Říjen 26, 2012
V Izraeli tenhle příběh všichni znají. V době, kdy byl premiérem Levi Eškol, přiběhli k němu jeho podřízení a panicky křičeli: „Levi, je strašné sucho!”
„V Texasu?”, zeptal se úzkostlivě Eškol.
„Ne, v Izraeli!”, řekli.
„To přece vůbec nevadí,” uklidnil je Eškol. „Všechnu potřebnou pšenici vždycky dostaneme od Američanů.”
Tohle se stalo asi před 50 lety. Od té doby se nic moc nezměnilo. Volby, které budou ve Spojených státech, jsou pro nás mnohem důležitější než naše vlastní volby za tři měsíce. Musel jsem zůstat vzhůru až do 3 hodin do rána, abych mohl opět naživo sledovat poslední presidentskou debatu. Bál jsem se, abych neusnul, ale nestalo se. Právě naopak.
Pokud se dva šachisté zapojí do hry, je tam často člověk, kterému říkáme kibic, a která stojí za jedním z nich a pokouší se mu dávat nevyžádané rady. Během těchto debat dělávám to samé. Ve svých představách stojím za Barackem Obamou a přemýšlím o správné odpovědi Romneymu ještě předtím, než Obama otevře pusu.
Musím přiznat, že v několika případech v průběhu této debaty byly jeho odpovědi mnohem lepší než ty moje. Například jsem nevymyslel ostrou repliku na Romneyho tvrzení, že Spojené státy teď mají mnohem méně válečných lodí než před sto lety. Obamova suchá odpověď – že americká armáda teď má také mnohem méně koní – byla naprosto geniální. Tím spíše, že se na to nemohla připravit. Kdo by mohl předvídat tak hloupou poznámku?
A pak Romney napadl Obamu, že vynechal Izrael při své první presidentské cestě po Blízkém východě. Jak vyvrátit takové opravdové výzvě – zejména když tisíce židovských důchodců na Floridě hltají každé slovo?
Obama uhodil na správnou strunu. Poznamenal, že Romney navštívil Jeruzalém v doprovodu dárců a shromažďovatelů financí (aniž by jmenoval Sheldona Adelsona a ostatní židovské dárce) a připomněl nám, že jako kandidát šel místo toho do Jad Vašem, aby viděl na vlastní oči zlo napachané Židům. Trefa.
Několikrát jsem si myslel, že mám lepší odpověď. Například, když se Romney se snažil vysvětlit svůj názor, že Rusko je nejdůležitější „geopolitický nepřítel” Spojených států, odpověděl bych: „Omluvte mi mou hloupost, pane guvernére, ale co to znamená „geopolitický”?" V tomto kontextu bylo použité sousloví bombastické a nesmyslné.
(Geopolitika není pouze rovnocenné položení vedle sebe geografie a politiky. Je to světonázor šířený německým profesorem Hansem Haushoferem a dalšími a přijatý Adolfem Hitlerem jako východisko pro jeho plán na vytvoření „Lebensraumu” pro Němce prostřednictvím vyhlazení nebo vysídlení obyvatelstva východní Evropy.)
Mluvil bych mnohem více o válkách, Nixonovu Vietnamu, Íráku obou Bushů, Afghánistánu Bushe juniora. Všiml jsem si, že Obama vůbec nezmínil, že byl od počátku proti írácké válce. Museli mu poradit, aby to nedělal.
Nemuseli jste být znalci, abyste si všimli, že Romney nepředložil žádné své vlastní originální myšlenky. Papouškoval Obamovy postoje, přičemž jen sem tam změnil několik slov.
Předtím, v průběhu kampaně, během primárek, to tak nevypadalo. Když usiloval o hlasy pravicové základny, byl pro bombardování Íránu, provokoval Čínu, bojoval s islamisty všech odstínů, možná i vzkřísil Usámu bin Ládina, aby ho mohl znova zabít. Tentokrát se nic z toho nekonalo. Pouze skromné: „Souhlasím s presidentem”.
