Září 11, 2011
Nemám auto, protože mám kamarády, kteří mne občas někam zavezou. Ale zato musím jezdit vlakem, kterým dnes jezdí jen zbytek dělnické třídy, vdovy, vdovci, důchodci a chudí studenti. Tento víkend jsem opět nasedl do jedné sudetské lokálky, abych dojel z bodu A do B. Na nádraží mi nikdo nevydal jízdenku, protože veselá pokladní si vykládala s kolegyněmi, a mezitím vlak už odjížděl. Výpravčí po mé urgenci prozradila jednou větou stav věci sympatické průvodčí, a ta mi s odvoláním na "technické problémy" vydala jízdenku ve vlaku bez poplatku.
Při přestupu jsem nastoupil do správného vlaku. Jenže do vagónů, které zůstaly odpojeny na nádraží, a reálný vlak mezitím ujel. Posunovač mne zdvořile vyrušil při čtení, že by rád soupravu zaparkoval jinde a já tam nemám co dělat. A neochvějně zdvořilý výpravčí mi oznámil, že průvodčí měl projít vagóny a upozornit cestující, aby si přesedli dopředu. Jak vidno, asi to neudělal. Také výpravčí byl slušný a bylo mu to profesionálně líto. Ale dal mi najevo, že můj problém je čistě osobního charakteru, a další vlak prý pojede za hodinu, tak co.
Odpojený vlak je metafora naší doby. Už i lidé na dráze, dříve proslavené prvorepublikovou pečlivostí, pochopili, že každý se má starat hlavně a především sám o sebe. A vlaky používají jenom socky, které si už nemají kam stěžovat. A dělný lid nekrade stamiliony jako naši vládní a úřední představitelé státu. I zdá se mu, že za ty směšné peníze není povinen odvádět odpovědnou práci, ale jen to, co musí podle pracovní smlouvy. A vlak mezitím ujede nám všem, protože takto se žít nedá.
Převzato z Umlaufovin
