Velký plakát s přeškrtnutým obličejem syrského diktátora Bašára Asada, kolem něhož v turecké Antaliji pravidelně chodily asi dvě stovky účastníků s napětím očekávaného třídenního jednání syrské opozice, turecky hlásal: „Krev mučedníků promění tento trůn v nesnesitelný. Odejdi!"
Dál už to ale až tak nadějné a jednoznačné nebylo. Jak s odvoláním na účastníky jednání konstatuje blog Syria Comment, jednání bylo velmi špatně organizované a nemělo ani žádný sepsaný program, více než polovinu přítomných tvořili Kurdové a islamisté, největší dojem ale udělali mladí aktivisté s kontakty na demonstranty přímo v Sýrii. Skoro nikdo se nehádal, všichni se hlídali, a když přišla řeč na vysoký počet obětí protestů, zaznívaly poukazy na Alžírsko, které obětovalo milion lidí na to, aby se zbavilo Francouzů. Jinými slovy, určitá mentální připravenost by tu byla a celou opozici prý nelze podceňovat.
Zpravodajka Wall Street Journal přesně v opačném duchu ale napsala, že společné kořeny mezi Syřany žijícími v Evropě, USA, Austrálii, na Novém Zélandu nebo v blízkovýchodních zemích byly naprosto převálcovány spory o tom, jakým směrem by se opozice měla do budoucna ubírat… Shoda sice nastala v otázce potřeby logistické podpory pro demonstranty přímo v Sýrii, neshody ale zablokovaly otázku politického procesu, který by zahájil odchod Bašára Asada od moci.
To Washington Post přifoukl počet účastníku na tři stovky a pro změnu zdůrazňoval shodu a jednotu, která jednání opanovala, a k tomu konstatoval, že konference ani neměla za cíl vytyčit cestu, jak k postasadovské Sýrii dojít. „Musíme ukázat světu, že je syrská opozice organizovaná a připravená předložit alternativu," cituje list vůdce delegace syrského Muslimského bratrstva a o pár řádků níž popisuje obavy sekulárních účastníků jednání z toho, že je kolem tolik muslimských bratří. A některé kurdské organizace jednání bojkotovaly rovnou…
Jinými slovy, různící se názory na to, co se tedy vlastně v Antaliji odehrálo, nejspíš přesně odrážejí realitu, která v řadách syrské opozice panuje, a jsou podle všeho jen zrcadlem názorů účastníků, se kterými ty či jiné noviny měly možnost mluvit.
Ještě poznámka k syrskému Muslimskému bratrstvu. Režim v Damašku ho dlouhé roky vydával za teroristickou organizaci, poukazoval na jeho napojení na nepřátelské arabské režimy a brutálně potíral, a přesto i jeho členům nyní Asad nabídl amnestii. Znamená to, že režim je nejspíš pro setrvání u moci připraven udělat cokoli. Bašár Asad se údajně dokonce sešel s rodinou Hamzy Chatíba, třináctiletého kluka, kterého umučili Asadovi policajti – a učinili z něho tak novou ikonu syrských demonstrantů. Copak jim tak asi říkal? (Nejspíš něco jako „sorry, to jsem fakt nechtěl", jak to tak hezky říká NATO, když v Afghánistánu pravidelně zabíjí civilisty).
V každém případě je ale Asad zase o něco pevnější v kramflecích, protože Rusko varovalo Západ (konkrétně NATO), aby syrské opozici nesliboval vojenskou pomoc…
A odkazy:
— Výbor OSN pověřený šetřením pokračující války v Libyi konstatuje, že válečné zločiny páchá Kaddáfího režim i povstalci podporovaní Západem. Zahynulo tam odhadem až 15 tisíc lidí.
— Sněmovna reprezentantů USA odložila hlasování o válce proti Libyi – v obavách, že by válka mohla neprojít.
— Zajímavý vnitropolitický spor propukl v Izraeli: Zatímco ministerstvo obrany protestuje proti vypovězení izraelského vojenského atašé z Moskvy (kvůli špionáži), ministerstvo zahraničí tvrdí, že si to plně zasloužil.
— Egypt sice slavnostně a „trvale" otevřel hranici do Gazy, nicméně počet lidí, kteří smějí v Rafahu projít do Egypta, byl omezen na 250 až 400 denně, což je ovšem počet, který směl hranicí projít i před jejím „trvalým otevřením". (Web deníku Al Ahrám zrovna klekl, takže je to bez prokliku na zdroj). Pár dní po tomto „otevření" hranice už ale podle Izraele po Sinaji bloumá 400 maníků z Al Kajdy. To jsou ale rychlíci! Další důkaz, jak Usáma citelně chybí…
— Hillary Clintonová vyjádřila naději, že Egypt v srpnu svrženému diktátorovi Mubarakovi zajistí spravedlivý proces. Od campdavidských dohod je to nejspíš vůbec poprvé, co se USA zajímají o soudní procesy v Egyptě. Jak dojemné.
— New York Times v reportáži z Benghází píše, že jsou tam Američané a všichni zápaďáci přijímáni „s vřelostí a vděčností, které lze v muslimských zemích v posledních padesáti letech vidět jen vzácně – a to i v těch se 100 tisíci americkými vojáky". Jak někoho vůbec mohlo napadnout, že budou lidi v okupovaných zemích vděční, nicméně jako ukázka převládajícího západního myšlení je to k nezaplacení.
— Americké lidskoprávní skupiny jako třeba Sentinel Project George Cloonyho i americká vláda oprávněně kritizují řádění severosúdánských vojáků v Abyei, a zcela přehlížejí identické řádění vojáků jihosúdánských.
— Megakapela Coldplay na svém Facebook podpořila singl pro Freedom for Palestine.
— A ano, lidé dál po desítkách umírají v Jemenu a Sýrii a po stovkách v Libyi. Jak prý říkal Stalin, jeden mrtvý je tragédie, milion mrtvých už jen statistika.
Převzato z Literárek
