Íránský hlavolam
Leden 26, 2012
Po uvalení embarga na dovoz ropy z Íránu ze strany zemí EU a při nebezpečí dalších sankcí od USA a Západu soudili mnozí odborníci na nevyhnutelnost brzkého konfliktu Íránu a Západní koalice. Je možné přejít přímo k válce. Spojené státy mají v Perském zálivu na východ od Íránu 40 tisíc vojáků, v Afghánistánu 90 tisíc a k tomu podpůrný personál v dalších asijských zemích. Avšak i to může být pro USA málo k tomu, aby případnou válku vyhrály (1).
Udržování statu quo působí proti USA. Podle zpravodajsko-analytického centra Stratfor v tom případě, že se Asad udrží u moci a v Iráku zůstane vše při starém, dokáže Írán určovat politiku regionu. USA nemají možnost sestavit koalici pro případ války. Mají pouze Izrael (2).
Jestliže by došlo k dlouhodobému bombardování Íránu a jeho okupaci, budou USA potřebovat další státy a budou na svou stranu vtahovat Gruzii, Ázerbajdžán a země Střední Asie – a kolem Ruska se utáhne smyčka.
Další varianta: Sankce EU jsou ke škodě mnoha ekonomik – Španělska, Řecka, Itálie. Španělský ministr financí se už vyjádřil tak, že se jedná o zřetelnou oběť (3). Íránu to může přinést ztrátu 15 až 20 miliard dolarů za rok. Není to sice kritické, ale v předvečer voleb do zákonodárného shromáždění (Madžlís) a prezidentských voleb v roce 2013 to může při podpoře opozice Západem způsobit v Íránu nepokoje.
Írán už oznámil, že nalezne alternativní vývozy. Čína (na 1. místě v importu) a Indie (na 3. místě) iniciativy USA odmítly. Japonsko podpořilo USA, ale nesdělilo jak íránské dodávky sníží. Tato země už v roce 1973 doplatila na nesplněné záruky USA v energetické bezpečnosti. Spojené státy přemlouvají k podpoře sankcí i Jižní Koreu.
Opozice vojenskému scénáři ze strany Číny, Ruska a Indie může napomoci vytvoření strategické osy zemí proti hegemonii USA. Čas pracuje proti Washingtonu. Země BRICS mohou ovlivňovat vojensko-strategické postavení v oblasti možného konfliktu. Mohou to být třeba společné manévry proti hrozbě terorismu v Arabském moři a Perském zálivu.
Jasným cílem Washingtonu je změna režimu v Íránu, avšak nemůže ji označit za příčinu útoku. Američané se tedy obracejí na různé politické skupiny v Íránu a snaží se ovlivňovat situaci v zemi jejich prostřednictvím. Využívají nejen metodu barevných revolucí (podpora Zeleného hnutí, vytvoření virtuálních poselství), ale také konkurenci vybraných sil íránské společnosti. Příkladem může být třeba napadení Mexika v 19. století z falešné příčiny (4), anebo vyprovokování japonské agrese v roce 1941 v Pearl Harboru (5). Podobně se stalo v Tonkinském zálivu, kdy incident vyvolaný USA vedl k vietnamské válce. Zde stojí za připomenutí červen 1967, kdy Izraelci zaútočili na americkou vojenskou loď Liberty, zabili 34 amerických vojáků a 172 jich zranili, přičemž skutek nebyl nikdy potrestán.
Zfalšované důvody pro agresi jsou označovány za "humanitární intervenci", "odpovědnost za ochranu civilistů" a "válku proti terorismu". Byly použity pro bombardování v Jugoslávii, Iráku a Afghánistánu.
V případě Perského zálivu mají USA minimálně tři formální důvody k agresi. Za prvé je to obviňování Íránu ze snahy o získání jaderných zbraní, za druhé vytvoření podmínek pro konflikt v Hormuzském průlivu a za třetí obvinění z podpory mezinárodního terorismu.
Je dávno jasné, že nátlak na Teherán a výzvy k ukončení jaderného programu jsou důsledkem snahy Washingtonu donutit všechny země, aby se podřídily jeho příkazům. Vždyť není možné vyrobit jadernou zbraň s technologiemi mírového využití atomu. Úplně nesmyslné je tvrzení USA, že Írán může předat jaderné technologie Venezuele (6). Za tím je snaha využít všechno současně proti jemu nepohodlným zemím.
