Eurosocialismus: Neučte Rusko, co je marxismus
Naděžda Alexejeva
Prosinec 29, 2013
To, že Evropa strádá pod záplavou migrantů, způsobili evropští socialisté. Sebevražedná tolerantnost otupila přirozený instinkt sebezáchovy evropských národů. Je otázka, zda eurosocialismus (ES) zapustí kořeny i v Rusku. Odborníci Jekatěrina Deminceva (Centrum historie a kulturní antropologie Ruské akademie věd) a Dmitrij Poletajev (ředitel Centra migračních výzkumů, Institut národohospodářské prognostiky Ruské akademie věd) pohovořili k plnému sálu posluchačů o pracovních migrantech ze zemí Střední Asie a vztahu ruských občanů k nim. Tento článek se snaží reagovat na některé téze uvedené v proslovech obou odborníků.
(Tučným písmem jsou uvedeny myšlenky expertů)
Teoreticky je otázka ES pochopitelná, ale pro ruskou společnost má svá úskalí. Ví se, že Evropa hyne pod lavinou migrantů, ale od Ruska je to prý daleko, takže se ho to netýká. Jenže se už na domácí půdě začaly objevovat první výhonky ideologie multikulturalismu. Dokonce i mezi respektovanými vědeckými pracovníky. Ovšem rovněž v evropských zemích se svého času stalo jádrem vznikajícího ES univerzitní prostředí.
Přílivem pracujících migrantů jsou znepokojeni především ti Rusové, kteří přišli do Moskvy z provincií a mají nízkou úroveň vzdělání. Jsou rovněž migranty a konkurují si s domácími na místa domovníků a dělníků.
S vlnou migrace jsou však nespokojeni lidé z různých sociálních vrstev.
Místní obyvatelé se nechtějí vidět v roli domovníků a dělníků, vždyť i Ruská ekonomická univerzita musí najímat migranty. Místní jsou ochotni dělat vrátného nebo domovníka či školníka jen na čas a poté chtějí "dělat kariéru".
Jako vrátní obvykle chtěli pracovat penzisté a lidé, kteří přišli z provincií. Ruská ekonomická univerzita přizpůsobila podmínky tak, aby využila jejich pokoru a souhlas s podmínkami, na které nechtějí domácí přistoupit. Je to například poloviční mzda.
Federální migrační službu (FMS) nezajímá adaptace migrantů. Ministerstvo vnitra zvyšuje statistiku migrantské zločinnosti, údajně se jedná o 4 %, což v sobě zahrnuje také přestupky migrantů ruských.
Představitel Vyšetřovacího výboru RF řekl v rozhovoru pro stránky RG: "Podle informace Výboru pro bezpečnost Státní dumy přijede do Ruska ročně asi 20 milionů cizinců, včetně osob bez státní příslušnosti. Čtvrtinu všech přestupků proti zákonu páchají právě oni." Informaci potvrzují údaje Federální vězeňské služby RF, podle které tvoří asi 30 % vězňů v moskevských věznicích cizinci.
Děti migrantů je třeba přijímat do mateřských školek, jinak by se v době dospělosti zařadily do stínové ekonomiky. Naopak, pokud se tyto děti vrátí do své vlasti, budou si vážit ruské kultury, což prospěje budoucí hospodářské spolupráci.
Děti je samozřejmě potřeba učit i léčit. Avšak předešlý argument neobstojí. Sovětský svaz praktikoval desetiletí politiku kulturní difuse, Rusové žili vedle Tádžiků a Uzbeků v jejich republikách, přesto nakonec došlo ke genocidě Rusů.
Je svatým právem každého migranta odvádět vydělané prostředky za hranice ruské ekonomiky, tyto peníze si přece vydělal on.
Ač je právem těch, kteří si vydělali peníze vzít si je domů, proč by ale mělo být Rusko smířeno s tím, že polovinu HDP Tádžikistánu tvoří peníze z RF. Rusko by mělo tuto záležitost systémově řešit.
Musíme být rádi, že k nám migranti jezdí pracovat. Vždyť kromě nich nebude záhy mít v Rusku kdo pracovat. S jejich příchodem nastává skutečná konkurence mezi zeměmi. Na alternativu v podobě modernizace výroby nelze spoléhat, to je záležitost na dlouhé roky. V této době bychom bez migrantů hladověli.
Poletajev byl dotázán, zda blahobyt téměř zadarmo a dosažený bez modernizace, s pomocí nekvalifikované a se vším souhlasící pracovní síly, nerozkládá domácí podnikání. K tomu nenalezl rozumné argumenty.
Vystoupení obou expertů bylo v podstatě vedeno jednou mantrou: "migranti jsou užiteční, veškeré vyslovené výhrady k nim jsou lži pošetilých xenofobů". Když přišly na řadu dotazy z publika, odpovědi měly jeden smysl: "Jste proti migrantům – navrhujete zabíjet je. Je to tak?"
Dosud pronikající ideologie eurosocialismu a tolerantnosti (v horším smyslu toho slova) se konala především na vlně "boje za práva sexuálních menšin". Šiřiteli této z evropských vzorů okopírované ideologie se staly levicové mikroorganizace. Typickým příkladem je KRI (Výbor dělnické internacionály). Oni se nazývají levicoví a marxisté, jenže nebojují proti vykořisťování pracujících, ale naopak za to, aby různé menšiny uchvátily právo nadřadit se nad zájmy většiny.
Počátky ES spadají do šedesátých let minulého století, kdy v Evropě začala mutace myšlenek socialismu. Tehdejší evropské levicové hnutí nebylo jednotné. Radikální bojovníci s kapitalistickým systémem byli rozdrceni. Většina nových, kteří přišli, tak přišli ne za tuhým bojem, ale za módním a příjemným trávením volného času. Jakmile tito lidé pochopili, že socialismus představuje práci, přitom se setkali s tvrdým nátlakem ze strany kapitalistických vlád, rychle se přeorientovali a začali pracovat pro kapitalismus. Začali pracovat v parlamentech a široce propagovat multikulturalismus.
Do evropských zemí zavedená sebevražedná tolerantnost jde na ruku především velkému kapitálu, který si pod rouškou této ideologie může dovážet levnou pracovní sílu. Obzvláště příhodná doba pro tuto praktiku byla po druhé světové válce, kdy kdokoliv by si dovolil špitnout o nutnosti učinit migraci přítrž, by byl označen za fašistu a hitlerovce.
Podle Anderse Breivika sestává multikulturalismus ze tří složek: marxismu, sociálního humanismu a globálního kapitalismu. Vcelku by měl Breivik pravdu až na to, že v eurosocialismu není marxismu ani za mák. Ostatně, co se týká marxismu, nemýlí se jen Breivik. Sebevražedný humanismus je nová měkká zbraň globálního kapitalismu. V Rusku je tento jev vyjádřen pojmem "tolerastija".
Naštěstí se v Rusku ES nevede. Evropanům bylo třeba zatemnit hlavy, aby přijali omyl v samotné podstatě socialistické ideologie. Pro převážnou většinu uší našich občanů rozhovory o tom, že marxismus znamená především práva homosexuálních komunit a sebeubíjející lásku k středoasijským gastarbeiterům, zní příliš divoce. Rusové se ztotožňují se silným průmyslem, dobrým vzděláním a sociální rovností. Nikoli s gay-sňatky.
Mimochodem, první snahy o zavedení ES a multikulturalismu v Rusku se také objevují. Doufejme, že tato snaha vyjde naprázdno.
Převzato z Pravda.ru
***
V Evropě se rozhodli přerušit jednání o asociaci
Prosinec 23, 2013
Barroso řekl, že nevidí smysl pokračovat v rozhovorech s ukrajinskou vládou. Brusel došel k názoru, že vyhlášení oficiálního Kyjeva o setrvání v eurointegračním procesu není ničím podepřeno. Přesto na něm Strana regionů nadále trvá.
V pátek (20. 12.) hodnotila perspektivy celého procesu schůzka hlav zemí EU. Barroso potom na tiskové konferenci připomenul, že po rozhodnutí ministrů pozastavit přípravu asociační dohody pokračovaly Kyjev s Bruselem v jednání na nejvyšší úrovni. Ukrajinští představitelé pokaždé ujišťovali EU o neměnnosti eurointegračního směřování. Barroso k tomu řekl: "Po všech těchto jednáních nikdy nenásledovaly příznaky závazku ukrajinské vlády podepsat dohodu o asociaci."
Neoficiálně už podobně mluvili i další představitelé EU. Fülle napsal na Twitteru: "Slova i činy ukrajinského prezidenta a vlády ohledně dohody o asociaci se rozcházejí stále více. Jejich argumenty se nijak neshodují s realitou. Řekl jsem prvnímu místopředsedovi Sergeji Arbuzovovi v Bruselu, že další posuzování závisí na jejich výrazném závazku podepsat. Práce je odložena – ohlas není."
Vědecký ředitel Institutu euroatlantické spolupráce A. Soško si myslí, že EU svými posledními prohlášeními vyjadřuje k oficiálnímu Kyjevu nedůvěru. "Dnes není pro nikoho tajemstvím, že podpis asociační dohody do plánů ukrajinské vlády nezapadá. Její činy v tomto směru se jeví jako odváděcí manévry. EU to chápe a nehodlá být pěšákem ve hře V. Janukoviče a jeho okolí. Je vidět, že oficiální Kyjev už je tak hluboce usazen na ruských financích, že se ukrajinská vláda už nemůže vrátit. Nemá tedy smysl jednání protahovat."
Ukrajinská vláda nevzala vážně prohlášení vedení EU. N. Azarov k tomu řekl: "Na pana Barrosa mohou mít vliv nastávající vánoční svátky. V EU začínají 23. 12. prázdniny a do 8. 1. tam opravdu nebude s kým jednat." …"Oni říkají: dejte nám záruky, že podepíšete v určitém termínu a my zase říkáme: dejte nám záruky, že souhlasíte s našimi podmínkami, že nám poskytnete hospodářskou pomoc, že budou podmínky, které nás uspokojí." Tím vyjádřil, že se postoj Ukrajiny a EU v otázce asociační dohody liší.
Poslanec Olijnyk ze Strany regionů míní, že prohlášení Barrosa dokládá bezradnost EU: "Svědčí to o tom, že se vůdci EU neshodnou v postojích. Angela Merkelová v pátek (20.12.) řekla, že dveře pro podpis asociační dohody jsou otevřené a že jednání pokračuje. V EU jsou postoje různé. Proto budeme tak jako tak v rozhovorech pokračovat."
Opozice je přesvědčena, že EU dává signál, že jednání budou pokračovat jen v případě nové vlády na Ukrajině. V případě současné vlády prý chce zřetelně slyšet od ukrajinské delegace a prezidenta, že dohoda bude podepsána. Jinak prý bude od Ukrajiny žádat změnu vlády ochotné k podpisu.
Převzato z Politikus.ru
***
Dilema Německa ve vztahu k Rusku
Prosinec 24, 2013
Nové zvolení Angely Merkelové do funkce kancléřky a koaliční vláda znamená návrat Franka-Waltera Steinmeiera do funkce ministra zahraničí. Mezi jeho povinnosti budou patřit také vztahy mezi Německem (v širším smyslu Evropou) a Ruskem.
Je málo pravděpodobné, že se obnoví dřívější dobré vztahy s Kremlem, které charakterizovaly jeho dřívější působení na tomto ministerstvu. Je před ním těžký úkol spolupracovat s Ruskem, ale bez kontaktů s Putinem.
