Umění prohrávat je v Čechách vůbec vzácné zboží, mezi politiky je nedostatek však přímo akutní. Dokud vyhrávají, sebevědomí z nich přímo cáká a je jim jedno, jestli vyhrávají podle pravidel, vedle nich nebo proti nim, hlavně, že vyhrávají, z gustem si zatančí na hrobech poražených. Jakmile ale začnou prohrávat – a nemusí jít hned o sestup z ligy, úplně stačí, aby to bylo v poločase o bod – spustí bojovný chorál stížností na porušování pravidel, i těch nepsaných (těch především). Vzdát se je slabost, uznat porážku je slabost, nepokusit se alespoň o jedno podražení soupeře zezadu je slabost, hrát podle pravidel je slabost. Slabost a hloupost, protože historie se neptá, jak kdo hrál, ale kdo vyhrál.
Ve vyhrocené atmosféře, kde není prostor pro jiné mínění, jiné řešení a jiné vidění světa, není prostor ani pro porážku, protože uznat porážku znamená uznat, že jiné je možné. A tak kolem sebe politici kopají jak chcípající kobyla, chyceni v pasti nesmiřitelnosti. Vyhrožují, pomlouvají, lžou a vymlouvají se, hůř než malí kluci, když se vytahují se svými pindíky. Je to smutné na pohled a ještě smutnější na poslech, o to smutnější, že si ti tajtrlíci usurpují status strážců morálky, svobody a demokracie. Kozli zahradníkem, šampióni trapnosti. Umět prohrávat znamená umět vstát a začít znova a třeba příště zvítězit. Ale ti, kteří teď prohrávají a nedokáží to unést, raději zapálí stadión, než aby přiznali, že pro jednou narazili na soupeře, který je dokázal přehrát na jejich vlastním hřišti.
Převzato z blogu Tribun
