Byl jsem naprosto vyveden z míry reakcí pana Štětiny na přátelskou nahrávku p. Pekárka. Senátor Štětina byl usvědčen ze spolupráce s STB a vlastnoručně podepsal vázací protokol. Jeho pokusy věc bagatelizovat bych ještě chápal, ale zcela přímo a bezostyšně lhát a snažit se svůj postoj vydávat za hrdinství nebo dokonce snad za odboj navzdory jasným faktům, to je nehoráznost prvního stupně.
Kdyby pan Štětina podlehl pod nátlakem, obavou o rodinu, příbuzné, přátele či o sebe, byla by to věc smutná, ale pochopitelná. Lidé pod tlakem dělají divné věci a hrdinů je v těchto situacích daleko méně, než večer před tím u piva. Ale on svých výhod agenta (patrně prominentního) zhusta užíval a po převratě si ze svého selhání šikovně udělal živnost. To je zcela neospravedlnitelné.
Velmi zajímavé je, že se pan Štětina nechce soudit, prý z těchto důvodů:
-
Za posledních pět let bych při systematických pomluvách komunistů nedělal nic jiného,
-
Jejich slina mne míjí.
Ale o co by se pan senátor vlastně soudil? Že nebyl v KSČ, že nebyl agentem STB, že neměl výhody o nichž se prostým občanům ani nesnilo? Nebo by obvinil pomlouvající „komunisty“ z toho, že věrolomně nevěří jeho báchorce o „hrdinství“ a „odbojovém“ lhaní STBákům? Pan Štětina byl sice agent, ale rozhodně to není hlupák. Jakýkoli korektně vedený soudní spor by musel zákonitě skončit zničením jeho polistopadové „legendy“ (i kdyby ho snad formálně vyhrál), která mu umožnila vstup do nejvyšší pater české politiky.
Jsem starý chlap a znám svou cenu.
Ano, pan senátor zná svou cenu. Dnes s určitostí víme, že komunistická Státní bezpečnost ji byla schopna zaplatit. Zbývá jen jedna otázka. Kdo tu cenu platí dnes.
Převzato z Nautila