Proč? Protože mu řekli, že americký lid má dost Bushových válek. Nechtějí žádné další. Ani v Afghánistánu, a už vůbec ne v Íránu. Války stojí hodně peněz. A dokonce se při nich zabíjejí lidé.
Možná, že se Romney rozhodl předem, že je na čase, aby v zahraničních záležitostech přestal vypadat jako ignorant, když hlavním bitevním polem je ekonomická sféra, kde může doufat, že bude vypadat přesvědčivěji než Obama. Takže hrál na jistotu. „Souhlasím s presidentem”.
Celý koncept prezidentské debaty o zahraničních záležitostech je samozřejmě nesmysl. Světové záležitosti jsou příliš komplikované a jejich nuance příliš delikátní, než aby se řešily tímto drsným způsobem. Je to, jako byste někomu operovali ledvinu sekyrou.
Mohli bychom snadno získat dojem, že svět je jakési americké golfové hřiště, na němž mohou Spojené státy odpalovat lidi jako míčky, a na němž jedinou otázkou je, který hráč to lépe umí a vybere si lepší golfovou hůl. Vůle dotyčného lidu je zcela irelevantní. Jaké jsou pocity Číňanů, Pákistánců, Egypťanů? Koho to zajímá?
Nejsem si jistý, jestli by většina amerických diváků našla na mapě Tunis. Takže nemá smysl diskutovat o silách, které tam působí, hledat rozdíly mezi saláfisty a Muslimským bratrstvem, dávat přednost těm nebo oněm. Na všechno máme čtyři minuty.
Romney zřejmě háže všechny muslimy do stejného pytle. Islamofobie dnes frčí a Romney se tomu otevřeně podbízí. Již dříve jsem o tom napsal, že islamofobie není nic jiného než moderní forma starého dobrého antisemitismu, prosakující ze stejných kanálů kolektivního podvědomí, využívající ty samé staré předsudky a přenášející na muslimy všechnu tu nenávist, která kdysi směřovala vůči Židům.
Pro mnoho Židů, zvláště pro ty seniory v penzionech na horké Floridě, je úlevou vidět, že se „gójim” vrhli na jiné oběti. A protože nové oběti jsou současně nepřátelé jimi milovaného Izraele, tím lépe. Romney si jasně uvědomil, že si svými žlučovitými výpady proti „islamistům” nejjednodušším způsobem pojistí hlasy Židů.
Dělal všechno pro to, aby to vypadalo, že je větší drsňák než Obama a po tom všem přišel s originální myšlenkou – poskytnout syrským povstalcům „těžké zbraně”. Co to znamená? Dělostřelectvo? Drony? Rakety? A pokud ano, tak komu? Těm dobrým, samozřejmě. A dbát o to, aby nepadly do rukou těm zlým.
Moc se snažil se vypadat tvrdší než Obama, Romney po tom všem přišel s originálním nápadem: poskytnout syrským povstalcům s "těžké zbraně". Co to znamená? Dělostřelecké? Dróny? Rakety? A pokud ano, komu? Dobrým chlapcům samozřejmě. Aby se dbalo na to, že nespadnou do rukou špatným lumpům.
Jaký to geniální nápad. Prosím pěkně, ale kdo jsou ti dobří hoši a kdo jsou ti lumpové? Nikdo jiný to neví. Nejméně ze všech CIA nebo Mossad. V akci jsou desítky syrských skupin – regionálních, konfesionálních i ideologických. Všichni chtějí zabít Asada. Takže, kdo z nich dostane ty děla?
To vše učinilo vážnou diskusi o Blízkém východě, jenž je teď oblastí nekonečných odchylek a nuancí, zcela nemožnou. Obama, který ví mnohem více o našich problémech než jeho protivník, zjistil, že je moudré dělat hloupého a odbýt to těmi nejbanálnějšími frázemi. Cokoliv jiného – například plán pro izraelsko-palestinský mír, by nedejbože urazil naše drahé obyvatele v domovech důchodců, což by mohlo změnit výsledek na Floridě.
