Leden 01, 2013
Televizní divák je po adventní smršti reklamních bloků, tu a tam vkusně přerušených úryvkem pohádky či několika takty duchovní hudby, podroben zcela novému zážitku.
Vlnu slev a výprodejů doplnila nabídka jiného druhu – reklama na presidenta…
Spoty s tímto dlouho očekávaným zbožím se od těch běžných příliš neliší.
Přesto (a možná i proto) je zajímavé si je pozorně prohlédnout.
Mohou lecos naznačit o aktérech, a jejich přístupu k sebevyjádření. Ukáží jasně, kdo si mohl dovolit profesionální tým filmařů (ostřílených z kampaní na bezva žvýkačky a vychytralé telefony), kdo sehnal dostatek podpůrných celebrit, a kdo si jako bytostný sólista ve vyměřeném čase raději dopřeje státnický monolog. Kdo se nepřetvařuje, a kdo se schovává za vyumělkované triky a pózy.
Vtipností a nápadem jistě zaujme Vladimír Franz. Ten se nepokouší o hluboké myšlenky, mlčí, občas se potutelně usměje, a vsází čistě na svou vizuální výraznost. Kdyby šlo o volbu mobilního operátora nebo leteckého přepravce, možná by stálo za to služeb onoho podivuhodně modrého chlapíka využít…
—
Klip Zuzany Roithové má také švih, a v pasáži kreslené grotesky je až mrazivě přesný. Což poněkud kontrastuje s mravokárnými promluvami jí samotné. Závěrečný vzkaz: "Nekrást! Nelhat! Pracovat!" trochu připomíná známý rodičovský příkaz "Pomodlit, vyčůrat a spát!". Ano, mami.
—
I rozjuchaní stoupenci knížecí milosti by očividně rádi tasili humor, nebo alespoň veselou zkratku. Jdou tak vstříc poučkám, že zákazník slyší zejména na holé věty, a už jen známá tvář dokáže prodat lecjaký šunt. A tak tu jde o řetězení tzv. „hlášek“. To aby bylo každému zřejmé, že nejstarší z uchazečů o Hrad je duchem stále mladý, přeposílatelný, a sociální sítě mu svědčí. Jen přítomnost Petra Čtvrtníčka diváka trochu znejistí, zda je Karlova kampaň vůbec míněna vážně.
—
Jiří Dienstbier se rovněž opírá o osobnosti. Osobnosti, které ve většině nemají zkreslené představy o všedních problémech řadového tuzemce. Kandidát ale působí dojmem, jako by si účinkování v reklamě na sebe sama chtěl oddrmolit a odbýt co nejrychleji… říkejme tomu sympatická úspornost.
—
Průzkumový favorit Jan Fischer si svůj herecký part naopak užívá, a vyráží mezi lid. Tu sděluje vize, tam udílí pokyny, jiným dává dobré rady, vede celé týmy odborníků… spojuje, usmiřuje, řeší. Hlavně při tom všem ale zběsile máchá rukama, aby z jeho gest byla znát ráznost, která jinak sulcovité, různými režimy a okolnostmi vláčené povaze není zrovna vlastní. Třeba se alespoň její iluzi povede navodit…
—
Táňu Fischerovou doporučují názory neznámých, bezejmenných lidí. V kontextu její činnosti pro občanský sektor to působí věrohodně a přiměřeně, zároveň se jí to může ošklivě vymstít. Ztotožnit se s bezejmennými bývá pro ostatní bezejmenné obvykle problém…
—
Miloš Zeman se spolehnul na služby režiséra Renče, osvědčeného autora politického kýče a nenáročné "retro" zábavy. Výsledek spojuje oba žánry, a tak se důchodce Zeman něžně laská s vysočinskými stromy a trousí přitom ostré bonmoty. Hlavní poselství "smrdím tu už dost dlouho, abyste si zvykli" však může na cílovou skupinu hledačů jistot nečekaně zapůsobit. Řemeslně dobré.
—
Jana BuBušíková se drží svých osvědčených postupů a pouze straší… Ohrožením hranic, ohrožením naší státnosti, národa, tradicí… a především varuje před sídlem pozemského inferna – Bruselem. Tato suverénní (a za všech okolností neposlušná!) holka nás prý před ním ochrání. Narodit se jen o něco dříve, k Mnichovské dohodě by nikdy nedošlo… Škoda.
—
Uspávač hadů Přemysl Sobotka se téměř po celou dobu snaží okolí přesvědčit, že je stejný kabrňák jako jeho táta. Do ČT nejspíš omylem uniklo homevideo, určené pro nejbližší rodinu…
Převzato z blogu autora
