Desítky mrtvých za sebou zanechal střelec z ostrova Utoya. Čin fanatika.
Jakkoliv se rozmohlo přesvědčení, že terorismus se dělí výhradně na arabský, separatistický a rudý, dle prvních zpráv se pachatel nordického vzhledu hlásí ke křesťanství, národovectví a konzervativním hodnotám. Je naopak zarytým odpůrcem přistěhovalectví a islamismu.
Vrací nás to na zem a k užitečnému znovupoznání, že zabíjet se dá ve jménu čehokoliv.
Zavraždění mladých socialistů (obvykle tolik náchylných ke zhoubnému multikulturalismu) možná v očích útočníka neznamenalo zločin, ale spanilý akt obrany vlasti, tradic a „naší civilizace“. Vnitřní zrádce, pomýlený v názorech a neoddaný vznešené věci, může fanatikovi připadat horší než nepřítel sám… a jako jeho přisluhovač se tak stane prvním terčem.
Bylo by laciné a hloupé chtít touto tragédií umazat šmahem křesťany a konzervativce (jako je ubohé, ačkoliv časté, označovat všechny muslimy za skryté džihádisty…). Ovšem v atmosféře nedůvěry, strachu a pocitu ohrožení se fanatismu daří. A právě takovou náladu šíří mnozí konzervativní politici, publicisté a za tímto účelem založené weby. Hystericky vypjatými, burcujícími články a projevy nás přesvědčují o tom, že jsme účastníky tiše zuřící války, a změkčilá, pseudohumanistická nečinnost nám přivodí zkázu co nevidět. To může leckterým chorým hlavám se zbrojním pasem (a že jich nejspíš bude!) znít jako jasný povel k útoku…
V útlé knize Jak vyléčit fanatika (je shrnutím dvou přednášek z r.2002) izraelský spisovatel Amos Oz popisuje mimo jiné mechanismy zrodu fanatismu. Fanatik vás v podstatě miluje (alespoň zpočátku). Vidí prozřetelně vaše chyby, vaše omyly a chce vás napravit, polepšit, přivést zpět ze scestí. Záleží mu na vás víc než na sobě samém, obětuje se pro správnou věc! Až teprve poté, co jeho dobře míněných rad nedbáte, zlomí nad vámi hůl. Jste nevděční a nenapravitelní (a možná je třeba vás umlčet nebo i odstranit…).
Jak vyléčit fanatika?
Vedle ochoty poslouchat, zajímat se a přemýšlet (úzce souvisejí) jde hlavně o schopnost pochybovat o vlastních názorech. Fanatik nepochybuje. Fanatik ví, kde leží dobro. I to vaše.
Amos Oz pak zmiňuje ještě dva, o něco neobvyklejší léky. Smysl pro humor a fantazii.
Zní to naivně, skoro pohádkově, ale je jisté, že jak humor, tak fantazie obsahují proti fanatismu účinné látky. „Ještě jsem v životě nepotkal fanatika se smyslem pro humor, a naopak…“ Když se někdo umí smát (i sobě!), jen těžko v něm fanatismus může vzklíčit, píše Oz.
A fantazie? K tomu, aby si člověk uvědomil všechny důsledky svého skálopevného přesvědčení, své stoprocentní Pravdy, je třeba dávky představivosti. K tomu, aby se na problém uměl podívat pohledem protistrany, pak teprve! Bez představivosti není možné vcítění a jakékoliv pochopení druhých.
Autor ji projevuje, když se závěrem sebeironicky ptá, zda chtít někoho léčit proti jeho vůli vlastně také není projevem fanatismu… A tak nakonec od nevyžádaného uzdravování ostatních raději upouští.
U vážně napadených jedinců ostatně není ani úplně možné…
Ale je dobré mít jeho slova na paměti, až zas někdo bude bít na poplach a svolávat nás na barikády…
Lze se tak vypořádat alespoň se zárodky fanatismu vlastního.
Amos Oz: Jak vyléčit fanatika (nakladatelství Paseka, 2006)
Převzato z blogu autora
