Leden 04, 2011
V posledních několika týdnech bylo na adresu Václava Havla řečeno a napsáno mnohé. Některé komentáře se týkaly i toho, jak se rozloučení s Václavem Havlem zhostil jeho nástupce Václav Klaus. Měl jsem možnost poznat oba naše prezidenty osobně a poměrně dobře.
S jedním z nich (VK) jsem více než dva roky (1990 – 1992) spolupracoval. Přesto byl můj první kontakt s rodící se polistopadovou politikou svázán nejprve se jménem Václava Havla. Vzpomínám si, jak jsme jako mluvčí OF obcházeli v prosinci 1989 tehdejší soudruhy poslance z Federálního shromáždění a snažili jsme se je přesvědčit, že je důležité a správné, aby zvolili Václava Havla prezidentem tehdejšího Československa.
A není nezajímavé, že se Petr Kellner chystá zaplatit projekt prezidentské knihovny Václava Klause. PPF je dnes nejmocnější finanční skupinou v zemi a její vliv zasahuje mnohé oblasti, včetně politiky. Připomínat angažmá ex ministra Kočárníka v České pojišťovně jistě není potřeba. V první sestavě OF zastupoval Václav Klaus vlastně Prognostický ústav, a tedy tým Valtra Komárka, byť se od něj později ostře distancoval.
K napsání těchto postřehů mě přiměla především míra pokrytectví, kterou předvedl Václav Klaus po úmrtí svého předchůdce. Je smutné, že mu závidí nejen klidnou smrt, ale i pohřeb. Snaha o urychlené vytvoření historické ikony, která se uloží do depozitáře muzea, má i svůj pragmatický motiv. Havel se tak stává postavou z dějepisu, ale Klaus hraje svůj další sólo part „live“ a „on line“. Je to nevkusné, ale pro Klause příznačné. Vždy chtěl Václava Havla porazit – v počtech knih a čestných doktorátů, v obdivu mas a teď i v míře odkazu.
Tento souboj však Václav Klaus prohrál již předem, a protože to tuší, tak se začal Václavu Havlovi In memoriam klanět a získat tak pro sebe alespoň bonus navíc. Mohl jej přeci ocenit za jeho života, příležitostí k tomu měl více než dost.
Převzato z blogu autora na Aktuálně