Salám alejkum!

Dnes to bude dost kontroverzní, protože se pokusím dát do souvislostí politiku, demografii a názory více stran na, za stávajících podmínek ve světě, skoro neřešitelné téma. Název napovídá, že půjde o Střední a Blízký východ a zemi, která je pro vývoj v daném teritoriu zcela evidentně klíčová.

Nechci se plést do řemesla chlapcům a dívkám Hasbary, ale jejich neustálé varování před Hannibalem před branami, ohrožení jejich Evropy a Izraele především, mě přimělo k zamyšlení, zda nemají v něčem třeba i pravdu. Ostatně, a zcela objektivně, jsou předvojem, možným modelem pro multikulturalizovanou Evropu, a prohrávají svůj boj s časem a plodností palestinských vagin, takže mají právo varovat.

To, že právě dnes nestojí další Sulejman před Vídní, nemusí ještě znamenat, že tam za pár let stát nemusí. A nemusí tam stát s kvérem, ale s žebracím kloboukem a ve velkém počtu. A nejen před Vídní. V dlouhé historii našeho světa hrají, ostatně, větší roli dramatické klimatické, přírodní, a v návaznosti na ně ekonomicko-sociální změny, než jaké dokáže vymyslet člověk, prostřednictvím prosazování tu těch, tu oněch politických doktrín a – ismů, sociálně-politického inženýrství globálních elit.

A tak jsem shodil ze stolu všechny ty různě vymalované obrázky Arabských jar, boje za demokracii v místech, kde ji nechtějí, kde mají jiné, přízemnější problémy, opominu různé ty zkazky o „hodných a zlých“ teroristech Války proti teroru a další zaručeně pravdivé zprávy z mezinárodní politiky, geopolitických scénářů a koncepcí formující dnes Střední a Blízký východ, a podíval jsem se na bolavý zub kdesi hluboko v ústní dutině, kam normálně člověk bez správné optiky ani nedohlédne.

Podíval jsem se na Egypt, dosavadní pilíř středovýchodního statu quo definovaného kdysi dávno smlouvami v Camp David a opakovanými prohrami Egypťanů ve válkách s Izraelem, z pohledu ekonoma. A to hlavně z toho důvodu, že dle klasika je ekonomika primární a politika sekundárním uměním možného za daných podmínek.

Úvodem pár čísel ze CIA Factbook, co hrají v osudu Egypta větší roli, než by se na první pohled zdálo:

• Počet obyvatel v roce 1960: 27.8 milionů

• Počet obyvatel v roce 2008: 81.7 milionů

• Současný roční nárůst obyvatelstva: 2 %, tj. zdvojnásobení počtu obyvatel za 35 let

• Počet obyvatel v roce 2046 (po dalším zdvojnásobení): 164 milionů

• Děšťové srážky – průměr země: cca 50 mm za rok

• Místo největších srážek: Alexandria, cca 200 mm za rok

• Podíl zemědělské půdy na rozloze země: 3 %

• Zemědělská půda na obyvatele: 0.04 ha (400 m²)

• Zemědělská půda na obyvatele v roce 2043: 0.02 ha

• Současný podíl potravin na dovozech země : 40 %

• Současný podíl dovozu obilí na spotřebě: 60 %

• Disponibilita vlastní ropy : vrchol v roce 1996, pokles od roku 1997, čistým dovozcem ropy od roku 2007

• Cena ropných produktů dramaticky roste a stejným způsobem roste cena potravin (vysoká míra korelace), a tím se nejen egyptský proletariát, ale i stále větší část obyvatelstva, která sama sebe namyšleně považuje za střední třídu, dostává do životní situace, která je jimi samými považovaná za neúnosnou.

Budoucnost Egypta a jeho okolí, zejména Izraele a EU a politická stabilita regionu je a v budoucnosti i bude formována dominantně výše uvedenými bio-fyzikálními faktory. Je prakticky jedno, kdo bude Egyptu vládnout, řešit či neřešit budou to samé. Holé přežití.

Je zajímavé, že před „Arabským jarem“ se těmito čísly a jejich vývojem nikdo nezbýval, přestože ta fakta ležela na očích všem stratégům Západu. Dokud ale vládci této rodící se demografické a humanitární katastrofy sloužili za bakšiš Washingtonu a Tel Avivu a do Egypta tekly proudem dolary ve formě vojenské i ekonomické pomoci, dokud vládla vláda zkorumpovaných oligarchů a parazitů tvrdou pěstí egyptské vojensko-policejní diktatury, demograty zajímaly v Egyptě jen jeho historické památky. Pion s věčně nataženou rukou dělal vše, co si jeho pán přál. Už od Sadata. Příjemné a levné, pokud si ty dolary tisknete, jak chcete. Ale cena klidu dramaticky roste, a ani ty dolary už nejsou to samé – za stejný dolar si koupíte dnes až o třetinu míň.

