Říjen 21, 2011
Společným mottem celosvětových demonstrací proti hamižnosti velkého kapitálu a privatizaci demokracie jsou požadavky, které bychom mohli parafrázovat—v narážce na sociální kvas v roce 1968—slovy „kapitalismus s lidskou tváří“.
Většina demonstrujících nevolá po zničení trhu, masivním znárodňování, vládě silné ruky, a podobných opatřeních, která jim podsouvají ti, kdo straší oživováním duchů marxismu. „Rozhořčení“ převážně volají jen po rovnoměrnější distribuci bohatství, přísnější regulaci finančních trhů, a po opatřeních, která by vysvobodila demokracii z moci peněz a systémové korupce.
Není to hnutí lidí prý rozmazlených sociálním státem, kteří nechtějí přijmout, že některé nákladné sociální programy si chudnoucí západní demokracie nemohou už dovolit, jak poněkud zlomyslně argumentují neoliberální kritici. Většina „rozhořčených“, alespoň ústy svých mluvčích, jak se zdá, docela dobře chápe, že nadešla doba dát státní finance do pořádku.
Co už chápou méně, je, proč je hlavní břemeno utahování opasků na středních vrstvách v situaci, kdy dvě procenta nejbohatších lidí vlastní přes polovinu celosvětového majetku, a deset procent nejbohatších vlastní více než čtyři pětiny majetku. A proč po krizi v roce 2008, kterou způsobila primárně neodpovědnost finančního kapitálu, nadále bohatnou bohatí, zatímco ti ostatní chudnou a platí v podobě drastických opatření, jako je ztráta domovů.
Stejně iritující je skutečnost, že ačkoliv demokracie je teoreticky vládou lidu, její chod stále více určují peníze, takže ti nejbohatší mají na demokratický proces neúměrný vliv, často s pomocí velmi neprůhledných praktik. „Rozhořčení“ protestují právě proti této oligarchické povaze současné demokracie. V podstatě žádají, použijeme-li další narážku na rok 1968, aby se “ztracená vláda věcí jeho zpět k lidu navrátila”.
Praxe některých států přitom ukazuje, že „kapitalismus s lidskou tváří“ je možný, a že posiluje demokracii. Krizi nejlépe přestály skandinávské státy, v nichž nikdo nevolá po drastickém omezování již beztak silných sociálních států, založených na vysokých mírách zdanění a přerozdělování bohatství. Jsou to právě tyto státy, které se opakovaně umisťují na prvních místech v hodnocení kvality života, demokratických institucí nebo sociální důvěry.
Neoliberální ideologie ale žene zbytek demokratického světa opačným směrem. Pokud politici západních demokracií, které jsou stále více v zajetí velkého kapitálu, zatím v podstatě velmi umírněné požadavky „rozhořčených“ nevyslyší, existuje v příštích letech bohužel velký potenciál pro poměrně ničivou vlnu antikapitalistického hnutí, která by s sebou mohla spláchnout i liberální demokracii.
Napsáno pro Právo
Většina demonstrujících nevolá po zničení trhu, masivním znárodňování, vládě silné ruky, a podobných opatřeních, která jim podsouvají ti, kdo straší oživováním duchů marxismu. „Rozhořčení“ převážně volají jen po rovnoměrnější distribuci bohatství, přísnější regulaci finančních trhů, a po opatřeních, která by vysvobodila demokracii z moci peněz a systémové korupce.
Není to hnutí lidí prý rozmazlených sociálním státem, kteří nechtějí přijmout, že některé nákladné sociální programy si chudnoucí západní demokracie nemohou už dovolit, jak poněkud zlomyslně argumentují neoliberální kritici. Většina „rozhořčených“, alespoň ústy svých mluvčích, jak se zdá, docela dobře chápe, že nadešla doba dát státní finance do pořádku.
Co už chápou méně, je, proč je hlavní břemeno utahování opasků na středních vrstvách v situaci, kdy dvě procenta nejbohatších lidí vlastní přes polovinu celosvětového majetku, a deset procent nejbohatších vlastní více než čtyři pětiny majetku. A proč po krizi v roce 2008, kterou způsobila primárně neodpovědnost finančního kapitálu, nadále bohatnou bohatí, zatímco ti ostatní chudnou a platí v podobě drastických opatření, jako je ztráta domovů.
Stejně iritující je skutečnost, že ačkoliv demokracie je teoreticky vládou lidu, její chod stále více určují peníze, takže ti nejbohatší mají na demokratický proces neúměrný vliv, často s pomocí velmi neprůhledných praktik. „Rozhořčení“ protestují právě proti této oligarchické povaze současné demokracie. V podstatě žádají, použijeme-li další narážku na rok 1968, aby se “ztracená vláda věcí jeho zpět k lidu navrátila”.
Praxe některých států přitom ukazuje, že „kapitalismus s lidskou tváří“ je možný, a že posiluje demokracii. Krizi nejlépe přestály skandinávské státy, v nichž nikdo nevolá po drastickém omezování již beztak silných sociálních států, založených na vysokých mírách zdanění a přerozdělování bohatství. Jsou to právě tyto státy, které se opakovaně umisťují na prvních místech v hodnocení kvality života, demokratických institucí nebo sociální důvěry.
Neoliberální ideologie ale žene zbytek demokratického světa opačným směrem. Pokud politici západních demokracií, které jsou stále více v zajetí velkého kapitálu, zatím v podstatě velmi umírněné požadavky „rozhořčených“ nevyslyší, existuje v příštích letech bohužel velký potenciál pro poměrně ničivou vlnu antikapitalistického hnutí, která by s sebou mohla spláchnout i liberální demokracii.
Napsáno pro Právo
Převzato z blogu autora na Aktuálně
