Podivné manévry izraelské armády
Jurij Sosinskij-Semichat
Únor 13, 2011
Rostoucí síla radikálního libanonského křídla šiítského hnutí Hizballáh již neohrožuje jenom sever Izraele, ale i centrální část. Proto izraelská armáda (CACHAL) zvyšuje aktivitu jak na severu, tak v Gaze. Ovšem je otázka, zda je to odpovídající. Naposled došlo k incientu loni v srpnu, kdy libanonská armáda zahájila palbu na izraelské vojáky, kteří chtěli pokácet stromy na sporném území. Od Libanonců to bylo nezodpovědné a neopodstatněné. Pro Izraelce to nebyla akce nařízená "shora", ale vojáci se řídili rutinními opatřeními, v tomto případě udělat hranici "průhlednou". K tomu účelu dal místní vojenský velitel rozkaz k vymýcení stromů i keřů. Ovšem z docela jiného soudku jsou mnohonásobné přelety izraelských letadel nad Libanonem. Zde se jedná o zřetelnou politiku zastrašování, kterou má na svědomí Netanjahu. Je otázka, zda by bylo vhodné nejprve naléhat na Izrael, aby upustil od průletů nad územím suverenního státu, anebo odzbrojit Hizballáh.
Izraelská armáda soustavně provádí lokální operace v sektoru Gazy. Klasickým příkladem je útok letectva na střediska terorismu 10. ledna t. r. Tato situace nemá vojenské řešení. CACHAL utrácí mliony dolarů na nálety stíhaček a bombardérů, ale palestinské raketové ostřelovače to nazastavuje. Dokud jsou v arbsko-izraelském konfliktu zapojeni tak silní hráči jako USA a NATO z jedné strany, a Írán a Sýrie z druhé, není naděje na klid. Írán proklíná Izrael a izraelský CACHAL provádí běžnou činnost. Právě před pár dny poslal na severní hranici další tankové a pěchotní svazy. Analytici tvrdí, že za přemístěním je rozpad vládní koalice v Libanonu. V souvislosti s odchodem Hizballáhu z vládní koalice Libanonu byly na severu Izraele uvedeny vojenské sbory do stavu zvýšené pohotovosti.
Situace v Libanonu je složitá a politická krize se táhne více než 5 let. Generálům to vyhovuje a odůvodňují tím provádění manévrů na libanonské hranici. V izraelských i západních sdělovacích prostředcích se 12. ledna objevila zpráva, že izraelská hlídka přešla libanonskou hranici a z obce Remeysh unesla Libanonce. Z jiných zdrojů tato zpráva není potvrzena.
Převzato z Pravda.ru
***
Podrobnosti lovu na generála Mladiče
Jelena Guskova
Únor 11, 2011
V únoru musí navštívit Bělehrad hlavní prokurátor ICTY Brammertz. V červnu bude předávat Evropské komisi dokument o tom, jak Srbsko plní požadavky Evropy na spolupráci s tribunálem. Od toho se bude odvíjet kandidatura Srbska na členství v EU. Bělehrad je nešťastný, protože nemá, čím by hosta potěšil. Po generálu Mladičovi a Goranu Hadžičovi není ani vidu ani slechu. Srbská policie se může hojit jedině na Mladičově rodině. Má pro ni rozmanité způsoby diskriminace. Jednou z nich je zákaz vycestování ze Srbska. Dokonce ani na dovolenou do Černé Hory se nedostali, neboť bylo dohodnuto s Černohorci, že je nepustí přes hranice. Příbuzným pak nebylo dovoleno navštívit Mladičovu rodinu v Bělehradě. Novinářka Bulatovičová měla prezentaci své knihy, avšak účastníci byli vyháněni. (pozn. př.: Lilijana Bulatovičová je autorkou knih o generálu Mladičovi). K zajetí generála existuje speciální komando. Policie neustále zvyšuje sumu, kterou nabízí za jeho udání. Kontaktuje všechny známé Mladičova syna Darka, který má malou počitačovou firmu, aby