Premiérská odkopávaná

Červen 27, 2012

Premiéru Nečasovi muselo být sakra horko, že se tak moc odkopal. Tak moc, že riskoval ztrátu posledních zbytků podpory veřejnosti, když náhle odvolal populárního ministra spravedlnosti Pospíšila. Jenže důvěra veřejnosti se dá získat zpátky trochou šikovného strašení Řeckem nebo komunisty, zatímco ztráta záchranné sítě korupčníků na pražském vrchním státním zastupitelství by mohla být fatální.


Panuje totiž všeobecná shoda, že za náhlým odvoláním ministra Pospíšila nejsou oficiálně uváděné důvody, které zpochybňuje i nebývalá rychlost a ochota, s jakou pod odvolání připojil svůj podpis prezident, ale snaha zabránit mu ve změnách na Vrchním státním zastupitelství v Praze, kterými se zřejmě kdosi, komu doposud Rampula s Grygárkem kryli záda, cítil ohrožen. Odvolání Rampuly asi za vyložení karet na stůl ještě nestálo, ale v okamžiku, kdy hrozilo, že na jeho místo přijde populární Bradáčová, bylo třeba jednat.


Nejpozději ode dneška by tedy mělo být i těm nejzaslepenějším pravičákům jasné, jak to s tím bojem proti korupci a rozpočtovou odpovědností vlastně je, a že na Ratha si „plukovníci a prokurátoři“ mohli sáhnout jenom proto, že nepatřil do party, zatímco vládní kamarilu nesmí při práci (rozuměj vydělávání, tunelování, odklánění a dojení peněz z veřejných rozpočtů) nikdo a nic rušit.


Ale i kdyby bylo oficiální vysvětlení pravdivé, tak to žádný důvod k optimismu není, protože by to znamenalo, že premiér je omezený fanatik, pro kterého je loajalita k tupým škrtům důležitější, než boj proti korupci. Stačí srovnat výmluvy a otálení s odvoláním ministrů podezřelých s korupce, nebo držících ochrannou ruku nad podezřelými aktivitami (ano, mluvím o tandemu Parkanová-Kalousek), s rychlostí, s jakou byl odvolán ministr, který si dovolil požadovat víc peněz pro svůj resort, aby zabránil jeho kolapsu.


Jestli někdo manažersky a politicky selhal a opakovaně selhává, tak je to především právě premiér Nečas, který se opět ukázal jako velmi slabý tam, kde by měl být silný, a jako silácký tam, kde by se měl spíše mírnit.


Nejsmutnější na tom ovšem nejsou ty oplzlé mafiánské tanečky, ale ta naprostá bezmoc veřejnosti, které se to slovy klasika nemusí líbit, nemusí s tím nesouhlasit, ale to je také asi tak všechno, co s tím může dělat. Nebo že by se přeci jenom ucho utrhlo a pohár přetekl? Uvidíme po volbách.

 

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku