Třebaže jsem za minulého režimu nebyl žádný disident, účastnil jsem se ve svém kraji poměrně aktivně listopadových událostí v roce 1989 už od samotného počátku – samozřejmě proti tehdejšímu reálněsocialistickému režimu, ne na jeho podporu. Dne 5. 12. 1989 – tedy asi dva měsíce před formální legalizací 9. 2. 1990 – jsem se stal členem ČSSD (respektive nejdřív členem jejího přípravného výboru), která byla založena na území České socialistické republiky (nějaký čas ještě paralelně existovala zahraniční organizace ČSSD udržující ideověpolitickou kontinuitu českého sociálnědemokratického hnutí po r. 1948) …
Tehdejší étos obyvatelstva byl založen na naději spojené se snahou provést změny směrem k typické západoevropské demokracii s politickou pluralitou, osobními a politickými svobodami, se slušným sociálním servisem a nově (navíc – nikoli místo toho) s právem vykonávat práci, kterou umím, i jinak než jen jako zaměstnanec státních, respektive quasidružstevních organizačních struktur – tedy právo volně podnikat ve svém oboru. Pro velké skupiny obyvatel (aktivně se tehdy hlásících o slovo) šlo také o nápravu křivd, které měl minulý režim na svědomí a o práva mnoha lidí vrátit se k výkonu svých profesí, které u nich bylo od nástupu normalizace nebo dokonce od února 1948 více či méně omezeno – nebo samo získání kvalifikace znemožněno (vysokoškolské čistky).
Možná že jsem na něco zapomněl, ale myslím, že toto byla v kostce legitimizace, ospravedlnění tzv. sametové revoluce. Nevzpomínám si, že by v mém okolí byl brán příliš vážně dnes tolik připomínaný projev Václava Havla, ve kterém tvrdí, že není odpůrcem socialismu a že nebude nezaměstnanost. Z nezaměstnanosti původně obava normálně byla, ale zpočátku – i potom kolem roku 1994 a ještě chvíli poté – byla zaměstnanost a pracovní příležitosti na poměrně slušné úrovni. A myslím, že si tehdy málokdo uvědomoval, že tehdejší stav na tomto úseku prostě není z hlediska kapitalismu příliš „přirozený“ … a že je naivní implicitní představa „zaměstnavatelský polštář reálného socialismu zůstává a NAVÍC můžeš podnikat pokud chceš a můžeš“
A že uspokojivý stav věcí je zde do značné míry vykupován tehdejším „bankovním socialismem“ a nárůstem tzv. klasifikovaných úvěrů …
… a že jednou přijde „okamžik pravdy“ …
-.-.-.-.-.-
Uběhlo téměř čtvrtstoletí.
Kdo se ve svém vnímání listopadových změn prakticky nezměnil, byl a je okruh moralizujících intelektuálů většinou humanitního zaměření, většinou z velkých měst spjatých obdivem k Václavu Havlovi a k étosu disidentského hnutí. Okruh nevyhraněného morálního středu, který místo systémovým mechanismům věří v jakési nekorupční společenství tzv. slušných lidí – které by konečně už mělo hrát dominující a nikoli minoritní roli ve společnosti. Tito lidé se znepokojením sledují, že názory zbytku společnosti vůči ideovým protagonistům změn nastartovaných už před 23 lety se výrazně mění a jsou buď kritické – nebo (část pravice) pohrdavé. Domnívají se však, že to je chyba, nevzdělanost, naivita nebo dokonce charakterové nedostatky této většiny, pokud takto smýšlejí …
Tato skupina „moralizujícího středu“ jsou lidé, se kterými jsem šel značnou, dlouhou část společné cesty, a nadále věřím v hodnoty, ve které věří i oni. Přesto právě tento okruh lidí by měl být varován před vývojem, který se stále se zrychlujícími procesy po r. 2008 může být nakonec zhoubou pro všechny hodnoty demokratického světa, kterých si i já cením a kterých si vážím …
Čeho se toto varování má týkat?
Jednak naivní důvěry v předáky největších zemí Starého vyspělého světa a motivy jejich jednání (otřesný až otrocky důvěřivý vztah Václava Havla k USA je jen tou pověstnou desetinou ledovce). Zájmy a nikoli boj o nějaké hodnoty, je základem těchto motivací.
Ostatně elity našeho světa jsou dnes především bezradné a rozpačité.
Ale o co jde především …
-.-.-.-.-.-
Představte si, že jste mimopražský pracovník, který se – už po pětadvacáté například – účastní výběrového řízení na místo, které alespoň vzdáleně odpovídá jeho kvalifikaci a vzdělání (zdůrazňuji to slovní spojení “aspoň vzdáleně“ ). Přičemž v každém tom předchozím výběrovém řízení se hlásilo kolem 300 uchazečů a vše naznačuje, že situace v budoucnosti může být v tom nejlepším případě stejná …
Pravděpodobnost, že příslušné pracovní místo získáte, je nevelká a za této situace na tom už příliš nic nemůže změnit ani Vaše důkladná a poctivá příprava. I kdyby tato příprava byla sebedůkladnější, i když budete dělat, co můžete … pořád jste konfrontován s faktem, že Vám konkuruje 300 dalších, stejně znepokojených, stejně motivovaných, o totéž usilujících lidí …
Ti všichni už dávno – stejně jako Vy – pochopili, že „sranda skončila“. Příprava bude tudíž všude důkladná – ale naděje, že sebevětší důkladnost bude odměněna, v takové situaci prudce klesá. Polovina z nich může být „nejlepší“ – místo ovšem získá jenom jeden z nich …
Z čeho proboha ještě dnes mnozí odvozují ze setrvačnosti svoje přesvědčení (a u těch buď tupějších nebo bohatších dokonce jistotu), že „kdo chce pracovat, tak si práci najde“?