V současnosti jsou vztahy obou zemí velmi chladné, zvláště poté, co bývalý ministr zahraničí Westerwelle navštívil Majdan a opozičníky a prezident Gauck odmítl účast na OH v Soči. Následovali jej vůdci dalších zemí, aby demonstrovali protest proti Putinově politice k odpůrcům jeho režimu.
Steinmeier je znám svým názorem na roli Ruska v rozvoji Evropy. Je přesvědčen, že bez spolupráce s Ruskem není možno zajistit mír a stabilitu v Evropě. Rusko však musí vědět, že centrum rozhodování je v Berlíně, v němž se v posledních letech tvoří pod dohledem Merkelové zahraniční politika a ta má s Putinem velmi delikátní vztahy.
Ostatní země Evropy i USA čekají od Německa k Rusku společný tón, obzvláště v této době, kdy je EU s Kremlem v otevřeném konfliktu kvůli Ukrajině. Steinmeierovi, který se považuje za rusofila, dělá shoda zájmů všech zemí značné bolesti hlavy.
Dnes už není Rusko tou zemí, jako za doby dřívějšího působení Steinmeiera ve funkci ministra zahraničí v letech 2005 až 2009. V roce 2008 byla modernizace hlavním tématem partnerství s Ruskem, jenže to nemělo v té době zájem. Nyní německé ministerstvo zahraničí chápe, že Putin nikdy nebyl "bezvadný demokrat", jak to o něm kdysi prohlásil bývalý kancléř Schröder.
Rusko již nemá takovou podporu Západu jako dříve. Rovněž nemá možnost využívat své energetické zdroje k nátlaku. Byly nalezeny nové zdroje energie a světové ceny spadly. Německý obchod pomalu ztrácí v záležitostech hospodářských reforem s Ruskem trpělivost. Kreml sice vytýká Evropské unii úpadek morálky a odsuzuje její ekonomiku, ale chápe, že pro svůj kvalitativní posun potřebuje německé investice, dovoz a technologie.
Němci hledí při kontaktech s Ruskem obcházet Putina a jeho společníky a soustřeďují se na opozici, občanské aktivisty, disidenty, kulturní pracovníky a liberály v byznysu.
Kvůli demokratizaci musí Německo urovnat vztahy i se sousedy Ruska. Mnozí z nich se cítí nepříjemně, neboť je pronásleduje přízrak ruské hegemonie. Hlavní nástroj Německa je dohoda o asociaci s EU. Jinými prostředky, jako třeba posílením dvoustranných hospodářských a politických svazků, opovrhuje.
Snahy získat uvedené země se někdy nesetkávají s úspěchem. Mnohé z nich jsou typickými autokraciemi. Příkladem jsou Kazachstán, Ázerbajdžán a Uzbekistán, kde o nějakých lidských právech nelze hovořit. Steinmeierova snaha o strategickou spolupráci EU se zeměmi Střední Asie vykázala slabé výsledky.
Nynější dilema Německa je následkem politiky jeho samotného, když mlčky trpělo diktátory v zemích Kaspiku. Demokratizace po předsednictví Kazachstánu v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) byla u těchto postsovětských zemí naprostým propadákem. Nad autoritativním režimem v Uzbekistánu se přivíraly oči v naději, že v Afghánistánu bude mír a zákonnost. Nakonec vztahy mezi Uzbekistánem a Německem povadly a s Ázerbájdžánem se Německo rozkmotřilo docela.
Tyto země vyžadují především stálou pozornost a zavedení přístupů, které umožňují odstoupit od centristických modelů řízení státem, zajištění bezpečnosti a modernizaci. Proto by Německo mělo být iniciativní a obnovit nebo rozvíjet strategickou spolupráci se zeměmi Střední Asie a Zakavkazí.
Převzato z Politikus.ru
