Reklama na presidenta

Leden 01, 2013


Televizní divák je po adventní smršti reklamních bloků, tu a tam vkusně přerušených úryvkem pohádky či několika takty duchovní hudby, podroben zcela novému zážitku.

Vlnu slev a výprodejů doplnila nabídka jiného druhu – reklama na presidenta…

 

Spoty s tímto dlouho očekávaným zbožím se od těch běžných příliš neliší.
Přesto (a možná i proto) je zajímavé si je pozorně prohlédnout.
Mohou lecos naznačit o aktérech, a jejich přístupu k sebevyjádření. Ukáží jasně, kdo si mohl dovolit profesionální tým filmařů (ostřílených z kampaní na bezva žvýkačky a vychytralé telefony), kdo sehnal dostatek podpůrných celebrit, a kdo si jako bytostný sólista ve vyměřeném čase raději dopřeje státnický monolog. Kdo se nepřetvařuje, a kdo se schovává za vyumělkované triky a pózy.

 

 

Vtipností a nápadem jistě zaujme Vladimír Franz. Ten se nepokouší o hluboké myšlenky, mlčí, občas se potutelně usměje, a vsází čistě na svou vizuální výraznost. Kdyby šlo o volbu mobilního operátora nebo leteckého přepravce, možná by stálo za to služeb onoho podivuhodně modrého chlapíka využít…

Klip Zuzany Roithové má také švih, a v pasáži kreslené grotesky je až mrazivě přesný. Což poněkud kontrastuje s mravokárnými promluvami jí samotné. Závěrečný vzkaz:  "Nekrást! Nelhat! Pracovat!" trochu připomíná známý rodičovský příkaz "Pomodlit, vyčůrat a spát!". Ano, mami.

I rozjuchaní stoupenci knížecí milosti by očividně rádi tasili humor, nebo alespoň veselou zkratku. Jdou tak vstříc poučkám, že zákazník slyší zejména na holé věty, a už jen známá tvář dokáže prodat lecjaký šunt. A tak tu jde o řetězení  tzv. „hlášek“. To aby bylo každému zřejmé, že nejstarší z uchazečů o Hrad je duchem stále mladý, přeposílatelný, a sociální sítě mu svědčí. Jen přítomnost Petra Čtvrtníčka diváka trochu znejistí, zda je Karlova kampaň vůbec míněna vážně.

Jiří Dienstbier se rovněž opírá o osobnosti. Osobnosti, které ve většině nemají zkreslené představy o všedních problémech řadového tuzemce. Kandidát ale působí dojmem, jako by si účinkování v reklamě na sebe sama chtěl oddrmolit a odbýt co nejrychleji… říkejme tomu sympatická úspornost.

Průzkumový favorit Jan Fischer si svůj herecký part naopak užívá, a vyráží mezi lid. Tu sděluje vize, tam udílí pokyny, jiným dává dobré rady, vede celé týmy odborníků… spojuje, usmiřuje, řeší. Hlavně při tom všem ale zběsile máchá rukama, aby z jeho gest byla znát ráznost, která jinak sulcovité, různými režimy a okolnostmi vláčené povaze není zrovna vlastní. Třeba se alespoň její iluzi povede navodit…  

Táňu Fischerovou doporučují názory neznámých, bezejmenných lidí. V kontextu její činnosti pro občanský sektor to působí věrohodně a přiměřeně, zároveň se jí to může ošklivě vymstít. Ztotožnit se s bezejmennými bývá pro ostatní bezejmenné obvykle problém…

Miloš Zeman se spolehnul na služby režiséra Renče, osvědčeného autora politického kýče a nenáročné "retro" zábavy. Výsledek spojuje oba žánry, a tak se důchodce Zeman něžně laská s vysočinskými stromy a trousí přitom ostré bonmoty. Hlavní poselství "smrdím tu už dost dlouho, abyste si zvykli" však může na cílovou skupinu hledačů jistot nečekaně zapůsobit. Řemeslně dobré. 

Jana BuBušíková se drží svých osvědčených postupů a pouze straší… Ohrožením hranic, ohrožením naší státnosti, národa, tradicí… a především varuje před sídlem pozemského inferna – Bruselem. Tato suverénní (a za všech okolností neposlušná!) holka nás prý před ním ochrání. Narodit se jen o něco dříve, k Mnichovské dohodě by nikdy nedošlo… Škoda.

Uspávač hadů Přemysl Sobotka se téměř po celou dobu snaží okolí přesvědčit, že je stejný kabrňák jako jeho táta. Do ČT nejspíš omylem uniklo homevideo, určené pro nejbližší rodinu…

 

Převzato z blogu autora

 

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments