Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Způsoby udržení vlády
Ve skutečnosti bitvy již probíhají. V USA, v Evropě i v Rusku pokračují demonstrace, se kterými vlády všelijak bojují. Přitom jsou si plně vědomy toho, kterým směrem se situace vyvíjí: v USA, jak píší v internetu, trénují policii a armádu na maketách amerických měst (téměř ve skutečné velikosti), v Rusku vážně posuzují varianty zvýšení daní, včetně daní z nemovitosti a luxusu. To ukazuje, že vládnoucí kruhy chápou blízkou budoucnost a nevidí ji nijak růžově. Ale jak ji vlastně chápou?
Obracím vaši pozornost na mítinky. Nehledě na aktivní pokusy (i u nás) udělit jim protivládní zaměření, nejsou ve skutečnosti zaměřeny proti vládám, ale apelují na ně. Společnost, přesněji, její nejaktivnější část (a angažuje se hlavně “střední třída”) se pokouší vysvětlit vládám, že je třeba v politice něco změnit. A ty reagují celkem originálně – vymýšlejí různé způsoby, jak za každou cenu zachovat stávající systém.
Problém je v tom, že kam až lidská paměť sahá, ještě nikdy nenastala podobná situace, kdy elita dostávala tak kolosální (jak absolutně, tak relativně) kus společenského koláče, při čemž prakticky nenese žádnou odpovědnost za svoji činnost. A nejedná se pouze o to, že nikdo se takového štěstí nechce vzdát – to je pochopitelné. Problém je navíc také v tom, že ať už bude nový společensko-politický systém jakýkoliv, nevyhnutelně bude předpokládat podstatně větší osobní odpovědnost.
A situace je přitom již zcela zoufalá! Ti lidé neumějí pracovat – prostě proto, že jejich status a jejich příjmy nijak nezávisely od kvality jejich činnosti jako administrátorů nebo politiků, a to po celá desetiletí. Na rozdíl od, řekněme, 60. až 70. let minulého století, nemluvě o ještě starších časech. Prací mám, samozřejmě, na mysli realizaci určitých společenských funkcí, které se téměř automaticky předpokládají u představitelů elity, a nemusí to být ani na státní úrovni. Sama myšlenka o takové odpovědnosti byla dočista vymýcena v rámci “liberální revoluce”, počínaje koncem 60. let. Důsledky toho pociťujeme dnes.
Ti lidé, naše (jak ruská, tak světová) elity, si nemohou dovolit ani vzít odpovědnost na sebe, minimálně proto, že nechápou, co to vlastně je, ani pozvat do vlády lidi, kteří to chápou. Právem se obávají, že na jejich pozadí by nevypadali příliš přesvědčivě. Ale to, že negativa se budou množit a množit, to elity chápou. Odmítajíce konstruktivní dialog se společností, musí nevyhnutelně připravovat opatření k boji s dialogem destruktivním. Na který dříve či později dojde, tak jak se bude zhoršovat ekonomická situace.
Co se toho týče, u nás to ještě není nejhorší. V Rusku není “střední třída” coby nástroj stabilizace sociálně-politického života. No co, vrátíme se do 90.h let s úzkou třídou oligarchie a chudým zbytkem obyvatelstva, jako to bylo tenkrát. Mocní se takového zvratu nebojí, podobnou situaci již “zažili”. Bez vzpoury. Pravda, tehdy měli téměř všichni byty, za které téměř nic neplatili a které dostali od Sovětské vlády, kdežto dnes jsou již s bydlením problémy. Jestli zítra zvednou daň z nemovitosti, bude jich ještě více.
Samozřejmě, daň lze zavést tak, aby chudí neměli potíže, ale kdo uvěří tomu, že naše vláda neudělá všechno co nejhloupěji? Tolikrát již šlápli na tytéž hrábě, šlápnou na ně klidně ještě jednou, tím spíš, že stejně nemají žádnou odpovědnost. Bohatí si pro sebe prolobují skuliny – a chudí (což znamená lidé bez solidních průběžných příjmů) vlastnící byty, které získali ještě v SSSR, budou platit “v plném rozsahu”, aby zajistili elitě dostatečný rozpočet, umožňující obvyklou úroveň “tunelů” a “odklonů”.
Na západě také není všechno za “zaplať pánbůh”. Zachovat “střední třídu” se tam nepodaří z toho jednoduchého důvodu, že v průběhu posledních desetiletí existovala díky růstu dluhové zátěže. Připomenu – tempo růstu dluhu domácností představovalo do krize (tedy do podzimu 2008) 10 procent ročně – neboli 1,5 trilionů dolarů ročně.
V současnosti Obama podstatně zvýšil deficit rozpočtu s cílem stimulovat soukromou poptávku. To ale nemůže pokračovat dlouho, a tudíž musí nastoupit taková úroveň poptávky, která odpovídá reálným příjmům domácností. A ty příjmy jsou obecně známé. Jestli reálně oceníme dnešní inflaci a kupní sílu dolaru, dostaneme reálné mzdy stejné jako koncem 50. let, a reálné příjmy domácností stejné jako počátkem let šedesátých (rozdíl vznikl zvýšením průměrného počtu zaměstnaných v jedné rodině).
Ovšem podle dnešních měřítek, život ve stylu počátku 60. let rozhodně není životní úroveň “střední třídy”! Podotýkám, že tyto propočty platí pro dnešní úroveň příjmů, jak bude klesat poptávka, začnou klesat také. Takže situace se bude jenom zhoršovat. A nyní si připomeňme jednu z definic “střední třídy” – lidé se standardizovaným (typovým) spotřebitelským chováním (zajištěným příslušnými příjmy, samozřejmě). Oni ale spotřebovávají nejenom výrobky a služby, ale také – chování moci. Jestliže se u velké části obyvatelstva kultura spotřeby změní – moc se stane velmi nepopulární.
Takže se zdá, že elitám téměř všech zemí vznikly velké problémy. A ony se stále pokouší vysvětlit, každá své společnosti, že “vše se v dobré obrátí”, ale nikdo tomu nevěří. Ani sama elita, ani společnost, která vyráží na demonstrace.
A možnosti dalšího vývoje situace jsou pouze tři. Přesněji, dvě, ale s přechodným obdobím, které se může protáhnout.
První možnost – elita ze svých řad vyzvedá lídra, který mění poměry, “pravidla hry”, sociálně-politický model, zachová při tom ale část elity. Ne celou, pochopitelně.
Druhá možnost – společnost “svrhne” elity a moc uchopí antielita (jako se to stalo v Rusku v Říjnu 1917).
A pak je přechodná varianta, ve které elita pečlivě likviduje potenciální “napoleony” ze svých řad a při tom aktivně pacifikuje společnost. Taková situace je nestabilní, dobře to známe z naší historie, z období od února do října 1917 (připomenu vzpouru Kornilova!), ovšem jak se zdá, právě s ní se potkají například USA.
Udržet současný stav pomocí stávajících “pravidel hry” nelze, je nutné tvrdě centralizovat řízení ekonomiky i státu. Ale k prudké změně pravidel jsou nutné závažné příčiny. A při jejich vytváření se elity nebudou štítit, a již se neštítí, ničeho.
Dá se říci, že cílevědomá práce, směřující k vytvoření “bezpečnostního polštáře” pro elity, probíhá již dlouho. Základní vektor určující směr rozvoje současné liberální společnosti – to je důraz na “střední třídu”. Příslušníkům této třídy neustále vštěpují přesvědčení, že všelijaké tradiční hodnoty nestojí za zlámanou grešli, jestliže jsou kompenzovány růstem příjmů. Proč se to dělá, je jasné. Je to jeden ze způsobů udržení vlády. Elita takto objasňuje lidu, že nejdůležitější a v podstatě jediná hodnota jsou peníze. A peníze dává ona, elita naše milá. Tedy, držet se jí, elity, je třeba ze všech sil…
Právě odtud pochází rozpad rodiny (která, je-li silná, vždy “přepere” stát), přes juvenální technologie a neustálou propagaci homosexuality, ničení náboženství a církve, zničení vzdělání, národní kultury (právě kultury, nikoliv její imitace určené turistům) a rozvoj takzvaného multikulturalismu.
Lidem se to samozřejmě nelíbí, jenomže neustálý růst životní úrovně a zesílení kontroly tajných služeb díky rozvoji informačních technologií umožňovaly do nedávna mít situaci pod kontrolou. No a teď, naprosto nevhod, se stalo něco strašného – začátek “ostré” fáze krize vyvolal pokles životní úrovně “střední třídy”. Samozřejmě, ten proces teprve započal, ale i to, co už proběhlo, demonstrovalo současné “západní” elitě, že její postavení je ohroženo. Všechny používané technologie řízení společnosti začaly vynechávat.
Jedna věc je kontrolovat nevelké procento nespokojených, úplně jiná věc jsou masové protesty. A na tomto místě se elity sjednotily. Spojilo je pochopení toho, že nelze připustit nekontrolovaný vývoj událostí. Mohlo by se lehce stát, že přijdou o moc. Takže je třeba za každou cenu donutit stále ještě existující “střední třídu”, aby se sjednotila kolem elity. Přesněji kolem státu, který elita dosud ovládá. Je třeba aby se lidé báli něčeho horšího, než je ztráta peněz. Ale protože strach před hrozící bídou je docela silný, nedá se zlomit obyčejným strachem. Je nutná hrůza.
Z toho důvodu jsem byl přesvědčen, že vbrzku musíme čekat něco, co vyvolá v lidech hrůzu. A jedna taková událost se již skutečně stala. Mám na mysli krvavá jatka uspořádaná Breivikem. Masová vražda do té míry všechny šokovala, že si většina vůbec nepovšimla celé řady zvláštností a děr v oficiální verzi událostí. Tisk všemožně zdůrazňuje tradicionalistické přesvědčení vraha. Je nutné, aby hrůza vycházela právě z tradiční společnosti – “střední třídu” je třeba tlačit do objetí liberálního státu a liberálních elit, ne směrem k tradičním hodnotám. Proto masové sdělovací prostředky ovládané elitou mlčí o skupinových znásilňováních školaček imigranty z jižních států. Proto si masové sdělovací prostředky nevšímají nárůstu narkomanie a poklesu porodnosti – byly jim zadány jiné úkoly. Ovšem masová vražda spáchaná člověkem, který údajně (pravdu se stejně nedozvíme) vyznává tradiční hodnoty – to je přesně to, co elita a moc potřebují.
Těžko říci zda budou v budoucnosti podniknuty nějaké podobné akce. Cíle se však současné západní elitě dostihnout nepodaří – pokles ekonomiky bude příliš hluboký. Mimochodem, elita tomu zatím nevěří. Ale co udělat dokáže – zorganizovat velký mezinárodní konflikt, který prudce posílí tradiční hodnoty ve společnosti. Bohužel to proběhne prostřednictvím podstatného zostření poměrů, srovnatelného s naší občanskou válkou. A základní otázka, kterou by stálo za to dnes položit: dokáže společnost v evropských státech pochopit, kdo byl skutečným objednatelem krveprolití na ostrově Utoya? Nebo to nikdy nepochopí? Konec konců vzdělání a kultura se neničí jen tak, má to nějaký účel.
***
Návrat “Rudého” projektu
Jak se bude situace vyvíjet dál? Noví proroci zatím nejsou na obzoru, takže vybírat bude nutno ze stávajících projektů. A protože nadcházející ekonomická krize podstatně sníží životní úroveň ve všech západních zemích (jež je v současnosti podstatně zvýšena fenoménem nadspotřeby, jenž je vyvolán emisí dolaru), myšlenka “prospěchu” bude nahrazována myšlenkou “spravedlnosti”. Což znamená renesanci “Rudého” projektu a další posílení Islámského projektu. Co se bude dít v USA, si autor předpovědět netroufá, ale co se týče Evropy, otázka bude stát takto: dokáže socialistická idea asimilovat islámskou populaci, nebo se Evropa stane součástí islámského světa? Poznamenám, že zatím se islám dařilo asimilovat pouze v rámci rozvoje socialistických myšlenek a v souvislosti s tím se domnívám, že právě v Evropě očekává “Rudý” projekt mohutná expanze.
Renesanci čistě Křesťanských projektů (“Byzantského” ve formě pravoslaví a “Katolického”) v blízké budoucnosti neočekávám. A to proto, že tak obrovská krize, jakou je rozpad světového systému dělby práce, rozpad jednotného dolarového prostoru, bude ode všech zúčastněných vyžadovat aktivní, jestli ne agresivní chování. Ovšem politika “křesťanských projektů je podstatně formována jejich dogmatikou, která za jednu z hlavních ctností považuje pokoru. Jinak řečeno, vzkříšení těchto projektů je možné, nikoliv však ve střednědobé a ještě méně v krátkodobé perspektivě. Bude zapotřebí velmi dlouhého času.
Existuje ještě jeden důvod, proč právě “Rudý” projekt patrně bude mít v blízké budoucnosti zvláštní význam. Již jsem zmiňoval, že legalizace úroku v XVI. století stvořila nový fenomén v lidských dějinách – “technologickou společnost”. Zrychlený technický pokrok posledních století, díky němuž se podařilo podstatně snížit úmrtnost a výrazně zvýšit početní stav lidstva, byl vyvolán právě tímto fenoménem. Není vyloučeno, že nutnou podmínkou pro existenci tohoto fenoménu je existence úroku a biblického žebříčku hodnot. Dokonce i Japonsko a Čína v podstatě rozvíjejí své technologie pouze díky západním zemím, jež jsou investory a spotřebiteli jimi vyráběné produkce. O islámu je zbytečné mluvit – všechny pokusy o vytvoření technologické civilizace na základě islámských národů byly neúspěšné.
Přitom zříci se technologických vymožeností není lidstvo v současnosti připraveno. A o to je důležitější, že z tohoto přísného pravidla existovala výjimka. Hovořil jsem o ní výše, ale stojí za to, ji zopakovat. Technologická civilizace byla vybudována také v SSSR – v zemi ve které byl úrok zapovězen stejně, jestli ne přísněji, než v islámských zemích. Tato unikátní zkušenost “Rudého” projektu nemůže zůstat nevyužita, jelikož podle všeho nadcházející krize Jediné míry hodnoty vyvolá minimálně dočasné upuštění od úroku. Spojeno je to s tím, že rozklad jednotného dolarového emisního prostoru bude s největší pravděpodobností probíhat postupně. V první etapě se svět s velkou pravděpodobností rozdělí na několik emisních valutových zón: dolar USA (emitovat který, zdá se, dříve či později bude ne soukromý podnik, ale federální vláda), euro a yüan.
Není vyloučeno, že vzniknou ještě další dvě zóny: takzvaného “zlatého dináru” a ruského rublu. Ve skutečnosti je rublová zóna podmínkou zachování Ruska coby jednotného státu. Což však při současném způsobu řízení naší ekonomiky není příliš pravděpodobné.
Vezmeme-li v úvahu, že trhy musí být globální, bude takový systém zjevně méně rentabilní a s největší pravděpodobností bude pokračovat v rozpadu. V důsledku čehož, aby ochránily svoji suverenitu, budou jednotlivé státy stále vice a více omezovat práva jednotlivých soukromých subjektů na přivlastnění si zisku. Což, konec konců, neodvratně povede k legislativnímu nebo dokonce ideologickému zákazu soukromého využití úroku.
Vrátíme-li se k základnímu tématu můžeme konstatovat, že v nejbližších desetiletích mocná expanze “Islámského” projektu narazí v Evropě na tři druhy odporu.
První – ze strany umírajícího “Západního” projektu. Boj bude krutý a nekompromisní.
Druhý – ze strany národních států sdružených v rámci Evropské unie. Ten bude slabší vzhledem k tomu, že národní projekty ze své podstaty nemohou dlouhodobě odolávat projektu globálnímu.
Třetím subjektem odporu se stane znovuzrozený “Rudý” projekt a i zde budou vztahy velmi složité. Z jedné strany “Rudý” projekt může asimilovat islámské obyvatelstvo Evropy (jako se to podařilo v SSSR), a v tomto smyslu představuje pro “Islámský” projekt to největší nebezpečí. Z druhé strany – některé jeho rysy je třeba maximálně podporovat, protože právě ty mohou zajistit zachování technologické civilizace v Evropě. Jako výsledek těchto procesů v Evropě pravděpodobně vznikne nový globální projekt, jakási symbióza islámu a socialismu, který by se dal hypoteticky nazvat “islámským socialismem”.
Situace v Rusku se bude od té evropské lišit pouze v jednom: daleko rozvinutějšími principy a mechanismy “Rudého” projektu. Což pro “Západní” projekt znamená obrovskou hrozbu, protože výše uvedené varianty vývoje situace v Evropě se mohou podstatně rychleji realizovat v Rusku a tím podstatně urychlit definitivní rozpad “Západního” globálního projektu.
Ne náhodou vrhl “Západní” projekt značné síly na co nejrychlejší zničení reliktů “Rudého” projektu v Rusku: jím najatí manažéři začali agresivně protlačovat okamžitý vstup Ruska do WTO, ničit státní penzijní systém, státní zdravotnictví a školství. Smysl těchto kroků je jasný. Rusko bylo po tisíciletí nositelem nějakého projektu a bez velké ideje jednoduše nemůže existovat. Zničení “Rudého” projektu ho zanechalo v ideovém vakuu: žádné projektové hodnoty pro Rusko nejsou zatím v dohledu. Podstrčit našim národům hodnoty “Západního” projektu se, otevřeně řečeno, nepodařilo. Leč Rusku stále ještě zůstal jakýsi obranný, technický a vzdělávací potenciál a “západní“ projektanti nehodlají připustit, aby se tohoto území zmocnil nějaký jiný projekt. Tudíž je nutné proměnit ho v poušť, obydlenou agresivními a nekonstruktivními kmeny. Dokud byl “Západní” projekt “jednotný a nedělitelný”, dalo se s Ruskem bojovat na technologické frontě. Ale nyní, když se zakymácel, jsou zapotřebí tvrdá a energická opatření. Což také vidíme v praxi.
Teoreticky je po rozpadu “Západního” projektu možná i jiná cesta rozvoje. Zřeknout se i ostatních biblických dogmat. Ovšem v takovém případě bude zapotřebí zformulovat novou dogmatiku v rozměrech celého projektu.
Ať už to bude jakkoliv, nevyhnutelný rozpad “Západního” projektu nastartuje složitý proces boje již existujících globálních projektů, snažících se rozšířit svůj vliv nebo se obrodit. Jak se zdá, v první etapě budou dva: Islámský a “Rudý”. První – díky svému dnes již očividnému vlivu, druhý jako garant uchování “technologické civilizace”. A jestliže Rusko chce v nejbližších desetiletích hrát alespoň nějakou roli ve světě nebo se alespoň zachovat jako stát, je životně nutné co nejaktivněji křísit z dob socialismu zbylé mechanismy a technologie a pokusit se zformovat novou ruskou projektovou ideologii.
Pokračování bude následovat.