Hormuzský průliv je hrdlo Perského zálivu a je to cesta vytěžené ropy z regionu. V roce 2011 prošlo touto cestou podle USA 17 miliard barelů ropy (7) – asi 20 % celosvětové těžby. Komplikace při tomto transportu mohou přinést růst cen ropných produktů až o 50 % (8). Hormuzský průliv kontrolují dva státy, a to Írán a Omán.Tankery s ropou proplouvají jejich vodami podle Konvence OSN o transportu nákladů. Írán poskytuje právo plavby všem lodím, včetně lodí USA. USA mají stejný právní statut jako Írán. Obě země podepsaly Konvenci OSN o mořském právu, ale obě ji neratifikovaly. Spojené státy tedy nemají žádné morální právo odvolávat se na mezinárodní legislativu. Írán nyní uvažuje o přehodnocení pravidel průjezdu lodí přes své teritoriální vody (9).
Pro vojenské lodě existují zvláštní předpisy. Je v nich zahrnuto i maximální možné přiblížení. Americká média informují, že íránské lodě provokují americké námořnictvo překračováním předepsaného odstupu. Jenže se naskýtá podezření, že pod vlajkou Íránu plují provokatéři, například z řad separatistů z íránského Balúdžistánu, placených CIA.
Embargo na íránskou ropu zřejmě způsobí problémy s dodávkami. Alternativním řešením jsou nové ropovody přes Saúdskou Arábii, Bahrajn, Omán, Jemen, Katar a Irák. Ty dovolí obejít Hormuzský průliv. Není to však jednoduché, neboť existují rozpory mezi jednotlivými zeměmi a zeměpisná poloha je méně vhodná.
Podle nové vojenské strategie USA jsou kritické dva regiony. Je to "Velký blízký východ" a Jihovýchodní Asie. Hormuzský průliv má svou obdobu v Malacké úžině. Tudy vede nejkratší cesta přepravy ropy z Indického oceánu do Číny, Japonska a dalších zemí, což nepřímo ovlivňuje pohled asijských zemí na íránskou otázku.
Existuje také precedent "války proti teroru". Pod rozplizlou záminkou došlo k okupaci Iráku a Afghánistánu Spojenými státy a k zabíjení tisíců civilistů. Bílý dům už dávno schválil podvratné akce proti Íránu, především proti Íránským revolučním gardám. Dali je do seznamu teroristických organizací. V Islámské republice už dávno pracují agentury jak USA, tak Izraele, které nesou odpovědnost za virus Stuxnet a za vraždy íránských jaderných fyziků. Uvnitř Íránu jim pomáhají organizace typu Mudžahedín e-Hulk, Džundalláh a kurdská strana Svobodný život v Kurdistánu (10).
Dosud tajná válka proti Íránu se už vede. Problém je v tom, jak zvítězit a nevstoupit do její horké fáze.
(1) Colin H. Kahl. Not Time to Attack Iran. January 17, 2012.
(2) Iran, the U.S. and the Strait of Hormuz Crisis. January 17, 2012. http://www.stratfor.com/
(3) La UE acuerda vetar las importaciones de petroleo de Iran. 23.01.2012 http://www.lavanguardia.com/
(4) Richard Sanders. How to Start a War: The American Use of War Pretext Incidents. Global Research, January 9, 2012. http://www.globalresearch.ca/
(5) http://buchanan.org/blog/did-
(6) Recent Events in Iran and the Progress of Its Nuclear Program. January 17, 2012.
(7) http://www.eia.gov/cabs/world_
(8) Michael T. Klare. Danger Waters. January 10, 2012. http://aep.typepad.com/
(9) Mahdi Darius Nazemroaya. The Geo-Politics of the Strait of Hormuz: Could the U.S. Navy be defeated by Iran in the Persian Gulf? Global Research, January 8, 2012. www.globalresearch.ca/index.
(10) Philip Giraldi. Washington’s Secret Wars. 08 December 2011. http://www.
Převzato z Fondsk.ru
***
Jak USA lámaly Slovinsko přes koleno
Vadim Truchačev (materiál poskytl "Síťový intelektuální klub")
Leden 28, 2012
Dvoumilionové Slovinsko se nebálo vzdorovat Spojeným státům. Slovinci nachytali USA při vměšování do svých záležitostí, když se snažili nastrčit do vlády v Lublani svého člověka. Hned nato bylo Slovinsku podezřele rychle sníženo hodnocení od ratingových agentur.
