Portugalsko teskní po diktátorovi
Ljubov Ljulko
Srpen 05, 2012
Nejen Portugalci, ale i Španělé a Řeci jsou otráveni svými vládami neschopnými překonat krizi. Ŕecko už volí do parlamentu krajně pravicové nacionalistické až fašistické strany.
V Portugalsku byl zvolen největším Portugalcem všech dob Antonio Salazar, který vládl v zemi 40 let. Ekonomika Portugalska v jeho době vzkvétala, HDP rostl začátkem sedmdesátých let o 7% ročně. Možná, že tajemství jeho prosperity spočívá v osobních vlastnostech politika, který pracoval pro blaho národa, nenechal se korumpovat a nelhal. Možná, že důvodem bylo i to, že měl kolem sebe skupinu důstojných lidí, které si sám vybral a kteří nepracovali pro strýčka Sama. To všechno existovalo, přestože byly i nepřístojnosti totalitního režimu. Salazarova vláda nebyla podobná ani Stalinově ani Hitlerově. Byla autoritativní, necionalistická a zaměřená na uchování koloniální říše. Salazar pracoval tak, jak uznal za vhodné a odmítal označení krutý diktátor.
Věděl, že nebude přijímán, pokud jeho postavení nebude v souladu se západní intelektuální tradicí. Pro vládnutí si bral vzor u politiků starověkého Řecka se zásadou, že na řízení musejí být účastni "aktivní zainteresovaní členové společnosti". Vytvořil tým typu, který je nyní v Portugalsku nazýván "korporativní" vláda.
Antonio Salazar se narodil 28. dubna 1889 v městečku Vimieiru. Vystudoval církevní seminář a poté právnickku fakultu Universidade de Coimbra. Po ukončení studia se angažoval v katolickém hnutí Centro Académico da Democracia Crista. Vyhrává volby do parlamentu, ale po třech dnech strávených v parlamentní lavici se vrací na Coimbru. Ve vládě se znova objevuje v roce 1926 v době hospodářské krize a politické nestability První republiky, vedoucí k vojenskému převratu. Tehdy tento profesor na Coimbře a známý ekonom dostává úřad ministra financí. Ovšem po třinácti dnech opět skládá funkci.
Neuplynuly ani dva roky a armáda jej požádala o pomoc. Zásluhou jeho působení přechází portugalský rozpočet z deficitu na přebytek. Stát splácí ohromný státní dluh, reorganizuje daňový a finanční systém. Salazara podporují katolíci, rolníci a střední třída. V roce 1930 založil stranu "Národní svaz", v níž s nespornou autoritou vládl. Jeho heslem bylo "všechno pro národ, nic proti národu". Postupně vytlačil všechny konkurenty a v roce 1932 se stal předsedou Rady ministrů.
Poté během roku ratifikoval novou ústavu (40 % zdrživších se je počítáno za souhlasné) a upevnil totalitní vládu. Ta zakázala opozici a ustanovila jedinou vládnoucí stranu s neomezenými pravomocemi. Aby měl ke své samovládě pevný základ, vytvořil represivní Mezinárodní policii ochrany státu ( Polícia Internacional e de Defesa do Estado – PIDE). Byla nepočetná, zato jedna z nejefektivnějších tajných služeb ve světě. Měla širokou síť tajných agentů a její donašeči (bufos) pobírali různé typy odměn. Zcela pod kontrolou bylo obyvatelstvo, ilegální strany a situace v koloniích.
Během druhé světové války podporoval Salazar Hitlera, ale války se Portugalsko přímo neúčastnilo, tomu se Salazar dokázal vyhnout. V letech 1945 a 1949 se konstituovalo Hnutí demokratické jednoty (MUD). Zde se projevila snaha o změny.
Po válce začíná kvasit a osvobozovat se z kolonialismu Afrika, a v Portugalsku samém se sjednocují demokratické síly. Hlava Rady ministrů upevňuje justiční orgány. Historici a politologové docházejí k závěru, že podstatou Salazarovy ideje je ekonomická a finanční rovnováha, která vládě dovoluje "kontrolovat svobodu". On viděl Portugalsko jako impérium a nikoliv jako zemi integrovanou v Evropě.
Portugalsko se sice vyhnulo ztrátám ve druhé světové válce, ale válka v afrických koloniích v roce 1968 způsobila smrt mnoha Portugalců.
Salazar odešel ze světa po jednom ze zasedání vlády. Při zasedání spadl ze židle (doslova) a po převozu do nemocnice zemřel na mozkovou mrtvici. Bylo mu 81 let. Země žila ještě 4 roky v jeho stínu, až v roce 1974 zničila "Nový stát" Karafiátová revoluce. Tím skončila i poslední koloniální říše světa. Portugalská společnost se dosud neshodla na tom, byl-li Salazar spásou nebo prokletím. Výsledek soutěže o nejlepšího Portugalce všech dob dokázal, že si jej národ váží.
Portugalský historiograf a politik Robelu de Souza komentuje věc takto: "Byla to doba, kdy nebyla demokracie, nebyla svoboda, ale byla stabilita a autorita, žili jsme skromně, ale v hospodářské a finanční stabilitě."