.
Na konci Klausovy éry přestal „bankovní socialismus“ a začala rychle růst nezaměstnanost. Následně v době Zemana byla sice vysoká („zděděná“) nezaměstnanost – ale také (dosud ještě) instinktivně tušené či předpokládané “světélko na konci tunelu“. A také ano – konjunktura nakonec sklopila křivku nezaměstnanosti nakonec přece jen dolů – i když „smetanu“ získala po Paroubkovi právě nastupující pravice …
A pak přišel zlověstný rok 2008 a 2009 …
-.-.-.-.-.-
Co lze nyní čekat?
Na základě čeho lze nyní odvrátit naznačený vývoj?
A co se stane s psychikou lidí, co se v této psychice bude odehrávat, po šestém dvanáctém, čtyřicátém pátém konkursu? Na svém pracovišti jsem takříkajíc v přímém přenosu viděl onen neúprosný vývoj vedoucí od šesti až dvanácti účastníků konkurzů na jedno místo … až k dnešnímu počtu mezi 30 až 100 uchazeči na jedno místo ….
Co se stane se sociální psychologií společenské většiny až nezaměstnanost překročí výrazněji 15 % – ale přitom bude spjata s vědomím bezvýchodnosti bez jakéhokoli „světélka na konci tunelu“ jaké snad existovalo ještě za Špidly a Paroubka (nejde přitom o nějakou zvláštní zásluhu těchto premiérů, ale o objektivní charakter tehdejší doby) … ?
Co se stane se vztahem společenské většiny k demokratickým ideálům – navíc pod zorným úhlem gradující korupce, výsměchu a arogance mocných … ?
Proč mluvím o zorném úhlu výsměchu a arogance?
Tady bych si dovolil menší návrat do minulosti …
Pod zorným úhlem hýřících „národních správců“
Můj táta, elektrikář, byl předúnorový komunista, ale nakolik jsem ho poznal tak šlo o instinktivního a spontánního demokrata, který si například vážil Masaryka, legionářů (jeho otec byl také legionářem – konkrétně italským) a v tomto smyslu nás oba s bratrem doma vychovával.
Do KSČ vstoupil v roce 1947, asi měsíc poté, kdy opravoval elektrické rozvody v restauraci, kde týden co týden hýřili a řádili národní správci (tedy provozovatelé konfiskovaných provozních kapacit po r. 1945), nejrůznější paničky, zlatá mládež a parazité všeho druhu. Hýření mělo prý v sobě něco zběsilého – jako kdyby měl nastat konec světa a je možné, že si „národní správci“ uvědomovali, že možná jistý svět se skutečně blíží ke svému závěru (i když nepochopitelně bezstarostné chování nekomunistických stran v únoru 1948 tomu příliš nenasvědčuje).
Táta mi občas říkal:
„Ta poválečná republika už byla k nám dělníkům celkem spravedlivá. A my jsme si v únoru vážně mysleli, že nám ji chtějí „vzít“ a měli jsme pocit, že ji musíme bránit – ne že nějak útočíme …“.
Byl to pochopitelně jeho subjektivní pohled na věc a já ani nemohu vědět, jestli to nebyla spíš tátova dodatečná snaha obhájit únor 1948, o kterém měl sám pochybnosti (což vím jistě).
Stejně tak je ale možné, že velké skupiny obyvatel celé střetnutí pojímali právě pod tímto zorným úhlem …
-.-.-.-.-.-
Závěrem bych si dovolil poznámku, která sice možná příliš organicky nesouvisí s linií článku, ale přesto bych se o její obsah chtěl s čtenáři Britských listů podělit …
Frustrací by se dal nazvat výsledek toho, jak to po únoru 1948 dopadlo v podniku, kde táta pracoval – konkrétně v elektrozávodu starého „baťováckého“ Ježka v Hradci Králové. Starého Ježka měli jeho dělníci – včetně několika komunistů u Ježka pracujících – celkem v oblibě. I když si z něj trochu utahovali, jak byl sám na sebe pyšný, jak byl až komicky hrdý na svůj malý závod, který vybudoval „od píky“, na svůj pobyt v cizině „na zkušené“ (myslím, že šlo o USA), na svou práci a podnikatelské úspěchy na trhu. Pracovníky ale dráždil Ježkův syn, playboy, jehož hlavní pracovní náplní bylo rozhazovat peníze a občas se důležitě „producírovat“ u podnikového stánku na strojírenských veletrzích, kterých se Ježkova firma účastnila.
„Založme družstvo, soudruzi! Ježkovy závody prorazí na zahraničních trzích – máme všechna esa v rukávu. Starý Ježek bude samozřejmě ředitelem, dokud neodejde na odpočinek ….“ volali členové čerstvě vítězné KSČ v závodě …
No, milí soudruzi samozřejmě nezaložili nic.
Ježkův elektrozávod pohltil jakýsi státní superkoncern, snad se to jmenovalo „Československé elektrotechnické závody“.
A pomýleným soudruhům přišel vysvětlit „objektivní poznanou nutnost“ tohoto opatření jakýsi ideologický emisar z ministerstva – s poznámkou o nutnosti stranické disciplíny na závěr …
V Chrudimi dne 13. 8. 2012