Občas čtu různé články a diskuse na OM. Projevuje se v nich spousta dobře míněných a ušlechtilých názorů a přání lidí, kteří jsou nespokojeni s poměry. Vzdor tomu bývají tyto projevy zatížené ne zcela ujasněnými postoji (obvykle pozitivními) a víceméně zjevnou loajalitou s nešvary a zly, na které poukazují a žehrají. Tímto způsobem nelze kritizované poměry nijak zlepšit. Je potřeba vycházet z postojů jiných, byť relativních.
Musíme se naučit dívat na věc přinejmenším ze dvou stran (kladné i záporné), abychom pak mohli posoudit jejich hodnotu, avšak nikoliv pudově (pozitivně) vztaženou k tzv. životu (konzumu), ale neživotu, tj. k smrti, ale nikoliv podle pozitivních (pudových) představ.
Život je ve své podstatě podle Buddhovy nauky utrpením. Takové tvrzení vyvolává u téměř naprosté většiny trpících bytostí odmítavou reakci. Trpící lidi lze například zhruba rozdělit na bohaté a chudé, přičemž obojí jsou chudí a trpící, tj. závislí na vlastnictví (hmotě jako realitě). Chudým je ten, kterému se nedostává bohatství, ale i ten, kterému se bohatství dostává, protože jinak by jej nepotřeboval. A tak oba dva, jsouce unášeni pudy, trpí.
Nevědomý člověk je s buddhistickými názory ihned hotov. Okamžitě je považuje za zjevnou hloupost a sám si podvědomě připadá mnohem inteligentnější než všichni mudrcové světa.
Pud pohání bytosti za vidinou štěstí. Napětí tím vzniklé pokládá za život. Chvíle prázdného klidu, která je v tomto smyslu pro něj vlastně smrtí („neživotem“), jej dohání k šílenství. Buddhismus je ve své podstatě uměním nudy. Běžný člověk se však nijak uvědoměle nudit neumí. Buď tupě spí, nebo sní a jedná poháněn pudy a jemu podřízeným rozumem. Ztotožňuje se se svým tělem (které nevnímá, takže není jeho) nebo s chvěním své mysli (kterou neovládá, takže také není jeho).
Jízlivý mudrc by se musel smát pošetilému snažení lidí, kteří vymýšlejí vědu, techniku, vzdělání, průmysl, obchod a tisíce dalších nesmyslů, kterými chtějí dosíci štěstí, ale kterými se ve své podstatě chtějí zbavit podprahově dotírajícího nebo již projeveného utrpení. Nakonec přehazují utrpení jako horký brambor jeden na druhého v domnění, že se jej takto zbaví.
Buddhismus je tzv. pozitivisty považován za negativismus. Pozitivismus, nejlépe vyjádřený pubertální západní kulturou, spočívá v bludné představě, že se lze zmocnit štěstí bez neštěstí, dobrého bez zlého atd. Pozitivismus neuznává zákon karmy (akce a reakce), ale dovede jej se vší sprostotou a oplzlostí náležitě využívat k utrpení druhých i svému.
Pozitivismus se domnívá, že lze ze železného zákona skutků uniknout individuální smrtí, neboť po smrti prý nic není a to, co pro něj zmizí ze smyslového spektra, považuje za objektivně neexistující. Je to ovšem naprosto zřejmý omyl, který však pozitivistům nijak nevadí. Pro ně je důležité prožívání, a to zejména libé, zatímco před tím nelibým utíkají, jako před svým stínem.
Radit pozitivistům, kteří jsou ve skutečnosti naivisty, se nijak nevyplácí. Pro ně dobře míněné poučení nemá žádný význam. Jejich učitelem je utrpení, které si tak pečlivě a důkladně ve své nevědomosti vytvářejí.