jim zakázala s ním spolupracovat. Důvodem je omezit příjmy rodiny až do úplného anulování. Před Darkovou firmou stálo mnoho měsíců policejní auto s policajty, kteří kontrolovali doklady všech příchozích, čímž je od dalších návštěv odrazovali. Policie doufala, že když generál uslyší o diskriminaci své rodiny, udá se sám. Když se policie přesvědčila o Darkově čestnosti, obrátila se na jeho ženu Biljanu a navrhla jí rozvod s Darkem. Když to odmítla, vyhrožovali jí a sdělili, že teď je odpovědná za život svůj i svých dětí. Na příkaz "shora" byla Biljana propuštěna ze zaměstnání bez udání důvodu a bez možnosti získat zaměstnání jiné
Srbská vláda se rovněž pokoušela dostat se na Mladiče přes jeho přátele, u kterých předpokládala, že by jej mohli ukrývat. Takto označili jedenáct podezřelých z ukrývání, ty uvěznili a mezi nimi i děti. Byla to forma nátlaku na rodiče. Za hlavního organizátora označili muže, který ve vězení nakonec zamřel. Při zinscenovaném procesu se choval velmi statečně. Nakonec museli všechny uvězněné pro nedostatek důkazů propustit.
Generála hledali i za hranicemi. V Keni věznili Chorvata, kterého považovali za Mladiče.
Policie má jednoduchou metodu hledání. Brzy ráno, kdy rodina ještě spí, vtrhne po zuby ozbrojená v maskách do bytu, nemá ohledy na nikoho, ani na malé děti. V Bosně hledali u Mladičovy sestry, v Bělehradě u novinářky Bulatovičové. Mnohokrát prohledávali dům Mladičovy manželky. Pochopitelně hledali i na dalších místech.
Letos 31. ledna "navštívila" srbská policie byt syna Darka. Děti odvezli do školy a hledali až do 13. hodin. Nic nenašli, nic nesebrali, dokonce ani peníze, které tam byly, nezabavili. Přitom při předešlé "návštěvě" sebrali 14 tisíc euro, údajně aby znemožnili finanční pomoc pachateli. Podle zákona měly být peníze vráceny do tří měsíců, ale nebyly vráceny ani po roce. U Mladičovy ženy zabavili rovněž generálovy deníky, aniž by rodině dali alespoň kopie. Vypadá to tak, že policie deníky prodala novinářům, protože začaly vycházet v tisku. Rodina ovšem na souhlas tázána nebyla.
Všechno úsilí policie je marné. Mladičovi přátelé se drží statečně. Nepovolila ani Mladičova rodina, přestože se jí žije těžko. Srbsko se rychle mění podle příkazů Západu. Přesto i v těžkých podmínkách současného nesamostatného Srbska a přes velké nabízené odměny se nenašel nikdo, kdo by generála prozradil. Jednou možná bude Ratko Mladič jedním ze symbolů srbské slávy.
Převzato z Fondsk.ru
***
Východní politika Výmarského trojúhelníku
Vladislav Gulevič (Ukrajina)
Únor 14, 2011
Výmarský trojúhelník se objevil v roce 1991, kdy Francie a spojené Německo změnily svou politiku vzhledem k postsovětskému území. S rozpadem SSSR se postsocialistická Evropa přeměnila na zónu, v níž mají bezprostřední geopolitické zájmy Berlín a Paříž. Zahrnutí velkého a lidnatého Polska do zemí "nové Evropy", coby třetího vrcholu trojúhelníka, mělo za cíl ukotvit Poláky v dialogu, který udrží měkkou kontrolu nad zahraniční politikou Varšavy.
Krátce před schůzkou Výmarského trojúhelníku přijalo Polsko návštěvu ukrajinského prezidenta Janukoviče. V komentářích medií bylo cítit zdvořilou výtku, že za dobu svého působení ve funkci navštívil 25 hlavních měst, ale nikoliv Varšavu. Pryč jsou doby, kdy Polsko představovalo lokomotivu tahnoucí Ukrajinu vstříc Bruselu.
Polsko si nepřeje ztratit vliv na Ukrajinu. Podle přání polských stratégů by se měl stále oslabovat vliv Ruska až do ztracena. Geopolitická koncepce "Mezimoří" byla předložena ve dvacátých letech. Měl to být konfederativní stát zahrnující Polsko, Ukrajinu, Bělorusko, pobaltské státy, Moldavsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii, ČSR a eventuálně Finsko. Tím by byla západní hranice Ruska pouze suchozemská a na jihu by pro něj zůstal jen pásek černomořského pobřeží.
Politilog Meroszewski upravil "Mezimoří" do reality poválečného světa – na ULB, t. j. Ukrajinu, Litvu, Bělorusko. Ústřední význam měla Ukrajina v roli nezávislého státu a Polsko mělo být vůdčí silou s čestným titulem obránce "latinské civilizace". (pozn. př.: Podle polského filozofa Koneczneho má latinská civilizace nejvyšší hodnotu, neboť dala vzniknout národům.)
Oskar Žebrowski (pozn. př.: 1809 – 1883), historik a politický geograf navrhoval podmínečně rozdělit středovýchodní Evropu na dva pásy – jihozápadní (Polsko, Československo {přece v jeho době ještě neexistovalo – pozn. př.}, Maďarsko, Německo a další) a severovýchodní (Ukrajina bez západních oblastí, Bělorusko, Moldavsko a Rusko). Hraniční čára by vedla z Gdaňska do Oděsy. Představovala by hranici mezi dvěma světonázory, které si neustále konkurují a bojují mezi sebou. Dnes by se tato úvaha měla vzhledem ke vztahům Varšavy s Kyjevem a Moskvou vzít v potaz.
Rozhovory Komorowského s Janukovičem a nato se Sarkozym a Merkelovou naznačily silovou linii politiky Výmarského trojúhelníku směrem na Východ, kdy za hlavní uzly jsou považovány Polsko, a Ukrajina a Rusko až po nich. Přitom se zdá, že Varšava hodlá udržet skutečný klid v polsko-ukrajinských a polsko-ruských vztazích. Varšava po rozhovorech s Janukovičem rovněž pochopila, že kazit si vztahy s Moskvou kvůli boji o Kyjev jí nestojí zato.
Varšava nechce ztrácet nástroje vlivu na svého nejbližšího souseda. Europarlament ústy Buzka pokáral Kyjev za zhoršení situace se svobodou slova a tisku. Nelíbí se jim postavení opozice na Ukrajině, kteroužto nechce Evropa nechat osamocenou. Poláci se všemožně snaží vyhovět potřebám Západu a podporují opozici. Jednotná Ukrajina představuje pro Západ hrozbu jejího pevnějšího spojenectví s Moskvou. Důrazný tlak na Ukrajinu tomu může zabránit. Nyní Buzek klade naději do Moldavska, které se hlásí k evropským hodnotám.
Poláci v tuto dobu hrají dvojí úlohu. Na jednu stranu ztácejí kontrolu nad Ukrajinou, na druhou stranu odmítnutí konfliktních vztahů s Ruskem jim umožňuje být v dění a být spojovacím článkem mezi EU a RF. Varšava se nevylučuje z dialogu Bruselu s Kremlem a nezpůsobuje dřívější podráždění Paříže a Berlína, což upevňuje autoritu Varšavy v EU. To, co zamýšlí Komorowski o přeměně Výmarského trojúhelníku na čtyřúhelník, s pozváním prezidenta Medveděva do něj, se zřejmě střetne s překážkami. Čtyřúhelník je proti mysli USA i Velké Britanie. Vytvoření osy Paříž – Berlín – Varšava – Kyjev – Moskva by se rovnalo pohřbení anglosaského vlivu v Evropě.
Ovšem snaha Varšavy být aktivní v budování nové Evropy neznamená, že by se Polsko zříkalo Ukrajiny a Běloruska. Tak zvané Východní území, k němuž Poláci řadí západní oblasti Ukrajiny a Bílé Rusi a jižní Litvu, jsou kolébkou polské kultury. Zřeknutí se "kresov vschodnich" je pro Poláky nemyslitelné. Přes určitá sblížení s Moskvou je vysílání na polských mediích na východní teritoria krajně rusofobní. "Kresy vschodni" jsou pro Poláky především polská otázka. V lepším případě polsko – ukrajinská. Pouze otázky celoukrajinského rozměru vidí Varšava jako prvek polsko – ruské problematiky.
Převzato z Fondsk.ru
***
Revoluce, které nebyly
Irina Lebeděva
Únor 14, 2011
V prvním únorovém týdnu byli ve Washingtonu shromážděni diplomaté z více než 260 diplomatických misí ze 180 zemí světa. Byla jim předložena nová strategická doktrína americké diplomacie (Quadrennial Diplomacy and Development Review – QDDR), inspirovaná analogickým dokumentem Pentagonu s koncepcí vedení přes občanskou společnost. K diplomatům promluvil náčelník spojeného velení štábů USA admirál Mullen s přednáškou o občansko-vojenských operacích ve 21. století. Hlavní teze – americké vedení prostřednictvím občanské společnosti. Myslí se tím jednomyslný celostátní přístup k zahraniční politice. První místo zaujímá "ekonomika pěsti", která musí co nejagresivněji přivádět v život "cíle tisíciletí" a "globální řízení".
Na konferenci byl nejvýznamnější projev velvyslankyně USA v OSN a nového šéfa USAID Shaha, který řekl: "Ministerstvo zahraničí USA musí být taranem, který zajišťuje americkým nadnárodním společnostem místo pod sluncem ve zvolených prioritních oborech globální ekonomiky – potravinové bezpečnosti, boji s AIDS, změně klimatu a v humanitárních akcích při mimořádných situacích.“
Záměr probít cestu velkému byznysu za pomoci "Globální iniciativy ochrany zdraví" (Global Health Initiative), nebo pravidelné "Koalice globálního vedení " (Global Leadership Coalition), které sjednocují více než 400 firem, neziskových organizací a odborníky z padesáti států, je provázeno slibem udělit jim skutečné pravomoci občanské společnosti za to, že budou mít porozumění pro akce USA. Vedoucí úlohu v globálních koalicích hodlá mít Gates, Buffett a Terner, kteří změnili své podnikání na medicinu, potraviny a boj se změnou klimatu. Z toho padesát procent by mělo jít na investování do udržitelného rozvoje globálních elit. K nim se přidal i "mladý dorost" agresivní globalizace – zakladatel Facebooku Zuckerberg.
Nová diplomatická doktrína USA si nárokuje velkou účinnost vměšování do globální ekonomiky a světové politiky pomocí širokého zapojení soukromých investic, využití nejnovějších informačních technologií a předefinování myšlenek "lidové diplomacie". Dokument balancuje mezi přímým vměšováním americké administrativy do změn ve třetích zemích za účelem příznivých podmínek pro americké podnikání a posunem odpovědnosti za destabilizaci na občanský sektor, na který zdánlivě přechází plánování změn. Na ministerstvu zahraničí byly vytvořeny nové funkce a nová oddělení, zabývající se mimo jiné ekonomickým růstem, životním prostředím, protiteroristickou činností, kybernetickou bezpečností atd. Mnohé funkce byly zdvojeny, přestože rozpočet USA je napjatý.
Ministerstvo zahraničí iniciuje vytvoření celosvětové aliance mládežnického hnutí. Jedná se o přímé financování, technickou a organizační podporu, výuku a koordinaci mládežnických hnutí po celém světě, ale především na Středním východě, v severní Africe, Jižní Americe a zemích bývalého SSSR. Partnery ministerstva zahraničí pro vytvoření globální aliance mládežnického hnutí jsou Facebook, Google, YouTube, MTV, AT&T a JetBlue. Přední zakladatelky jsou C. Riceová a H. Clintonová spolu s dalšími VIP.
Dávno před egyptskými událostmi bylo napojení na egyptskou mládež organizovanou v Hnutí 6. dubna s plány na nenásilné protesty na ulici. Za příklad aktivistů fór Aliance hnutí mladých lze vzít Natalii Morarovou, která zapáleně líčila účast v "twiterové revoluci" v Moldavsku. Přesně tak lze vidět v sociální síti "V kontaktu" výzvy vůdce Hnutí 6. dubna k boji za spravedlivou budoucnost s adresami a telefonními čísly. V rámci boje proti terorismu Američané zosnovali partnerství mezi Aliancí a britskou organizací Quiliam, vytvořenou bývalými politickými vězni Egypta. Ti prošli členstvím v islámské radikální organizaci Hib ut-Tahrir (Strana osvobození). Nedávno dostala Quiliam od vlády Velké Britanie grant ve výši jednoho milionu liber. Těsně spolupracuje s tajnými službami, připravuje doporučení jak zvítězit nad islamisty zevnitř, trénuje sociální aktivisty v organizaci protestů, je silně prosionistická.
Tradiční scénář barevných revolucí doznává změny. Organizátoři nynějších už nebudou žádat volby, aby lidi vytáhli do ulic s požadavky na přepočítávání hlasů, zvaní západních pozorovatelů voleb a nebudou prohlašovat výsledky voleb za zfalšované. Nyní nastupuje kontrola obyvatelstva pomocí "permanentní revoluce", z níž je odstraněn sociální protest. Přistupuje se k požadavkům na vládnoucí vrstvu, což vyjadřují hesla. Například: "Putin musí odejít", nabo "Mubarak pryč" a podobně.
Starší lidé v Tunisu nesouhlasili s označením tamních bouří "Jasmínová revoluce". Bylo to totiž označení, které dali Američané převratu v roce 1987, právě když vložili vládu do rukou Ben Aliho. Egyptský Mubarak věrně sloužil zájmům USA třicet roků, a přesto byl ze země vytlačen za jásotu obyvatel, aniž by tito pochopili, že byli účastníky revoluce, která nebyla. Nynější švindlrevoluce pouze vyměňuje staré elity za čerstvé a její hlavní myšlenka je, že čím větší jsou změny, tím více zůstává nezměněno.
Novou diplomatickou doktrínu sdělila Clintonová. Podle ní tato doktrína významně rozšiřuje možnosti USA předvídat krize a konflikty a odpovídat na ně. Lze-li soudit podle prakticky jednomyslných reakcí globálních medií na osvoboditelská hnutí v arabském světě bez obvyklé kritiky důvodů "změn režimů Američany" je vidět, že idea zdánlivého vedení "lidové diplomacie" je celkem perspektivní.
Převzato z Fondsk.ru
***
NATO nevěří v ruskou armádu
Sergej Balmasov
Únor 16, 2011
Nevěří bojeschopnosti ruské armády, a to na základě analýz provedených po cvičení Západ a Ladoga v roce 2009. Dokument daly do známosti stránky WikiLeaks. Podle toho dokáží ruské ozbrojené síly ustát pouze účast v lokálním konfliktu malého nebo středního rozsahu a nejsou schopny účastnit se najednou v několika směrech velké války. Důvodem k takovému závěru bylo, že ke cvičení nebyl dostatek lidí, technika byla zastaralá a nedostávalo se přepravních kapacit. Podle expertů NATO je slabinou ruské armády také nepružnost důstojnického sboru. Není dobrá ani souhra různých zbraní při akcích a není dobré přizpůsobování se podmínkám počasí.
Přesto jsou v dokumentu pro NATO i znepokojující skutečnosti, které nasvědčují, že nedošlo k úplné ztrátě bojeschopnosti ruské armády. Jde předvším o ruské taktické jaderné hlavice, které je Rusko schopno proti agresorovi použít v počtu větším než tisíc. Proto se Obama tolik snaží ruský taktický jaderný arzenál zničit.