To, co řekl Salazar, když dostal křeslo ministra financí v roce 1928, že ví, co chce a kam jde, nelze říci o současných portugalských politicích.
Převzato z Pravda.ru
***
Ukrajina – Rusko: od partnerství ke spojenectví
Jurij Andrejev
Srpen 02, 2012
Od podepsání Sankt-Petěrburgské dohody osmi zemí SNS dne 11. října 2011 (Rusko, Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzie. Moldávie, Tádžikistán a Ukrajina) o zóně volného obchodu se dostává stále více do popředí téma integrace postsovětských republik. Tvrdí se, že integrace je nezbytná. Ovšem ve stejné míře jsou zákonité i procesy dezintegrace, jak si lze pamatovat z doby zhroucení Sovětského svazu. V poslední době je zřetelná obtížná bitva proti dezintegraci EU.
Za špatnou integraci lze považovat globalizaci, tj. zavedení vlády transnacionálního finančního kapitálu po celé planetě. Negativní je také integrace směřující proti základním hodnotám ruské civilizace.
Dvanáctého července došlo v Jaltě k setkání Putina s Janukovičem. Mohlo by se nazvat historickým, pokud by na něm byly vyřešeny všechny otázky, které byly na pořadu jednání. Nestalo se tak, ale přesto byl dán důležitý impuls k novému posunu. Zvláštní význam mělo přijetí Deklarace o podstatě rusko-ukrajinského strategického partnerství. Média informují tak, že mezi Ruskem a Ukajinou strategické partnerství neexistuje, že jejich vztahy jsou na úrovni čistě sousedských vztahů. V Deklaraci jsou cíle strategického partnerství podrobně popsány. Je to zintenzivnění spolupráce, vzájemná podpora reforem, posilování přátelských vztahů. Všechny tyto cíle mají být dosaženy prostřednictvím mezistátních, mezivládních, celoevropských a celosvětových mechanismů. Základní sféry rusko-ukrajinské spolupráce jsou rovněž stanoveny: politická, hospodářská, ochrana přírody, vědecko-technická a kulturně-humanitární. Deklarace musí omezovat takové hodnocení, které vědomě degraduje úroveň spolupráce mezi oběma zeměmi.
S integrací to není právě jednoduché. Pokud se aplikuje jen nejjednodušší alternativa – vytvoření zóny volného obchodu, dopadne to tak, že celá věc vyšumí. RF a Ukrajina už podnikly kroky k vytvoření zóny volného obchodu dříve, ale nic z toho nepřineslo úspěch – plnohodnotný režim voného obchodu vytvořen nebyl.
Nyní podepsaly Dohodu tři země, připojil se Uzbekistán. Je ratifikována Ruskou federací (březen 2012), Běloruskou republikou (květen 2012) a Ukrajinou (červen 2012).
V Euroasijském ekonomickém společenství byla Ukrajina dosud jen pozorovatelem a v žádném jiném svazku postsovětských států není. Nyní se stává členem zóny volného obchodu SNS. Ještě důležitější by bylo členství v Celní unii, v níž je Rusko, Bělorusko a Kazachstán, v jednání je Kyrgyzie. Celní unie je totiž těsně napojena na Euroasijské ekonomické společenství a na Jednotný ekonomický prostor. Zejména se musí stát základem pro Euroasijský ekonomický svaz a následně Euroasijský svaz.
Je řada důvodů, proč je Ukrajina mimo. Například kvůli Dohodě o plynu z roku 2009. Detaily podpisu dohody ukrajinskou stranou by mohly vejít do učebnic o mezinárodních ekonomických vztazích. Je namístě, že zde Ukrajina neuplatňuje žádné nároky na RF. S bývalou premiérkou Tymošenkovou si to už v Kyjevě vyřídili. Ruská strana by měla znovu pečlivě a detailně přezkoumat situaci s euroasijskou integrací ze všech stran a s Ukrajinou obzvláště. Nejedná se jen o majetkové a finanční zájmy, ale o vztahy dvou největších a v kulturně-historické tradici nejbližších států postsovětské Euroasie. Ruští politici jsou povinni spojenectví s Ukrajinou upřednostnit v dlouhodobém strategickém cíli. Jedině to upevní geostrategickou stabilitu Ruska.
Převzato z Fondsk.ru
***
Na trasu Fukušimy se staví Hirošima
Andrej Michajlov
Srpen 7, 2012
Přes energetickou krizi, která je ostatně v Japonsku permanentní i bez fukušimské katastrofy, probíhají zde velké demonstrace proti jaderné energetice. Tragédie ve Fukušimě energetickou krizi ještě zesílila.