A pak přišlo Arabské jaro pod Sorosovou taktovkou. Pán stále dával bakšiš, ale egyptští mubarakové a jejich zbrojnoši kradli jako straky, jako by den zúčtování neměl nikdy přijít. Kradli tak, že se naštvali i sionisté, kteří z Egypta vysávali jeho omezené ropné zdroje ropovodem až do mrti za 30 % světových cen po desítky let a dlouhodobě tak zhoršovali ekonomickou, politickou a sociální stabilitu svého spojence. Taková i jiná byla cena za mír po prohraných válkách. Němci si mají s Egypťany co povídat. Přitom nikdo na světě nemá takový strategický zájem na stabilitě Egypta a dodržování bilaterálních smluv jako právě Izrael. Ale mamon je mamon, a ten se málokdy zabývá tím, co bude po příští finanční uzávěrce. Zvláště, když to jistí daňové výběry z americké ulice.

Náhradník Impéria za Mubaraka – El Baradej dopadl jako každý Rockefellerův muž v Arábii. Byl tak profláknutý svými loajalitami, že mu nepomohla ani facebooková PR smršť ze zahraničí, orchestrovaná globalistickou National Endowment for Democracy (NED)a dalšími nezávislými dobráky na výplatní listině Dlouhých a tajemných peněz.

Když nevyšla sázka na bohy preferovaného a prověřeného koníka, nastoupil tým B. Muhammad Mursí a jeho Muslimští bratři. A tady došlo u imperiálních šachistů k prvnímu omylu. Z nedostatku jiných alternativ nasadili Muslimské bratrstvo, z pohledu imperiální koncepce našich drahých neoconů s dvěma pasy a jednou loajalitou, příliš brzy. Bratři původně měli zřejmě vstoupit na scénu mnohem později a na místě setkání zájmu tzv. „Války civilizací“ a po nástupu hladu a nedostatku všeho podstatného pro přežití v Egyptě. Měli vést džihád proti západním pohanům a všemu, co představuje 12 mariánských hvězd. Měli být tím světlonošem „ohně, co spolkne neoconský Greater Middle East“ a postaví Evropu do jednoho zákopu s IDF a dalšími žoldnéři NWO. Měli spoluvytvořit nepřítele s velkým N pro další velkou válku s velkým V.

Je historií prokázaným faktem, že nejlepší nepřítel je ten, kterého si vytvořím sám a kterého, prostřednictvím zkorumpovaných loutek, světlonošů a kazatelů jediné certifikované pravdy, sám kontroluji. Viz zasloužilá al-Kájda. Dalším prokázaným faktem, že u kolébek a kas všech těch zapřisáhlých nepřátel Izraele a jeho Západu stály US dolary a globální zájmy. Neb ony se vždy nekryjí se zájmy serisních elit v Izraeli a sotvakdy se stoprocentně krýt budou. Mluvím o Hizballáhu, Hamásu, radikálních sunnitských skupinách a mluvím i o Muslimském bratrstvu, jehož politické vedení je na výplatní pásce CIA od poloviny 70. let minulého století. Inu, aby měla armáda a policie trvale rozhodující moc ve státě, přes Palestince v týle, to ani bez vnějšího nepřítele nejde.

Přes 40 let si Muslimští bratři, za mocné podpory nominálně nepřátelských médií světa, budují image islámského fundamentalismu, nepřítele Západu, vtahují do sebe různé radikály a teroristy, ale budují i paralelní struktury státu a sociální sítě vzájemné pomoci, které jim k autoritě mezi prostými Egypťany pomohly více, než všechny ty „krycí“ atentáty proti zahraničním turistům. Bída se stala faktorem růstu jejich politické moci.

Mursí ale nepochopil dobu, nepochopil úkol svojí mise, nepochopil, že v Egyptě ještě nenastala doba pro svatou válku, nepochopil, že nouzi a hlad začínají mít v Egyptě všichni – i jeho vlastní Bratři, stejně tak jako Koptové a jiní. Figura pro černobílý svět přátel a nepřátel neunesla netradiční a zřejmě nečekanou úlohu – místo trhání národa mnoha národností a řešení stability, kterou právě nyní, v době lybijských a syrských událostí, Impérium potřebuje, se vydal jako předprogramovaný robot cestou intenzifikace náboženských rozporů ve společnosti, a to místo toho, aby Egypťanům dal plné žaludky a nádrže motocyklů za ceny, které jim nezlomí vaz.