Jak velvyslanec USA "tvořil" vládu země
Slovinské sdělovací prostředky jsou v poslední době doslova znechuceny vměšováním USA do svých věcí. Místní rozvědkou SOVA byly zachyceny depeše velvyslance USA Mussomeliho. Z nich je jasně vidět, že se Američané snažili očernit vůdce levicové strany Pozitivní Slovinsko, lublaňského starostu Zorana Jankoviče, který je srbské národnosti. Obviňovali jej z jakýchsi napojení na narkomafii.
Představili několik politiků, na prvním místě svého favorita, vůdce středopravé Slovinské demokratické strany Janeze Janši. V předčasných parlamentních volbách (4. prosince 2011) se na první místo dostalo Pozitivní Slovinsko. Tehdy shromáždil americký velvyslanec slovinské politiky a začal jim dávat instrukce v tom smyslu, že Slovinsko potřebuje velkou koaliční vládu. Sebe nabídl za prostředníka.
Došlo k neočekávanému. Slovinci neuposlechli svého zaoceánského patrona. Prezident Danilo Türk i ministr zahraničí Samuel Zbogar prohlásili, že je vměšování do vnitřních záležitostí jejich země nevhodné. Ještě razantnější byl bývalý ministr zahraničí Boris Ferlits, když řekl: "Vměšování velvyslance do záležitostí země, ve které je hostem, je nevhodné a nepřijatelné."
Reakce USA: neinvestujte peníze do Slovinska!
Maličké Slovinsko se odvážilo neuposlechnout naléhavá doporučení a velký zaoceánský bratr ve Washingtonu se urazil. Ve Washingtonu dvakrát zavolali slovinského velvyslance na kobereček. Ministerstvo zahraničí USA odložilo plánovanou návštěvu šéfa slovinské diplomacie na neurčito. Odvetou vyhrožoval i Mussomeli. Prý nebude doporučovat investování do slovinské ekonomiky. Příslušné kruhy varoval před investováním ve Slovinsku z důvodu politické nestability. S&P hned nato snížil Slovinsku rating. Proti tomu se slovinská vláda ohradila s tím, že hodnotitelé neberou v úvahu opatření přijímaná na úrovni EU i opatření v samotném Slovinsku.
Proti vůli USA však nebyli poslanci. Kandidaturu prezidentem navrženého Jankoviče neschválili. Je možné, že zde svou roli sehrála jeho srbská národnost. Prezident musel ustoupit a navrhnout etnického Slovince. Volba padla na bankéře Marko Volce. Ten má zkušenosti z práce ve washingtonské Světové bance. Je to člověk Bruselu a EU, spolupracoval s belgickou KBC group.
Čím ještě Slovinsko neuspokojovalo
Rozruch v Lublani po vměšování velvyslance USA nebyl první v období samostatného Slovinska. V roce 2003 bylo Slovinsko jedinou zemí z bývalých evropských socialistických států, která kategoricky odmítla podpořit válku v Iráku. Za šest let nato se připojilo k projektu Južnyj potok. Přestože mají Slovinci složité vztahy se Srbskem, neprojevuje se u nich nechuť k této zemi.
Slovinci se v ekonomice nepodvolují Americe. Když je navštívil guru liberálů Jeffrey Sachs, odmítli jeho návody. Pokračovali v regulaci cen a nepoužili žádnou šokovou terapii. Nelikvidovali průmysl, ani jej nepředali žádné nadnárodní společnosti. Taková deindustrializace, k jaké došlo v Pobaltí, Polsku nebo v Maďarsku, zde nenastala.
Privatizace probíhala pomalu a podle vlastních receptů. Žádní oligarchové si nadivoko nic neurvali. Akcie obdrželi pracující (někde až 60 %). Existovaly i privatizační kupony, ale nebyly na doručitele, nýbrž na jméno. Liberálové Slovinsko kritizovali za nedostatečnou otevřenost, ale marně se snažili.
Americkémi ministerstvu zahraničí vadilo i to, že u vlády byli levostředoví politici (Kučan, Drnovšak, Türk), kteří zvítězili v demokratických volbách. Příjmy obyvatel byly ve Slovinsku nejvyšší ze všech bývalých socialistických zemí. Slovinsko bylo řazeno mezi vyspělé státy.
