Vznik státu, partnerství států a chování velmocí je kopírováním rodiny, a jejich funkcí, nebo selhání. V den, kdy si tradičně připomínáme zrod toho, co nás dnes tyranizuje i povznáší (ve vztahu k jiným ještě zaostalejším rozvojovým státům), si můžeme domýšlet stav budoucí.
Republika československá, jako „enfant de l´amour“, dítě lásky vítězných velmocí Dohody v roce 1918, měla spoléhat na jediný funkční prvek masarykovsko-benešovského úsilí, na vytvoření „cordonu sanitaire“. Sanitární (sanitní) kordon hodlal Československo vtáhnout mezi země, které měly být ochranným pásmem mezi Východem a Západem, ať je pod těmito termíny rozuměno cokoli. Byl tím myšlen „hojivý obvaz“, izolující poklid pařížských bulvárů od hořících ruských a maďarských stepí.
Nástup fašismu a válka realitu změnila. Reálně ovšem po válce došlo ke zvýraznění světových vojenských disproporcí a hegemonů, ovladačů, i jejich redukci na SSSR a USA. Válka sama však také znamenala, že sovětské Rusko se rozešlo s teorií permanentních světových revolucí, páchaných „motivovaným světovým proletariátem“ (rozuměj zaprodanou národní buržoazií). Teorie L.Trockého měla skonat se svým nositelem. Přežila, a stala se oficiální stalinskou linií, akcentovanou N.S. Chruščovem.
Kominternu zrušil už Stalin, nakonec umrtvil i Kominformu, avšak chruščovizmus znamenal, že čím více států se nově etablovalo na hřišti světových dějin v procesu dekolonizace, tím více komunistických stran v národním hávu zde osnovalo činnost a – lépe či hůře – fungovalo. V zemích, které byly přímo osvobozeny Rudou armádou z nacistické poroby byl proces čitelnější, přestože v řadě těchto zemí Spojenecká vojska (rozuměj sovětská) nezůstávala.
Rudá armáda se po roce 1945 nacházela v Bulharsku (do vyhnání cara v r. 1949), v Rakousku a Německu, tedy v zemích, které prohrály válku. Spojené státy americké měly tato území za teritorium prvotního sběru zpravodajských informací o budoucím nepříteli, kterým se Sověti po implantaci lidově demokratických zřízení a tiché protiúčasti v korejském konfliktu opětovně stávali. Karibská krize a předtím vyhrocení „berlínské krize“ bylo významnou sovětskou chybou. Američané udávají, že jejich lidé projeli do r. 1990 DVA MILONY kilometrů po „spojeneckém“ území NDR Sověti nikdy přímou možnost pozorování svého „hlavního nepřítele“ neměli.
Členové americké vojenské mise v Západním Berlíně, sídlící ve vile maršála Keitela, neváhali pročesávat i okraje „yellow areas“, v nichž cvičila východoněmecká Národní lidová armáda se Sověty. Tím, že Sověti vstoupili do Maďarska a v roce 1968 potlačili Pražské jaro v Československu, sami dobrovolně a nesmyslně zmnožili Američanům proud informací o sobě a SSSR. Každá informace každého přeběhlíka a utečence byla vyhodnocována především z vojenského hlediska, a dokumenty od uprchlíků i kontaktů byly zpracovávány v rámci akce SANDUNE. Američané tak znali problémy ruské armády lépe, než její velení, a možná dříve, než vznikaly.
Afghánistán pak byl poslední mocenskou křečí ruského impéria. Impéria, které s Američany nesmyslně soupeřilo v každém zapadlém koutu světa co do počtu dosazovaných loutkových vlád. Těch vlád, které ovšem dnes vidíme v krvavé sebeprezentaci za tichého účastenství stále stejně imperiálně laděných „nových Rusů“ (Libye).
Obě strany, americká a ruská, se v ničem nepoučili, a také se vlastně v mnohém neliší. Počítejme proto, že vývoj vezme opět jiný, možná ještě netušený, „drive“. V pásmu nikoho, v cordonu sanitaire, se už ale bohužel, nemoudrostí politiků minulých i současných, nacházet nebudeme.
