, my všichni velmi dobře víme, jaký mají vztah ke Gorbačovovi. Je pro ně člověkem, který je poznamenán prokletím lidu. A když je člověk takovýmto prokletím poznamenán a ví o tom, ať hraje jakoukoli globální hru, dříve či později i z ní bude vyhozen a zůstane pouze nositelem Nobelovy ceny. Pouze předmětem, který je využíván v reklamních kampaních. Pouze nějakým dobře se prodávajícím symbolem toho, co někdo potřebuje. Takovu historickou roli, tak mocný stát a tak velké možnosti vymění za hlouposti, za šidítko. Myslím, že právě toto je poučení z Gorbačova.
Co se týká vnitřní politiky, je to samozřejmě politik talentovaný. Ale zopakuji to, čím jsem začal – neskonale destruktivní a zhoubný. Po ukončení jeho historické role to možná nakonec ani vůbec není špatný člověk. Ale historická role, to je věc zvláštní. A čím je člověk starší, a Michail Sergejevič není mlád, čím více se blíží k té konečné hranici, tím výrazněji vystupuje tato historická role. A před ní nikam neutečeš. Soud historie existuje. Není to stejně nelítostný soud, jako soud boží, ale i v tomto smyslu se výsledné akcenty stále upřesňují. Jsou vidět a velmi těžce se zpochybňují.
Překlad: Ema