Václava Klause jsem nikdy neměl rád, nikdy jsem si ho nevážil a v naprosté většině případů jsem s ním nesouhlasil tak, jak jen se někým nesouhlasit dá, přesto považuji žalobu za velezradu, kterou proti němu chce vznést Senát, za absurdní. Je to podle mě jen pokrytecké gesto sudího, který celý zápas přehlížel, jak největší hvězda fauluje, a minutu před koncem začne rozdávat červené karty a hrát si na to, že má zápas pevně v rukou.
Ne, že by nebyly důvody žalovat Václava Klause za velezrádné počínání směřující proti demokratickému řádu republiky, ale ty důvody se objevily již dávno, když odmítal respektovat rozhodnutí soudu či podepsat, nebo naopak vetovat, zákony a nechával je ve vakuu „nepodpisu“. Tak proč až nyní, na poslední chvíli, když už žaloba nic neřeší a navždy zůstane jen prázdným gestem? Protože pohár trpělivosti přetekl Klausovou novoroční amnestií? Samozřejmě, že amnestie nemá nic společného s milosrdenstvím, že je to jen cynický škleb gaunera z přesvědčení, který jím naplnil své životní přesvědčení, že neexistují špinavé peníze a žádné sentimentální okolky nesmějí omezovat dravé podnikatele v rozletu, ale to ještě neznamená, že je protiústavní.
Pokud se totiž nedá Klausovi něco upřít, tak je to vzácná názorová konzistence, která se právě v amnestii projevila. Klaus amnestující je Klaus úřadující. Je to stále tentýž Klaus, který již dvacet let dominantním způsobem formuje českou politickou scénu. A není Klausovou chybou, že poslanci při schvalování Ústavy nepočítali s někým, jako je Václav Klaus, stejně jako není jeho chybou, že jej poslanci podvakrát zvolili prezidentem. Proto pokud teď chtějí poslanci žalovat Klause za velezradu, měli by především žalovat sami sebe, protože ta vina leží i na nich. Dvacet let jen přihlíželi a nakonec, když již riskují jen minimálně, se rozvášní k pokryteckému gestu, kterým jen odvádějí pozornost od svých vlastních selhání a mnohem hlubších a závažnějších problémů spočívajících v hodnotovém systému a ekonomicko-společenském uspořádání, jehož je Klaus sice apoštolem, ale jež by nebylo možné bez aktivní podpory mnoha dalších sil, včetně parlamentu.
Ať se nám to líbí, nebo ne, Václav Klaus na demokratické uspořádání republiky nezaútočil, zejména ne na demokracii v tom pojetí, které u nás od převratu v roce 1989 převažuje a které ztotožňuje demokracii s kapitalismem. Demokratický totiž nutně neznamená spravedlivý a do rozporu s právem se Klaus nedostal; za to, že se to právo někdy ukazuje být v rozporu se slušností, spravedlností i bájným selským rozumem, Klaus nemůže, nebo alespoň ne sám. A demokracii ve smyslu volbami legitimované nadvlády ekonomických elit odvozené od metafyzického zákona nabídky a poptávky Klaus vždy bránil a tomuto pojetí, jímž se nikdy netajil, byl vždy věrný.
Přestaňme si hrát na žaloby za velezrady a podívejme se raději pravdě do očí: chyba není v jednom odcházejícím politikovi, chyba je v celém systému, který tento politik budoval a jehož je symbolem, ale to se žádnou teatrální žalobou nespraví. To by ta žaloba totiž musela směřovat proti systému jako takovému. Ale to je něco, co senátorům zcela jistě ani na mysl nepřijde, a pokud ano, tak nanejvýš jako noční můra, již má právě žaloba na odcházejícího prezidenta Klause zaplašit.
Opožděný lynč Klause možná uchlácholí veřejnost, ale nevyřeší zhola nic.
Převzato z blogu Tribun