Takové vnímání schopností naší armády není neopodstatněné. V roce 2009 se začala vojenská reforma, která měla snížit ztráty při financování armády, ale také zvýšit její bojeschopnost. NATO všechno pozorně sledovalo a učinilo popsané závěry. Nicméně vyslanec RF při NATO Rogozin se takovému hodnocení vysmál a vyzval odborníky NATO k profesionálnějšímu rozboru s přihlédnutím k současnému stavu přezbrojování ruské armády. Rogozin spoléhá na to, že budou na přezbrojování dostatečné prostředky a že brigádní konstrukce a nový systém okruhů vyřeší problémy armády i loďstva. Co třeba vede k závěru, že Rusové nejsou schopni bojovat za špatného počasí? Rogozin kontruje tím, že v Afghánistánu je počasí většinou dobré, ale výsledky koalice NATO napovídají, že velká část kontingentu nedokáže bojovat.
K této záležitosti říká vojenský analytik Vladislav Šurigin: „Hodnocení NATO není od pravdy daleko. Takto hodnotí odborníci z NATO, ale i jiní, včetně našich. Celá reforma, která už své výsledky projevila, bojeschopnost nevylepšila, spíše naopak.“
Převzato z Pravda.ru
Írán směřuje k vnitřní krizi
Dmitrij Sedov
Únor 18, 2011
Vláda Íránu se chová ve střetu s protesty veřejnosti ve srovnání s egyptskou vládou chytřeji a prozíravěji. Hodně využívá konzervativní zaměření části obyvatel, kterým demonstruje světu i vlastním lidem, že prozápadně naladěná mládež je jen nevelkou částí z šedesátimilionové populace Íránu. Ve sdělovacích prostředcích je propaganda země rozjeta na plné obrátky, organizují se pochody a manifestace proti opozici, vře to v parlamentu, který požaduje přísné tresty vůdcům pouličních protestů.
Na první pohled to vypadá tak, že široké vrstvy íránského rolnictva a městské chudiny jsou daleko od demokratických názorů na život, žijí převážně v atmosféře šiítského islámu. Jsou politickou základnou klerikálních vládců Íránu.
Přesto ve skutečnosti vládnoucí síly nemají kontrolu nad situací. Třicet procent voličů se vyslovilo proti oficiálním kandidátům vlády. Nikdo přitom neví, jak tato čísla byla případně zmanipulovaná. Čili dost podstatná část voličstva nemusí podporovat Ahmadínežáda. Ještě před třiceti lety byl Írán sekulární zemí s jasně prozápadní orientací vládnoucí třídy. Lidé z této skupiny stále žijí a jejich myšlení je tím ovlivňováno.
Další z faktorů je vysoká vzdělanost íránských obyvatel. Je to určitá obdoba situace, která nastala v SSSR, kdy se vytvořila vrstva vysoce vzdělané a kulturní mládeže, kterou nebylo možno zastavit ve snaze integrovat se mezi vrstevníky za železnou oponou. Mezi mládeží se začala objevovat dříve neznámá vzájemná přitažlivost vědomostí a intelektu.
O mnohém mohou vypovídat i tajené stránky života části íránské mládeže, jako je prostituce, sexuální večírky, homosexualita, to vše především v Teheránu. V zemi s přísnou islámskou tradicí se tato skutečnost jeví jako snaha vymanit se z tvrdé kontroly šiítské morálky.
Mulláhům se nepodaří obvyklými metodami udržet rozvinutý intelekt na uzdě. Je jenom otázka, kdy si oponenti vlády dokáží vydobýt své.
Íránský režim je ve slepé uličce. Liberalizace kontroly způsobí, že do hry vstoupí nepřátelé Íránu. Ústupky opozici povedou k proniknutí nechtěných anglosaských agentur, které mají zkušenosti z podkopávání demokratizujících se států zevnitř. Svět napjatě pozoruje, jak se bude situace v Íránu vyvíjet dále. Mnohé závisí na tom, jaké dokáže íránská vláda udělat závěry z protestů, které již vzplanuly.
Převzato z Fondsk.ru