Zato armáda svoji roli v Egyptě nejenom dobře zná a má ji skvěle nacvičenou, ale je jediná schopná udržet pořádek. Protože bez pořádku a dodržování závazků k USraeli nefunguje penězovod, u kterého drží od Násira po desítky let stráž a který beztrestně dojí zahalena důstojností garanta egyptské svébytnosti. Armáda, jejíž generalita má ve Washingtonu otevřené i ty dveře, jež jsou nepřístupné dokonce i egyptským prezidentům. Není zvláštním tajemstvím, že vždy pár dní před tím, než se v Egyptě něco významného stane, je nějaký vysoký egyptský velitel na konzultaci či přátelské návštěvě za velkou louží.

Mursí může ve vězení společně se svými souputníky zpytovat svoje svědomí za evidentní a školácké chyby na vnitropolitické i geopolitické šachovnici. Jeho panovačné a sektářské vládnutí opět vyčlenilo Muslimské bratrstvo z mainstreamu na okraj společnosti. Léta pečlivého budování image, podpůrných politických a sociálních struktur, léta úspěšné politiky „zdola“ přišla vniveč za pár měsíců. Možná je to amatérismus, možná záměr sponzorů mimo Egypt. A nebo zmatek ve Washingtonu, co a jak dál na tom Středním východě, kde se věci nevyvíjí zrovna tak, jak by chtěli, je tam, podle Brzezinského, několik koncepcí, řada krátkozrakých fanatiků a žádná vize. Nějak se to tam mění, region reaguje na přesun globálního paradigmatu ze Západu na Východ, hodně se hovoří o nestabilitě hlavních spojenců v regionu – od hašemitského Jordánska, přes příznaky rozkladu saúdské dynastie po interní konflikty v Turecku, vše amplifikované syrským konfliktem, který, mimo jiné, odhaluje tvář současných vládců v teritoriu jejich obyvatelům více, než by bylo záhodno. A do toho přicházejí ještě ty zprávy naznačující, že se izraelská liána přimyká stále více (od amerického dubu) k ruské bříze. Viz práva na těžbu zemního plynu v největším izraelském nalezišti pro Gasprom. Neslýchané, nevídané, ale logické, vezmeme-li USA jako bankrotující stát bez dlouhodobé perspektivy a budování obrovského nedolarového trhu na Východě, obšťastněného zdroji i reálnější vizí.

Jak se teď, po krachu svých vůdců, zachová členská základna egyptského Muslimského bratrstva? Zjistila, že přestože je a zůstane dominantní politickou silou v zemi, je pro skoro polovinu Egypťanů jejich autokracie nepřijatelná. A to je příliš moc na to, aby nezměnili svoji taktiku a neúspěšné vedení.

Odepíše Mursího a další své vyvolené, nasadí tým B a počká na svoji dobu? Nebo vyhrotí konflikt a znásobí nestabilitu na Středním Východě? Osobně sázím spíše na první variantu, protože toto hnutí je mnohem méně extrémistické, než nám západní média vnucují, a jeho schopnost budovat vlastní a v rámci možností efektivnější sociálně společenské alternativy nefunkčnímu korporativistickému státu svědčí o tom, že představují více, než jen prvoplánovou bázi pro islámské teroristy. Přes selhání jejich vůdců nic nesvědčí o tom, že by toužili po tom stát se dalším Katarem, Talibánci nebo být začleněni do Osy zla – a přijít o štědré sponzory na Západě.

Ať už vnitropolitický kvas v Egyptě dopadne jakkoli, demografický faktor země, která není schopna uživit svoje obyvatelstvo, bude formovat jak vnitřní, tak zahraniční politiku Egypta, a s postupujícím časem budou ekonomicko-sociální faktory a trendy eskalovat za rámec udržitelnosti.

Jednou se chudí Egypta, a nejen Egypta, zvednou a půjdou si pro chleba jinam. Do Evropy, ta je po ruce. Takže, vrátím-li se na úvod, na každém šprochu může být i pravdy trochu.

Evropa by se měla zabývat válkou vagín dříve, než dojde k velkému stěhování národů a elitní zločin multikulturalismu nám vybuchne do ksichtu. Paradoxní je, že nám bohem vyvolené servisní elity dovezly izraelský problém do velké části EU a snaží se přenést tento problém i tam, kde zatím, hlavně z ekonomických důvodů, neexistuje. Vydláždili tak cestu Evropanů do izraelského zákopu neoconské Války civilizací.

Alejkum salám!