Diether Krebs, německý herec, komik a kabaretiér, si v jednom svém skeči z osmdesátých let zahrál na úředníka. Sedí za stolem v kanclu, bradu podpírá dlaní, druhou rukou otráveně roztáčí kolotoč s razítky, hryže do tužky a nudí se.
A jen tak pro sebe si kvílí: "Jéšiš, mě to tu nebaví…, to je otrava…, kdybych tak mohl být někde na Havaji, na pláži…
Ping – a pololeží, polosedí, v plavkách, na lehátku, okolo palmy, od moře hukot příboje.
Nadšeně se rozhlédne, nasaje teplý a solí vonící vzduch a podotkne: "Kdyby tak tady ještě bylo něco dobrého k jídlu a k pití, to by nebylo špatný…"
Ping – a ze dvou stran se řítí dva číšníci, vozíky s baštou a bumbáním.
Diether se zakousne do chlebíčku, nechá si nalít, znalecky poválí na jazyku a jenom tak na okraj se zeptá: "A což nějaký slečny, ty tady nejsou?"
Ping – a na každém koleně mu hačá polonahá krasavice. A náramně a synchronně se k němu mají.
Přešťastný úředník vděčně obrátí oči k nebi a vysloví poslední přání: "A teď bych ještě, milý Bože, chtěl, abych už v životě nemusel nikdy pracovat!"
Ping – a sedí zpátky v té své šedivé kanceláři a žvejká tužku.
Druhý nejčastější úhel pohledu na úředníky vyjadřuje v humorné zkratce obrázek Vladimíra Renčína:
Předpokládám, že pro genderově vyváženou komunikaci s úřednictvem mají Renčínovi strejcové v maštali i nějakou tu tlumočnici. Stračenu.
Nevalné mínění veřejnosti o úřednictvu ilustruje napřiklad i tento článek.
Každý, kdo kritizuje nějakou skupinu lidí, etnickou, politickou nebo profesní, je povinen prohlásit, že ne všichni z kritizované množiny jsou lumpové, flinkové, korupčníci a hajzlové. Že zná i poctivé a kvalitně a kvalifikovaně pracující. Že mnohým lékařům není blaho pacienta šumafuk, že ne všichni úředníci jsou líní, policisté a soudci drzí a hloupí a politici prodejní, hamižní. Že ne všichni Romové kradou a podnikatelé hrabou.
Ale mnozí ano. A vždy jde o míru, o to, nakolik se negativní jevy zmocnily té které branže. Do jaké míry je jablko červivé.
A mé vlastní zkušenosti ze styku s úřednictvem, policií a justicí jsou z osmdesáti procent doslova tragické. Ta drzá stvoření klidně a do protokolů tvrdí neuvěřitelné nesmysly, lžou, rozžvaňují i zcela jasné a nezpochybnitelné záležitosti do gulášové idiotštiny. Proč? Oni si jsou jisti, že si – pokud se nenavezou do české mafie podnikatelské a politické – vůči občanovi mohou dovolit prakticky vše. Vlastní meziúřednické mafiánské nitky je ochrání spolehlivě, nedopustí, aby jeden malér spustil lavinu. Neboť na sebe vědí tolik čuňáren, že se nemohou navzájem ohrožovat.
Kde se tedy berou ony mediální skandály, namítnete? Inu – provozní nešťastné nehody. Něco nejde ubránit, tak se to vzdá. Kubice se od policie vyhodí, mouřenín udělal svou práci, tak musel jít, ale nezapomněli na něj. Dnes šéfuje celé té tragédii, která se zove ministerstvo vnitra. Nebo zase někdo mocnější potřebuje méně silného (avšak obtěžujícího) umravnit, a pak se občan dozvídá i to, co snad ani vědět nechce. S tímhle jsem šukala, ale s tímhle ne. Politická elita. Panebože.
Ale desítky jiných a do nebe volajících případů se zahrabaly pod koberec právě proto, že jejich vyšetření a potrestání by vyvolalo takové zemětřesení, že by se poroučel celý systém. Jaký systém? Systém pěti na stole v českých. Systém prebend pro milenky, kterým je možno položit unavenou ministerskou hlavu do klína, pro příbuzné a parteigenosse, co jsou jinak hloupí jak punčtok, systém standardní výše úplatků pro ODS, té standardní půlmiliardy, co požadovali (údajně, prosím, údajně!) jak Dalík, tak i Knetig pro správný rozběh kariéry svých šéfů, kariéry v rozpuku, kariéry politiků, kteří zajistí pro celý národ skvělou budoucnost. Nebo snad jenom svoji?
Ryby pak, jak dobře známo, smrdí od hlavy. V následujícím několikadílném seriálu popíšu osobní zkušenosti s ocasem zmíněné ryby, se státními úředníky, s policisty, soudci, vše na té nejnižší, výkonné úrovni. Včetně jmen, oni to potřebují, oni to chtějí, tak to dostanou.
(Obrázek Vladimíra Renčína použit s laskavým svolením autora.)
(Diskuze je otevřena i ZDE.)
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
