Červenec 04, 2011
Česká společnost, jak ukazují i průzkumy veřejného mínění, je silně nespokojená se současnou vládou i s jejími „reformami“. Ty přitom většina společnosti, jak se zdá, neodmítá proto, že by nechtěla žádné změny.
Odmítá je proto, že vláda se chová jako povýšený „majitel pravdy“, jenž bez širší diskuse údajně zachraňuje zemi před „řeckým scénářem“, který u nás nehrozil a nehrozí. Ordinování vládního „dobra“ se přitom děje programově s pomocí kroků, které budou mít negativní dopady především na středně-příjmové a nízko-příjmové skupiny.
Navíc se tyto změny odehrávají bez zjevného úsilí skutečně potlačit systémovou korupci, včetně masivního rozkrádání státních zakázek. I průměrný občan si tak dokáže spočítat, že přinejmenším část peněz na něm vládou ušetřených skončí v kapsách neprůhledných ekonomických skupin, které politici nechávají loupit ze „státního“ výměnou za podporu pro své politické strany či přímo pro sebe.
Dokonce i bez řeči sociologických dat lze dnes ve společnosti cítit rostoucí frustraci a hněv. Ty souvisí nejen s již zmíněnými nedomyšlenými „reformami“ a všudypřítomnou systémovou korupcí, ale také s otřesnou politickou kulturou, skandály a téměř absurdním politickým divadlem, které rozehrávají ve vzájemných vztazích koaliční partneři.
V situaci, kdy politická krize u nás přerůstá v krizi samotné demokratické politiky, by bylo logické, aby vládní koalice svými jednotlivými kroky spíše upouštěla páru z politického papiňáku, v němž už více než rok jejím přičiněním nebezpečně stoupá tlak.
Jenže tato vládní koalice je politicky autistická. Dokladem je i naprosté ignorování kontextu, v němž svoje „reformní“ kroky prosazuje. Je výsměchem veřejnosti, když vláda oznámí rozsáhlé změny v důchodovém systému, zdravotnictví a pracovním právu uprostřed další nejapné frašky okolo vládního postavení a politických požadavků Věcí veřejných s tím, že údajně ani neví, zda bude ještě za několik dní existovat.
Bohužel po více než dvaceti letech pobytu v nejvyšších státních funkcích ukazuje značnou míru politického autismu i prezident republiky, který ohodnotil počínání české vládní koalice jako víceméně normální a její vnitřní vztahy jako projev běžných koaličních tahanic. Takové zlehčování je potenciálně velmi nebezpečné, protože vydává za běžné projevy demokracie jevy, které zjevně patří do oblasti politické patologie, a podemílají tudíž legitimitu demokratického systému.
Není divu, že i u nás začínají sílit dosti radikální tendence, jejichž nositelé v lepším případě, podobně jako třeba ve Španělsku, si nemyslí, že to, co jim vládnoucí ekonomicko-politická elita servíruje, je skutečná demokracie, anebo začínají odmítat celý systém liberální demokracie a tržního kapitalismu. Způsob, jakým současná vládní garnitura dál lehkomyslně přitápí pod přehřátým společenským papiňákem, je tak bez velké nadsázky „hrou s ohněm“.
Napsáno pro Právo, 4. 7. 2011
Převzato z blogu autora na Aktuálně
