Následující můj komentář k Sýrii s titulkem "A pusa nebude?" vyšel v aktuálních tištěných Literárkách, a využiju ho, coby vhodný úvod k novému blogu:
„S napětím se minulý týden čekalo jednání tureckého ministra zahraničí v Damašku, kde měl podle tureckých médií režimu Bašára Asada zasadit diplomatický direkt. Při příletu se Ahmet Davutoglu opravdu tvářil smrtelně vážně, což zaskočilo jednoho z vítajících syrských hodnostářů: „Pane ministře, a pusa nebude?" Davutoglu, tvůrce politiky „nulových problémů se sousedy", se zarazil, usmál se a pustil se se svými hostiteli do líbání a objímání, jak se na arabskou a islámskou tradici sluší.
Výsledkem „razantního postoje" Turecka, které je prodlouženou rukou NATO na Blízkém východě, pak byla věta: „Naším hlavním kritériem je zahájení procesu, který by odrážel přání syrského lidu." Režim, který do současnosti zabil nejméně 2400 svých občanů, což je mnohem více než před zahájením agrese Západu stihl Kaddáfí, mohl vydechnout a poukázat na to, že bez ohledu na vymývací zpravodajství západního mediálního mainstreamu většina obyvatel a hlavně střední třídy stojí na jeho straně. Po šesti hodinách jednání s Davutogluem pak Bašár Asad navíc prohlásil, že proces reforem byl již zahájen, parlament v dohledné době schválí pluralitní systém, ještě letos se uskuteční prý svobodné volby, ale… na Blízkém východě prostě všechno nějakou dobu trvá.
Váhání Západu i Turecka v souvislosti se Sýrií přitom určitě nevychází jen z faktu, že Damašek na rozdíl od Tripolisu nemá ropu. Neméně důležitou je role vahhábistické Saúdské Arábie, která otevřeně financuje ozbrojený boj syrského Muslimského bratrstva proti režimu v Damašku. Jeho spojenectví s šíitským Íránem, s nímž Saúdská Arábie bojuje o dominanci v islámském světě, je Rijádu trnem v oku a pád Asadova režimu proto vnímá jako významné posílení svého vlivu v regionu. O ten ale usiluje i Ankara, jíž vize islamistického režimu v Sýrii hatí plány, nemluvě už o Izraeli, který s Asadovým režimem uzavřel jakýsi nepsaný chladný mír, což by s fanatickými wahhábisty nemuselo být reálné.
Bez ohledu na povinné projevy státníků, kteří represe v Sýrii odsuzují, se tak zdá, že s výjimkou Saúdské Arábie většina zainteresovaných zemí nechce v Sýrii nijak zasahovat, mnohem důležitější je pro ně obnovení klidu a zachování statu quo. Jak toho dosáhnout, je otázka za stovky a tisíce dalších lidských životů, tím spíš, že i syrské opozici podle všeho nezadržitelně hrozí osud egyptských revolucionářů či libyjských rebelů, kteří se už z původní jednoty mezi islamisty a sekularisty rozpadli na vzájemně soupeřící a bojující proudy. V Damašku mezitím jednali představitelé Brazílie, Indie a Jihoafrické republiky (zatímco zbylí členové stále mocnější skupiny BRICS Rusko a Čína brání Sýrii v Radě bezpečnosti OSN), a o výsledcích jejich mise se podezřele mlčí. Znamená to, že se cosi dalo do pohybu?
Na aktuální otázku, zda režim v Damašku revoltu ustojí, se tedy nabízí opatrné ANO."
Komentář vyšel ve čtvrtek a z důvodů tiskárenských už se v něm nemohlo odrazit, že do kategorie „čehosi, co se dalo do pohybu" zřejmě spadá rozhodnutí Bašára Asada zastavit vojenské a policejní akce proti povstalcům, což je, ať to bereme ze všech stran, krok zásadní, byť na jeho praktické dopady je třeba si ještě počkat. Co je na tom ale nejpodivnější, jsou všechny ty výzvy Baracka Obamy, Hillary Clintonové a politiků EU, kteří kolem Asada doposud obcházeli více méně po špičkách, ale nyní požadují, aby Asad zrovna v téhle fázi odstoupil, nebo požadavek šéfa OSN, aby Rada bezpečnosti konečně začala proti Sýrii konat. Cynik by řekl, že zastavením palby se Asad projevil jako útlocitný slaboch a jako takový má být vyspělým světem po zásluze ztrestán. Ono to ale bude jinak: Obamova a evropskounijní hysterie je spíš motivována snahou zase získat nad situací kontrolu v době, kdy se zdá, že opratě vývoje vzaly do rukou země BRICS (možná i s Tureckem, s nímž například Brazílie už úzce spolupracovala na alternativním řešení konfliktu kolem íránského jaderného programu, které rázně zablokovalo agresivní politiku USA a Izraele vůči Íránu). Přetahování bloku uvadajících zemí s blokem zemí dynamicky nastupujících bude zajímavé, zda přitom ale Sýrie nebude roztrhána na cáry, teprve uvidíme.
