Pamatuji si na ty tři dny, páteční večer, sobotu a neděli, jako kdyby se to stalo včera. To je celkem známá vlastnost lidského mozku: i běžné, obvyklé a samozřejmé věci si zapamatuje s fotografickou přesností, pokud se zároveň stala nějaká významná, přelomová událost. Takhle si pamatujeme, co jsme dělali, jaké bylo počasí, kde jsme byli a s kým, ty dny, ve kterých zemřel Stalin, Gagarin se dostal do kosmu, když byl spáchán atentát na Kennedyho, srpen 68, televizní zprávy v dubnu 69, s těmi zvony, které odbíjely dalších dvacet let zmařených nadějí, člověk na Měsíci, samozřejmě pak 11. září.
Když jsem se v sobotu 18. listopadu ze zpráv (již nerušené) Svobodné Evropy a z německé televize dozvěděl, že při páteční demonstraci byl zabit student Martin Šmíd, vyrobily si mé šedé buňky mozkové, zcela nezávisle na mé vůli, jakýsi jednoduchý slogan a opakovaly si ho dost dlouho: „Tak už jste konečně v prdeli!“
A byli.
Režim padl, protože byl směšný, zločinný, v kontrastu se západními demokraciemi evidentně neschopný. Ve vedení státu trapné postavy, lháři, geronti, kteří lpěli na svém zločinu ze srpna 68, nemohli ho popřít, protože by se automaticky odsoudili. Měl jich už plné zuby každý, včetně významné části členů jejich vlastní strany.
A včetně StB, která to pak zařídila zcela hladce. Zifčák prý na Národní omdlel z psychického vypětí, hihihi. Haha.
Těch dvacet dva let pro mě uběhlo jako voda. (Mladým lidem se zdá, že je to celá věčnost, dávná minulost.) A v této pro mě krátké době jsme z obrovských počátečních nadějí uvařili současný guláš nebo bramboračku, jak chcete, pokrm chuti odporné, smradlavé, kyselé, při jehož každodenní konzumaci se chce strávníkovi zvracet.
Ve vedení státu trapné postavy, lháři, deprivanti, kteří lpí na svých zločinech z devadesátých let a pokračují v nich i v novém století, dnes, každý den. A nepřestanou, protože demokracie, vláda lidu, je deformována penězi hrstky bohatců do jakési frašky, v níž hraje hlavní roli jejich propagandistický tyjátr (tisk, rozhlas a televize) na jedné straně a hloupost, dřevní blbství podstatné části občanů na straně druhé. Stala se pouze formální kulisou pro neskutečně brutální útok na základní lidská práva, jehož jsme svědky.
A ve světě to není lepší, ani ve snu by mě nenapadlo, že po čtvrtstoletí od pádu komunismu bude možné číst – od amerického významného novináře – takovýto článek.
Současná společnost připomíná hamburger, jehož prostřední část, lid obecný pracující a trpící, svírají obě části housky, horní i spodní. Shora ho vysává a okrádá lůza horních kapitalistických a finančnických deseti tisíc, zespoda zase skutečná, tradiční lidská spodina, póvl a ksindl, který si – částečně zbaven možnosti poctivé obživy a puštěný ze řetězu – prostě a jednoduše potřebné nakrade. Z povzdálí tohle lisování pozoruje státní správa, policie, justice, vysocí úředníci, zastupitelé, kteří mají své jisté, výsluhy, nezávislost a imunitu, hlavně pak sladký život v nicnedělání, s korupční třešničkou na dortu.
Nejhorší je, že tohle nezachrání jeden dobrovolník, který by si lehl na Národní třídu a předstíral mrtvého.
S námi už jeden mrtvej nehne.
Sekáme je jak Baťa cvičky.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