Každý opravdový Arab nebo Izraelec by se měl cítit uražen tím, jak se zacházelo s naší oblastí v této diskuzi mezi dvěma muži, z nichž jeden již brzy bude náš pán a vládce.
Izrael byl v diskusi zmíněn 34krát, což je 33krát častěji než Evropa, 30krát více než Latinská Amerika, pětkrát více než Afghánistán, čtyřikrát více než Čína. Pouze Írán byl zmíněn častěji – 45krát – ale v souvislosti s nebezpečím, jež představuje pro Izrael.
Izrael je náš nejdůležitější spojenec v regionu (nebo ve světě?) Budeme ho bránit zuby nehty. Poskytneme mu všechny zbraně, které potřebuje (plus ty, co nepotřebuje).
Úžasné. Prostě úžasné. Ale kterému Izraeli je to určeno? Izraeli nekonečné okupace? Neomezeného rozšiřování osad? Celkového popírání práv Palestincům? Vlády nových protidemokratických zákonů?
Nebo jinému, liberálnímu a demokratickému Izraeli, Izraeli rovnoprávnému pro všechný své občany, Izraeli, který usiluje o mír a uznává palestinskou státnost?
Zajímavé bylo nejen to, co bylo papouškováno bylo zajímavé, ale také to, co nebylo řečeno. Žádná automatická podpora Izraele při izraelském útoku na Írán.Žádná válka s Íránem, to dříve zamrzne peklo. Žádné dřívější opakované prohlášení Romneyho, že přestěhuje americké velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Žádná milost pro izraelského špiona Jonathana Pollarda.
A co je nejdůležitější: žádný pokus o využití obrovské potenciální síly Spojených států a jejich evropských spojenců, který by přinesl izraelsko-palestinský mír, založený na dvoustátním řešení, se kterým všichni souhlasí jako jedinou schůdnou alternativu. Žádná zmínka o arabské mírové iniciativě, kterou stále nabízí 23 arabských zemí, vesměs islamistických.
S rozvíjející se světovou velmocí Čínou bylo zacházeno do jisté míry téměř s opovržením. Musí jim být dáno na vědomí, jak se mají chovat. Musí dělat to či ono, musí přestat ovládat svoji měnu a vrátit pracovní místa zpátky do Ameriky.
Ale proč by si toho měli Číňané všímat, když mají ve své moci americký národní dluh? Na tom nezáleží, budou muset udělat to, co Amerika chce. Washington locuta, causa finita. ("Řím promluvil, případ je uzavřen," jako katolíci říkávají při zametání sexuálních skandálů pod koberec.)
Ta nevážná atmosféra, v níž se debata odehrávala, ukázala velmi vážný problém.
Francouzi říkávali, že válka je příliš vážná věc, aby se ponechala generálům. Světová politika je jistě příliš závažná věc, aby se nechala na politicích. Politici jsou voleni lidmi – a lidé o tom nemají ani ponětí.
Bylo zřejmé, že se oba kandidáti vyhnuli každému detailu, který by požadoval sebemenší znalosti posluchačů. Jeden a půl miliardy muslimů bylo rozděleno do pouhých dvou skupin – „umírnění” a „islamisté”. Izrael je jeden blok, žádné rozlišování. Co diváci vědí o třítisíciletých dějinách perské civilizace? Je pravda, že Romney, poněkud překvapivě, věděl, kde leží Mali a co to je. Většina diváků to zcela jistě nevěděla.
Přesto ti samí diváci musí nyní s konečnou platností rozhodnout, kdo bude lídrem největší vojenské síly na světě, a bude to mít ohromný dopad na všechny ostatní.
Winston Churchill památně popsal demokracii jako "nejhorší formou vlády, s výjimkou všech ostatních forem, které byly čas od času vyzkoušeny ."
Tato debata by mohla sloužit jako důkaz.
Převzato z CounterPunch
Překlad: Clair
