Dokud si vláda myslela, že má všechno pevně v rukou, chvástala se, jak spojení hlasování o reformách s hlasováním o důvěře. Toto gesto mělo vládě i reformám dodat zdání široké podpory a punc legality. Jenže podpora vlády je tristní, koalice je rozklížená a není jisté, že by vláda hlasování ustála a důvěru získala, takže vylekaná vláda couvá a hlasování o reformách s hlasováním o důvěře nespojí. Žádný div, vláda vždy dávala přednost jednání z pozice síly před vysvětlováním, přesvědčováním a dohodou.
Není pochyb o tom, že vláda si je velmi dobře vědoma jak své popularity na veřejnosti, tak podpory ve sněmovně a nehodlá riskovat, že by nenaplnila své „vyšší poslání“. Reformy totiž musí být, i kdyby na chleba nebylo, a vláda musí přežít co nejdéle za jakoukoliv cenu, protože další šanci už dostat nemusí, vodit totiž lidi za nos nejde do nekonečna.
Jak vědí všichni úspěšní, sliby a dohody platí jenom potud, pokud jsou pro toho, kdo je dal, výhodné. Situace se změnila a tak i vláda změnila svůj přístup. A zase až tak malou podporu, aby se musela bát, že jí to někdo „omlátí o hlavu“, ve sněmovně nemá.
Nicméně jako příklad toho, co si sama vláda myslí o možnosti získat širokou a stabilní podporu pro své sociálně-inženýrské plány, poslouží tento „státnický veletoč“ více než dobře.
Převzato z blogu Tribun