Teď ale ke včerejšímu útoku, při kterém kousek od izraelského Eilatu zahynulo šest Izraelců a sedm neznámých útočníků. Oběti na izraelské straně byly nejprve označeny za vojáky, později změněno na civilisty a pak zase na vojáky). Nejprve byl z útoku oficiálně obviněn Hamás a následovaly odvetné letecké údery na pásmo Gazy (nejméně 6 mrtvých), Hamas ale zodpovědnost odmítl a nyní Izrael ukazuje na jakýsi střechový Výbor lidového odporu. Když zůstaneme ještě v Izraeli, doširoka se rozlévají diskuse, komu že to střelba u Eilatu nejvíc prospěla, a izraelská (racionální) blogosféra se shoduje, že premiérovi Netanjahuovi a jeho vládě. Šéf jeho kanceláře prohlásil, že vláda svou politiku tváří v tvář mohutného sociálnímu hnutí nezmění, ale stačil útok a demonstranti sami od sebe z úcty k zesnulým ruší víkendové protesty. A v této souvislosti se už mluví o rozsáhlém útoku na Gazu. Není to poprvé, už jsem o této variantě udušení sociálních protestů psala, ale nyní je k tomu už i záminka…
Nicméně, to nejzajímavější v souvislosti se čtvrtečním útoku teprve přichází. Zatímco totiž izraelská a západní mainstremová média píší o atentátnících z Gazy (via egyptská Sinaj), podle těch arabských útočníci přišli z Jordánska a že Ammán izraelskou tajnou službu o chystaném útoku dopředu – byť prý jen o desítky minut – informoval. Nicméně, izraelský rozhlas už hlásil, že útočníci na sobě měli dokonce egyptské armádní uniformy, což se sice nepotvrdilo, ale stačilo to k izraelským náletům i na egyptské území Sinaje. Tři egyptští vojáci při nich byli zabiti – armáda tam byla vyslána minulý týden poprvé od campdavidských dohod – a čtvrtý zraněním podlehl zraněním v nemocnici.
V této souvislosti se objevují neprověřené informace (egyptské blogy jim dávají 90 procent), že Tel Aviv si už Káhiře z bezpečnostních důvodů řekl o sedm kilometrů egyptského území kolem Taby. Egypt odmítá, ale USA se ho snaží přesvědčit, že by to byla „okupace jen dočasná". Je zřejmé, že pokud by se vojenská junta takovému požadavku na odevzdání svého území podvolila, má na krku revoluci znovu a možná ještě emotivnější a razantnější. (O jejím dopadu na hranice Izraele ani nemluvě). Na dnešek po modlitbách je v plánu masový pochod před izraelskou ambasádu v Káhiře s cílem vyhnat velvyslance a další diplomaty ze země.
Zkrátka, s pádem Mubaraka je čím dál jasnější, že arabsko-izraelský konflikt se bude vést podle nových pravidel. Mimochodem, důkazem nových způsobů je i to, jak nyní předávala své pověřovací listiny nová americká velvyslankyně v Káhiře. Její předchůdkyně byla v roce 2008 poctěna slavnostním ceremoniálem v prezidentském paláci, ona nyní předala papíry hromadně, v řadě s ambasadory Súdánu a San Marina.
A fakt už jen stručně:
— Volební okrsky pro chystané volby v Egyptě budou zákonem stanoveny až koncem srpna. Volby se podle očekávání budou konat někdy na přelomu listopadu a prosince. USA a Egypt zrušily pravidelné společné manévry Bright Star.
— Netanjahu informoval Spojené státy, že se Izrael Turecku za loňskou vraždu aktivistů na palubě Mavi Marmara neomluví. Americký senátor Leahy prosazuje zákon, který by ukončil americkou pomoc izraelským jednotkám porušujícím lidská práva v Gaze a na Západním břehu.
— Bahrajnská komise, která zkoumá porušování lidských práv při potlačování jarních prodemokratických protestů, se před lidmi zavřela – lidé je napadali za snahu očistit vládní činitele.
— Jemenská opozice zformovala 143člennou radu – a její členy na rozdíl třeba od té libyjské prozatímní vlády – si zvolila.
— Čtyřiasedmdesátiletý Texasan se vydal na osamělou plavbu k místu, kde Izrael v roce 1967 potopil americkou válečnou loď Liberty, aby tam vzdal hold 34 obětem.
Převzato z Literárek
