V sobotu 1. září proběhlo v Milánské katedrále poslední rozloučení s kardinálem, teologem, jezuitou a vynikajícím člověkem. Páter Carlo Maria Martini se odebral na věčnost, aby se přimlouval za všechny církevní "progresisty". Tuto nálepku dnes mají proto, že hájí tradiční učení II. Vatikánského koncilu a jeho sociální poselství. Nevím, zda Katolický týdeník zveřejní poslední rozhovor kardinála Martiniho připravený těsně před jeho smrtí. Již dříve poznamenal, že současná církev zaostává za světem o dvě století. Unavený katolicismus, velké a prázdné kostely, polovičaté reformy vynucené pedofilními skandály…
Tyto tvrdé pravdy bohužel prohlašuje nikoliv militantní ateista, ale světově známý kardinál, a to ve svém duchovním testamentu z roku 2008. Martiniho angažmá za církev nikdy nevzbuzovalo pochybnost, pokud se týče jeho úmyslů a rozhledu. A to je opravdu zajímavé. Věřící formátu zesnulého kardinála si už léta kladou otázky, které kapitánský můstek nechce slyšet. Ten jede plnou parou pravicově a konzervativně vpřed jako Titanic. Proč ne, pokud máme dost záchranných člunů. Ono "pokud" je ošidná věc. Jistěže si Bůh nějak ochrání společenství, za které se sám obětoval. Jenže po vzoru prvního apoštolského koncilu v Jeruzalémě nemáme nakládat na lidi větší břemena, než jsou schopni unést. Život a dílo kardinála Martiniho ukazuje, že jsme se dostali na samou mez únosnosti. Není běžným zvykem, aby kardinál na smrtelné posteli varoval kapitánský můstek. Ledaže by ovšem byl prorok.
Převzato z Umlaufovin
