Dneska začnu Sýrií, protože tam situace eskaluje a přitom se dějí podivné věci, o kterých se u nás nepíše.
Pamatuju si Sýrii jako v zásadě sekulární zemi, kde mladé holky chodily v minisukních a v hospodách bylo i točené pivo, a teď najednou přicházejí zprávy, že to s výjimkou Damašku a křesťanských předměstí Aleppa v Sýrii, obzvláště ale ve venkovských oblastech, vypadá „jako v Kandaháru za vlády Talibanu", všude zahalené ženy od hlavy až k patě, samotné je na ulici neuvidíte, chlapi provolávají slávu alláhovi. Podle blogu to nejsou lidi, kteří by v zemi svržením Asadova režimu chtěli nastolit demokracii, a tak prý vše nejspíš pod taktovkou Saúdské Arábie směřuje k rozdělení země podél náboženských linií. V Sýrii určitě existuje i sekulární opozice, ale ta je nevýznamná. Zvláštní je, že Asad dokola omílá, že „lidové povstání" je řízeno zvenčí, ale Saúdskou Arábii, která fundamentalisty v Sýrii očividně podporuje, zatím ještě nikdy nejmenoval.
Nový úhel pohledu na „povstání" v Sýrii ostatně nabízejí i (krvavá) videa, na nichž jsou tu vidět jakoby armádní ostřelovači pálící do demonstrantů, ale na v pořadí čtvrtém videu zase naopak Asadovi vojáci brání dav před neznámými ostřelovači. Kdo tedy do lidí vlastně střílí? Jsou to vždy jen Asadovi muži, nebo totéž páchá i někdo jiný, aby vyprovokoval dav k běsnění? (Nicméně, syrská armáda do demonstrantů střílí i prokazatelně.)
V této souvislosti chci upozornit na skvělou ukázku „vymývací" práce „našich" mainstreamových médií: „Západní vůdci ho hájili, v naději, že demokratizuje svou zemi, uzavře mír s Izraelem a přestane podporovat Hizballáh a Hamas," napsal New York Times o syrském prezidentovi Bašáru Asadovi… jako kdyby Západu někdy šlo o nějakou demokratizaci, jako kdyby podporou autokratů a diktátorů v Maroku, Egyptu, Tunisku, Alžírsku, Libyi, Kuvajtu, Bahrajnu, Kataru nebo Saúdské Arábii prosazoval nějakou demokratizaci. A kdyby Asad podepsal s Izraelem mír, mohl by si pak masakrovat své občany beztrestně? Fakt divná logika. A vzhledem k tomu, že žádnou logiku v postojích Západu hledat nelze, tak američtí senátoři z obou politických stran (mimochodem, obdivuju americký politický systém založený na tak široké pluralitě názorů) už požadují „nevojenskou intervenci" do Sýrie. Měla by prý mít prozatím podobu „podpory silám, které se staví proti Asadovi", přičemž by měla být využita „diplomatická váha a autorita Spojených států". Nevím sice, jakou autoritu USA ještě na Blízkém východě – s výjimkou svých vazalských vlád – mají, ale Sýrie by se tak po Libyi mohla stát druhou arabskou zemí, v níž Západ z blíže neuchopitelných důvodů podporuje i fundamentalisty, zatímco v Afghánistánu s jejich bratry bojuje, ale s jejich saúdskými patrony se bratří. Jak říkám, logiku nehledat. Je to všechno už jen křečovitá střelba na náhodu.
Když už jsem zmínila Libyi, tak depka kolem války se prohlubuje, a američtí – lidem zvolení – ranaři radí, že nejsnazší cestou, jak z toho všeho rychle ven, je zabít rovnou Kaddáfího. Za atentát se už týdny přimlouvá „válečnický" senátor Lindsay Graham, a souhlasí s ním i neúspěšný Obamův protikandidát John McCain. Ten mimochodem označil libyjský povstalecký výbor v Benghází za „své hrdiny", čímž mi je fakt dokázal 
znechutit. Oni za to možná ani nemůžou, vím, ale… Při pohledu na fotku pana Džalíla, který ještě nedávno plnil funkci Kaddáfího krvavého ministra vnitra, a teď je na Západě vydáván za šéfa povstalců, mi maně na mysli vyvstává představa, že Libyjci co nevidět začnou hojně používat pojem „zkútr". (Mimochodem, britský ministr zahraničí William Hague zabití Kaddáfího coby urychlovák nevyloučil, prohlásil ale, že rozhodnutí zda jeho nebo někoho jiného zabít, či nikoli, závisí „na tom, jak se kdo bude chovat". Všechny ty civilní oběti v Iráku, Afghánistánu nebo Pákistánu – ale i v Libyi – už jsou tedy vyjasněné: prostě se „špatně chovaly".)
Špatně se ovšem chovají i nevděční občané půlnočního saúdského království, kteří na demonstracích požadují konec Ameriky, Izraele a tak podle očekávání podobně a k tomu ještě navíc slibují, že zpátky osvobodí Saúdy okupovaný Bahrajn. Tamní královská vláda nechala od počátku represí proti prodemokratickým protestům zbořit na tři desítky údajně „ilegálních" mešit, a to prý v zájmu „ochrany modlitebních stánků a uchování jejich posvátnosti". A do toho bahrajnská státní média v noci na dnešek oznámila, že sedm demonstrantů má být za svůj podíl na protestních akcích (a za údajný podíl na smrti dvou policistů) odsouzeno k trestu smrti. Při samotných demonstracích, kterých se v minulých týdnech účastnily stovky tisíc lidí, vojáci zabili nejméně třináct demonstrantů, další pak začali umírat ve věznicích při výslechu.
Na protest proti způsobu, jakým Al Džazíra v posledních týdnech pokrývá brutalitu režimů v Perském zálivu – tedy na protest proti cudnému mlčení – z televize odešel šéf bejrútské pobočky Ghassan bin Džiddú. Jeho rezignace je tvrdou ranou „nové" koncepci vysílání Al Džazíry, protože patřil k nejuznávanějším redaktorům arabského vysílání. Nesouhlas s prosaúdským trendem ale prý v televizi narůstá obecně, a tak odchodů v dohledné době asi přibude. Jak snadno se ztratí prestiž budovaná mnoho let…
To egyptská média se v současnosti v kritice Saúdské Arábie předhánějí a nejnovější příležitost jim k tomu nabídl Husajn Sálim, jeden z egyptských multimiliardářů spjatých s Mubarakovým režimem (měl prsty i v prodeji zemního plynu Izraeli za dumpingové ceny). Zatímco sám Sálim už z Egypta uprchl, pokusil se nyní na dálku propašovat tuny svého majetku ze země a celé cargo bylo na letišti v Káhiře zadrženo. Ukázalo se přitom, že adresátem zásilky byl kupodivu syn saúdského prince Mukrína, takto šéfa saúdské tajné policie…
A jen tak na závěr a mimochodem: O víkendu bylo výročí počátku arménské genocidy.
Převzato z Literárek