Favorit Spojených států – kolega Juščenka a Saakašviliho
Vypadá to, že USA chtějí za každou cenu vrátit vládu bývalému premiérovi Janšovi. Ten byl původně aktivistou jugoslávského komsomolu, ale změnil tvář a stal se prozápadním liberálem. V roce 1991 byl velitelem slovinské domobrany, která dostávala zbraně ze zahraničí, aby bojovala proti jugoslávské armádě. Poté byl ministrem obrany a nato založil liberálně-konzervativní Demokratickou stranu orientovanou na USA. Dlouho byl v opozici, ale nakonec se přece dodrápal do vlády. Kamarádil se se Saakašvilim a Juščenkem.
Slovinsko v roce 2008 předsedalo EU. Janša si stanovil za hlavní úkol oddělit Kosovo od Srbska. Právě v době slovinského předsednictví se v této věci hodně udělalo. Janša poškodil ekonomiku země. Aby se přilákali investoři, mělo Slovinsko nejnižší míru zdanění v EU, pouhých 25 %. Jenže investice odešly a pokladna se daněmi nenaplnila. Svůj stát tento muž přivedl do eurozóny. Nyní uhodila krize a Slovinska se to bolestivě dotklo. Nakonec musel sociálně demokratický premiér z let 2008 až 2011 Pahor rozmotávat to, co mu po Janšovi zůstalo. Nyní je třeba ve Slovinsku omezovat sociální zajištění a brát úvěr od MMF. Slovinci to pochopili a v prosincových volbách nevolili opozici.
Reputace Janši byla pošramocena skandálem. Je podezření, že ukradl 21 milionů eur v souvislosti s nákupem 135 obrněných transportérů ve Finsku. Kromě toho měl v devadesátých letech profitovat z pašování zbraní do bojujícího Chorvatska a Bosny.
Takového premiéra by USA potřebovaly. Avšak samotní Slovinci si jej nepřáli. Nebyli pokorní a vzdorovali. Jejich přístup a rozhodnutí řešit si své věci sami zaslouží úctu.
Převzato z Fondsk.ru
***
Neuspěli
JEZ Fukušima-1 přijde pod kontrolu státu
Kiril Sugrobov
Leden 26, 2012
Společnost Tokyo Electric Power, provozovatel JE Fukušima-1, odsouhlasila 26. ledna znárodnění výměnou za poskytnutí finanční pomoci ze strany státu. Společnost se nedokázala vypořádat s následky katastrofy, která jí přinesla kolosální ztráty. Důsledkem havárie je rovněž úmysl Japonska zcela odmítnout jadernou energetiku.
Před katastrofou
V roce 2011 dodávala společnost elektrickou energii více než třetině spotřebitelů v Japonsku. Bylo to přibližně 45 milionů občanů. Řídila tři jaderné elektrárny se sedmnácti bloky (2 ve Fukušimě a 1 v Niigatě). Kromě toho měla 8 vodních elektráren a 16 tepelných. V plánu měla dostavbu dvou bloků na Fukušimě.
Společnost byla zprvu soukromá. Kromě managementu v ní měly velké podíly Japan Truste Service Bank, pojišťovací společnost The Dai-ichi Mutual Life Insurance, další dvě společnosti a město Tokyo. Akcie vlastnilo i několik tisíc obyvatel Japonska.
Panovalo přesvědčení, že se na úspěchu Tepco podílely především jaderné elektrárny, ale nebylo to tak úplně pravda. Větší podíl výroby pocházel od vodních a tepelných elektráren. Proti 17 GW vyrobených v JE stálo 40 GW, které vyprodukovaly tepelné a vodní elektrárny.
V roce 2008 doznala Tepco poprvé za 28 roků finanční ztrátu 841 milionů dolarů. Důvodem byla dočasná odstávka v Niigatě kvůli mimořádné kontrole. V roce 2009 byla korporace opět v plusu se ziskem 1,5 miliardy dolarů.
Následky řádění přírodního živlu
Velké ztráty způsobilo Tepcu jak vyřazení jaderných reaktorů z provozu, tak rekonstrukce po havárii a vyplácení odškodného. Konečné odškodné ještě korporace nesdělila. Loni v dubnu byla ochotna vyplatit po jednom milionu jenů (asi 12 tisíc dolarů) každé evakuované rodině, osamělým lidem pak po devíti tisících dolarů. Takto by měla vyplatit více než sto tisíc lidí. Kromě toho se ještě na soud obrátili farmáři s tím, že jejich produkce byla stažena z trhu kvůli možné kontaminaci.