Průběh fukušimské události a její likvidace je dostatečně znám. Nad třemi bloky se dostavují betonové sarkofágy, které budou zabraňovat úniku radioaktivních látek do ovzduší. Protesty Japonců proti "jádru" stále pokračují. Avšak na pozadí silné radiofobie se v japonském tisku ozývají nesmělé hlasy představitelů velkého japonského průmyslu a vlády. Přesvědčují veřejnost, že pokud se do podzimu neobnoví v Japonsku činnost alespoň několika bloků, může se už koncem letošního podzimu očekávat kolaps průmyslu. Touto dobou je obvykle japonská ekonomika na vzestupu a potřebuje velké množství energie. Jenže kde ji brát, když téměř všechny"neatomové" zdroje energie se do Japoska musejí dovážet, to jest nakupovat a zásoba jenů není bezedná. Země je rozpolcená. Část obyvatel vystupuje proti JE už z principu. Ovšem stále větší část žádá obnovení výroby z jaderných zdrojů.
V souvislosti s touto skutečností působí podivně smutné datum výročí bombardování Hirošimy. Japonské noviny Sankei Šimbun zveřejnily podrobnou chronologii toho hrozného výbuchu, přičemž do obsahu zahrnuly i podrobnosti dříve nesdělované. Zdroj informací však uveden nebyl.
Svržení obou bomb (Little Boy a Fat Man) dosud vyvolává spory. Role atomového bombardování a jeho etické opodstatnění nejsou dosud přijímány jednoznačně.
Japonsko kapitulovalo 15. srpna 1945. Dnes vycházejí najevo podrobnosti zasluhující pozornost. Události nemusely být tak dramatické. Atomové bomby by nemusely být použity v případě, že by USA neměly v úmyslu zastrašit SSSR.
Podle japonských novin byla dohoda, dle níž se předpokládala možnost použít jaderné bomby proti Japonsku, uzavřena ještě v září 1944 na setkání Roosevelta s Churchillem. V létě 1945 USA za podpory Velké Britanie a Kanady připravily v rámci projektu Manhattan první jaderné bomby. 16. června pak provedly první zkušební jaderný výbuch.
V průběhu Postupimské konference 24. července 1945 prezident USA Truman oznámil Stalinovi, že USA mají novou zbraň nevídané ničivé síly. Neřekl, že má na mysli atomovou zbraň. Podle Trumanových pamětí Stalin mávl rukou, zapálil si dýmku a žádný zvláštní zájem neprojevil. Řekl jen, že je rád a že USA ji mohou účinně použít proti Japonsku. Churchill pozorně Stalina sledoval a myslel, že ten nepochopil skutečný smysl Trumanových slov. Podle pamětí Žukova Stalin vše výborně pochopil, ale nedal to najevo. Až potom řekl Molotovovi, že budou muset pohovořit s Kurčatovem o urychlení prací.
Japonští historikové míní, že jednou z příčin atomového náletu na Japonsko bylo morálně-psychologicky zapůsobit na Stalina! Vždyť všem bylo naprosto jasné, že by Japonsko už válku prohrálo i bez atmové bomby. Je-li to takto, potom se Američané přepočítali. Výbuchy jaderných bomb na Stalina neměly vliv. Strýček Joe byl věren svým pevným principům a proto musel Západ za několik let vyhlásit Sovětskému svazu studenou válku. Sovětský svaz se po krátké době zmocnil jaderné bomby a odpálil ji. Jaderné vydírání neuspělo.
Převzato z Pravda.ru
***
Generálové byli odstaveni
Natalja Kozlova
Srpen 8, 2012
Autorka článku zpovídala Alexandra Soročkina, generála justice a zástupce předasedy Vyšetřovacího výboru RF ve věci trestných činů v silových strukturách Ruska.
Letos bylo za půl roku zaznamenáno v armádě 5 tisíc trestných činů a vyšetřováno přes 8,7 tisíce. Přibližně 4 tisíce případů bylo ukončeno a asi 3 tisíce odesláno k soudu. Zatím se snižují počty úmyslného těžkého ublížení na zdraví, sexuálních deliktů a trestných činů pod vlivem alkoholu. O třetinu se snížil počet porušování pořádku při vojenské službě (dezerce, opuštění stanoviště atd.), snížilo se i fyzické trestání podřízených.
Nedávno byl k dosti dlouhému trestu odsouzen generál ve zdravotnické službě a bylo zahájeno trestní stíhání bývalého velitele Vojsk zvláštního určení a rovněž náčelníka Vojenského topografického zařízení generálního štábu. Dalším zadrženým byl náčelník Vojenského zdravotnického zařízení Hlavního velitelství vojsk ministerstva vnitra RF. Letos jsou zatím k soudu odeslány 4 případy vysokých důstojníků. Vyšetřovatelé pak mají na stole 11 trestných činů jedenácti generálů a admirálů. Většinou se jedná o korupci. Důstojníci se často dopouštějí zneužívání pravomoci, falšování, přijímání úplatků a podvodů.
V určité sféře trestných činů mírně ubývá. Tak tomu je na ministerstvu obrany a v jednotkách FSB. Opak lze pozorovat u vojsk ministerstva vnitra a v pohraničních orgánech. Materiální škody v důsledku korupce stále rostou. Letos se jedná o škodu 992 milionu rublů.
Převzato z Rg.ru
Pozn.: Jedná se jen o velmi stručný výtah z původního článku.
