V poslední době často slýcháme heslo, že je potřeba stát řídit jako firmu.
Podle mého mínění stát je možno jako firmu řídit trojím způsobem:
1) Jako "akciovou" společnost, kde "akcionáři" jsou všichni občané státu, členové managementu jsou taky "akcionáři" a jsou odměňováni na základě výsledků své práce. Při dosahování prospěchu pro akcionáře mají zisk, při dosahování ztráty pociťují osobní ztrátu – politickou, hmotnou anebo dokonce trestněprávní. Kromě slušné odměny za práci je těší společenské uznání a pocit, že posloužili dobré věci. Výsledkem jejich práce jsou spokojení spoluobčané, nízká kriminalita, fungující ekonomika a solidární společnost. Toto není případ České republiky.
2) Tzv. managerským způsobem (doposud všechny vlády) kdy manažeři státu jsou odměňováni bez ohledu na hospodaření státu a prospěch "akcionářů". Za svá špatná ekonomická rozhodnutí nenesou prakticky žádnou odpovědnost, v krajním případě nesou odpovědnost politickou, tj. že přijdou s tučným odstupným o politickou funkci a odeberou se do soukromé sféry ke svým "sponzorům a lobbistům", kde obdrží za zásluhy významný post anebo jsou dočasně upozaděni a pověřeni výkonem jiných funkcí, nezřídka ještě lukrativnějších než ty původní. V tomto typu řízení se členové managementu často snaží akciové podíly občanů – akcionářů skrze nastrčené subjekty sofistikovaně zprivatizovat, vytunelovat, zcizit, odkoupit za zlomkovou cenu a pod. Akciové portfolio (státní majetek) akcionářů je soustavně umenšováno a postupně zaniká a mění se v portfolio 100% soukromých vlastníků často s těžko dohledatelnou, a cizokrajnou vlastnickou strukturou. V českém prostředí zcela obvyklý způsob správy státního majetku.
3) Jako soukromou firmu, tj. podle hesla, co je dobré pro mne, je dobré i pro stát. Tomuto způsobu se někdy říká taky berlusconizace politiky podle moderního průkopníka tohoto politického trendu. V tomto případě obvyklým výsledkem bývá, že politik – podnikatel již složitě nelobbuje za své zájmy zvenčí ale jako přímý účastník a vysoký úředník administrativy ze své pozice legalizuje privilegování svých podnikatelských aktivit s cílem maximalizovat své podnikatelské zisky. Na jednu stranu se snaží maximálně stlačit náklady (ve firmě i ve státě), které by snižovaly jeho zisky a na druhou je nadstandardně zvyšovat kupř. formou daňových privilegií, daňových odpustků, nejrůznějších státních dotací, předkládá návrhy zákonů prospěšných pro jeho podnikání… Podobně jako ve firmě se snaží zdravě "restrukturalizovat" i stát. Neproduktivní státní resorty omezovat anebo rušit, ekonomické rozinky privatizovat anebo alespoň jejich výkon outsourcovat privátním subjektům, které jsou úzce propojeny s jeho kapitálovými aktivitami. S neproduktivní částí společnosti (kupř. s těmi co nenacházejí práci z důvodu úbytku práce na trhu, stáří anebo nemoci…) se nijak nemaže, snaží se je maximálně ekonomicky vytěžit za co nejnižší náklady a pak "kopnout na ulici" za "firemní vrata" (viz v českých podmínkách kupř. případ jednoho nejmenovaného ministra práce a sociálních věcí – podnikatele).
Osobně se domnívám, že nejenom v České republice, ale i ve světě (až na ojedinělé výjimky ve státech, kde byly nastaveny od začátku striktní pravidla oddělující podnikání a politiku a kontrolní mechanismy, kde tyto pravidla jsou soustavně kultivována a prohlubována) zdaleka převažují případy vedení státu jako firmy popsané v bodu 2 a 3. Na území českého Klondiku panují již 24 let zcela výlučně.
Vstup nového aktéra do politického dění v ČR, který nastartoval své zbohatnutí podobně zázračně jako jeho konkurenti, mne uvádí do pochybností. Záleží na tom, který z uvedených způsobů hospodaření se státním majetkem bude preferovat. Jako celoživotní skeptik předpokládám, že zvolí tradiční pragmatický podnikatelský způsob, s největší pravděpodobností ten, který mu bude generovat největší zisky.