Na konci finančního roku k 31. 3. 2011 zaznamenala společnost ztrátu 15,3 miliardy dolarů. Likvidace důsledků havarie ji stála kolem 60 miliard dolarů.
Finanční krach Tepco je umocněn konfliktem s vlastními akcionáři. Soukromí akcionáři žádají po korporaci, aby se vzdala jaderné energetiky. Více než 9 000 jich za tento požadavek demonstrovalo v červnu 2011. Jenže společnost tak přijde o třetinu své kapacity.
Loni v listopadu se ukázalo, že velcí akcionáři dali manažery společnosti k soudu s tím, aby společnosti zaplatili majetek ve výši 14 miliard dolarů. Týkalo se to 60 vedoucích pracovníků, kteří řídili společnost před a v době havarie. Prezident Tokyo Electric Masataka Šimicu již odstoupil.
Pomoc státu
Vešlo ve známost, že společnost od státu dostane na kompenzaci poškozeným a ztrátu 11,5 miliardy dolarů. Vláda chce výměnou za to společnost znárodnit. Je to pochopitelné, neboť Tepco se jinak neudrží. Nakonec mají být obchodní podmínky takové, že Tepco dostane od státu pomoc ve výši jednoho bilionu jenů (asi 12,8 miliardy dolarů) a náhradou za to stát bude kontrolovat dvě třetiny jejích akcií. Korporace dále plánuje vylákat přibližně milion jenů od dalších věřitelů, včetně bank.
Tepco spoléhá na to, že se může ze státní kontroly vyvléci do roku 2018. Do té doby by se měly finanční ukazatele ustálit. První zisk ve výši 37,7 miliardy jenů má přijít v roce 2013. V roce 2014 už to má být 150 miliard jenů. V zásadě však má tento zisk přinést prodej aktiv. Pesimistická předpověď říká, že se Tepco může zbavit státního dluhu tak za 10 let.
Nyní je v Japonsku z 54 jaderných reaktorů 50 odstaveno. Vláda prohlásila, že se k jaderné energetice nevrátí. Toto není požadavek jen města Fukušima, které chce ze svého sousedství vyloučit všechny jaderné elektrárny. Ministr energetiky slíbil, že Japonsko postupně tento obor zruší. S tím souhlasí i japonský ministerský předseda. Přitom ještě v roce 2011 se Japonsko chystalo zvýšit podíl produkce elektřiny z JE na 50 %.
Na společnosti Tepco je vidět, že i úspěšná korporace se může ocitnout na pokraji bankrotu. Podobně by se to dalo snadno demonstrovat na katastrofě BP v Mexickém zálivu. Také byl připraven plán na záchranu státem. Katastrofa ve Fukušimě je vážnější. Na Tepco záleží, zda bude mít třetina Japonců elektřinu. Existují názory, že stát není efektivním vlastníkem. V některých případech však jiné řešení neexistuje.
Převzato z Lenta.ru
***
Venezuela přivezla ze zahraničí poslední část zlaté rezervy
Leden 31, 2012
Agentura Bloomberg se odvolává na šéfa Centrální banky Venezuely Nelsona Merentese. Šlo o 14 tun zlata deponovaného v Evropě. Jen za dva měsíce bylo do Venezuely vráceno 160 tun zlata v celkové hodnotě přibližně 9 miliard dolarů. Za hranicemi zůstává asi 15 % venezuelského zlatého pokladu (50 tun) pro potřebné finanční operace.
Prezident Chavez už úmysl vrátit zlatou rezervu ze zahraničí na vlastní území oznámil v srpnu. Operativní měnové rezervy chce Venezuela umístit do spřátelených zemí – Brazílie, Číny a Ruska. Akce má za cíl "ozdravení zdrojů státu před blížící se světovou krizí kapitalismu".
Šéf Centrální banky uvedl, že "návrat našeho zlata byl aktem opatrnosti a suverenity". Převoz zlata a jeho uložení byl přenášen venezuelskou TV. Dosud bylo zlato uloženo v takových bankách jako jsou Bank of England, JPMorgan Chase & Co., Barclays Plc a Standard Chartered Plc.
Převzato z Fondsk.ru
