Americký prezident Barak Obama za posledních několik měsíců velmi zešedivěl. A zpopelavěl. Stačí se jen pozorněji zadívat. Mezi lidmi se tomu běžně říká – sešel na úbytě. Ani trochu nevypadá pozitivně, působí velmi defenzivně, dezorientovaně, a už vůbec ne zdravě. Čím to? Kam se poděl onen jiskrný rétor – Yes, we can! Když přebíral Nobelovu cenu za mír, tušil , že k mírovému systému /Pax Americana/ se bude muset proválčit? Napadlo ho vůbec někdy pochybovat o tom, co smí a může – americký prezident (jakýkoli) jaksi vůbec svobodně dělat?
Nevíme… a koneckonců není to v tuto chvíli ani podstatné.
Jakýsi Fukujama napsal po rozpadu Sovětského svazu a východního bloku, že nastal konec dějin. To znělo efektně a mediálně. A blábolí se o tom dodnes. Pravý opak je ovšem pravdou. Skončila studená válka a prakticky hned vzápětí se rozhořely lokální konflikty v podbřišku Evropy. Někdo je potřeboval, aby mohl začít přepisovat „konec dějin“. To byl ovšem vlastně teprve prolog k věcem příštím. Válka proti terorismu pod vlajkou padlých newyorských dvojčat z 11. září 2001 byla už jen přenesením lokálních konfliktů do jiného teritoria bohatého jednak na naftu a plyn, a jednak tvořícího podbřišek ruského medvěda. Válka proti terorismu skončila vítězně, demokracie západního střihu vydala své nejbytostnější plody a kupodivu… konec dějin pořád nikde. Svoboda západní fazóny ještě ani neukázala v podbřišku ruského medvěda všechny svoje ctnosti, ale už bylo načase zahájit arabské jaro. – To všechno běží bez ohledu na různé volební či hospodářské cykly tu či onde. Je to celkem jednoduché: Politici jsou determinováni vyšším principem vyšších zájmů, než je nějaká hospodářská krize či volební program. A tak se lehce může stát, že jeden politik zdědí důsledky konání svého předchůdce a není v jeho moci s tím příliš hýbat. Není lepších příkladů pro toto tvrzení, než je funkce amerického prezidenta. George Bush junior zasel válku v Iráku a v Afghanistánu a Barak Obama válku rozšířil o Pákistán, Libyi, Sýrii a Egypt. Alžírsko mělo namále, ale má výhodu – nachází se v tuto chvíli mimo oblast akutních jarních potřeb arabské populace.
Americký prezident Obama patrně nedržel prst na tepu doby, když prohlásil, že použití chemických zbraní v Sýrii bude kódovým signálem k trestnému úderu na syrského prezidenta Asada, který si dovolil vzdorovat americké intervenci v zastoupení a s účetním na Arabském poloostrově. Do „přepisu dějin“ s Asadem vlétla prudce velká neznámá, která zároveň odkryla mnohé, co vidět nikdy býti nemělo, a zároveň ozřejmila mnohé, o čem se jenom spekulovalo. Tragický osud Libye – toť gambit, bez kterého by patrně mnohé v tuto chvíli vypadalo jinak. Ovšem strůjcem byl i sám Kaddáfí, který v době probíhajících leteckých a raketových úderů americké armády byl ochoten vyjednávat a také to porůznu zkoušel. Nepostřehl, že jeho vlastní osud už je zpečetěn mimo jiné také proto, že ho neopřel o vymoženosti ruského medvěda, jako jsou například systémy Pancíř, Jachont, S-300 či vojenská základna.
Ruský prezident Putin patrně drží prst na tepu doby a „number place“ /sudoku/ zvládá evidentně dobře. Jeho manévrovací prostor v kauze Sýrie je neuvěřitelně variabilní , otevřený, ale hlavně – nově opřený o důraz ruské plovoucí vozby. Neběží o žádné chemické odpočítávání syrského prezidenta Asada ani Sýrie. Nově se rozdaly karty a Obama by nakonec mohl být vděčný, že mu Putin pomáhá z oprátky, kterou přichystal na Asada. Americký prezident Obama má před sebou několik možných řešení, přičemž jedno je pro něj horší než druhé. Mezi lidmi se tomu říká – naběhl si na vidle. Ironií „konce dějin“ je skutečnost, že jsou to ještě vidle George Bushe juniora.
Lépe než s chemickým arzenálem se zachází s digitálními vojenskými vymoženostmi. Z amerických zdrojů pochází informace, že 4 Tomahawky byly sestřeleny a v severním Jordánsku spadl F-22 Raptor. A Rusko radarově zaregistrovalo 2 rakety letící k Sýrii, které nakonec spadly do moře. Přihlásil se k nim Izrael. Obama a jeho intervenční armáda možná stojí před konečným poznáním, že doba konání bez následného trestu definitivně skončila nehledě na to, že se probouzí světová odpovědnost a veřejné mínění. Dost možná by mohl v nastalém konfliktu agresor utrpět ztráty a v koncovce porážku, ze které by se už nemusel vzpamatovat.
A o tom je syrské sudoku.
