Musím říci, že českým dokumentárním filmem Vítejte v KLDR! (k vidění je na YouTube), který je vlastně záznamem cesty skupiny turistů po KLDR doplněný o jejich komentáře, jsem nebyl zklamán. Ne snad proto, že by byl dobrý, ale proto, že jsem od něj vlastně nic zvláštního neočekával a jeho shlédnutí jsem chápal jako cosi na způsob morální povinnosti.
Totiž: Bylo mi pochopitelně jasné, že co se poznání KLDR týče, bude to cosi na způsob prohlídky zpřístupněné části jeskyně s průvodcem: Jeden směr, držte se pohromadě, choďte jen po umělém chodníčku, dbejte pokynů a nesahejte na krápníky.
Když o tom tak přemýšlím, tak za popsaný výlet bych ty prachy vážně nedal. Vlastně, jak poznamenal jeden z komentátorů na ČSFD, tím nejzajímavějším a jediným novým, co film nabízí, byly asi reakce turistů. Někteří byli poněkud mimo, někteří vzpomínali na staré časy, většina z nich byla zklamaná, že ten výlet není tak adrenalinovaný, jak čekali? A to jako čekali co? Výslech tajnou policií? Zavření do pracovního tábora? Ach, Bože…
Trochu jsem se pozastavil nad zásadovou umanutostí jednoho z nich ohledně poklonění se soše Kim Ir-Sena, přičemž v předem daných pravidlech bylo uvedeno, že nevzdání úcty je trestné, přičemž potrestán ovšem nebude dotyčný turista, ale korejský průvodce. Někteří lidé zřejmě žijí natolik polapeni v jakési podivné pseudomorální fikci o svých svatých zásadách, že jim vůbec nedochází, že morální zásady jsou zde pro člověka, nikoli člověk pro morální zásady (parafrázuji pochopitelně Ježíšův novozákonní výrok o sobotě, který by, soudím, měl být chápán tímto způsobem). V morálce jde především o člověka, v tomto případě o toho průvodce. Vsadím boty, že kdyby se dotyčný „zásadovec“ narodil v KLDR, byl by stejně zásadový ohledně tamního režimu.
Jedna z věcí, která mi připomněla náš minulý režim víc než cokoli severokorejského, byl „hrdinský“ počin jednoho z turistů, kterému se podařilo tajně natočit kousek ulice, kterou točit nesměl (a která nebyla o nic zajímavější, než ta, kterou točit směl), a ten jeho výraz ve tváři typu „To jsem na ně vyzrál!“ Ano, takto u nás za minulého režimu „vyzrával“ na věrchušku kdejaký chytrák a myslel si pak o sobě, že je cosi jako disident.
Co se informací o KLDR týče, tak je vhodné doplnit, že v Pchjongjangu, coby hlavním městě, žijí relativně privilegovanější Korejci, takže i v dobách hladomoru v hlavním městě jídlo je. Pokud však i ona povolená místa vypadají tak, jak vypadají, je zjevné, že pokud si někteří čeští radikálové myslí, že v KLDR se ve skutečnosti žije dobře a my jsme jen oklamáni buržoazní propagandou, tak jsou asi podobně mimo, jako lidé, kteří pod vlivem propagandy věří, že za minulého režimu tady bylo peklo na zemi a člověka zavřeli i za „pozdrav Pánbůh“. Po pravdě řečeno je celkem evidentní, že to tam zřejmě stojí za hovno. Ve velké většině případů se na obrázcích z KLDR tamní občané přirozeně neusmívají. Buď jsou vážní nebo jsou v křeči. To není normální a už to by mělo být podezřelé. A pochopitelně propaganda, nepropaganda: Režim, který neumožňuje turistům normálně se projít po městě nebo navštívit jiné části země bez permanentního dozoru, je zcela zjevně tuze totalitní a nikdo mi to nevymluví. Lze omezit pohyb lidí v okolí strategických objektů, státních hranic atp., to dělá každý stát, ale uzavírat pro korejské chodce ulici, po níž jde turistická výprava? Čili – pokud to, co nám kamery turistů zprostředkovaly, je to nejlepší, čím je KLDR ochotna se prezentovat, nelze si nepoložit otázku, jak vlastně vypadá ten zbytek. To není nějaká americká propaganda, to je očividný fakt.
Na druhou stranu mi připadá absurdní a scestné srovnávat KLDR s naším minulým režimem, jak se často děje a k čemuž bývá recenzovaný dokument využíván. Vždyť ve skutečnosti ten dokument mluví ve prospěch našeho bývalého režimu! Dokonce ani v první polovině padesátých let to zde nebylo tak tuhé, jako v KLDR. O pozdější době ani nemluvě. Devizoví cizozemci si mohli chodit v podstatě kam chtěli a povídat si mohli s kým chtěli, samozřejmě pokud nebyla účelem jejich návštěvy podvratná činnost. Pokud si někdo po shlédnutí filmu Vítejte v KLDR! myslí, že to tady bylo za „totáče“ taky tak, tak nechť prosím přemluví bábu ne aby volila pravicové strany, ale aby mu pověděla něco o svém životě v té době. Ať se zeptá, co bylo a co nebylo, jestli tu někdo hladověl, o čem se smělo mluvit a o čem se mluvilo jen doma atd. Patrně zjistí, že naše společnost, zvláště v době normalizace, byla založena na premise: „Doma si říkejte, co chcete, veřejně nám do vládnutí nemluvte, přes týden choďte do práce, o víkendech buďte na chalupě, konzumujte, co ke konzumování je (bylo toho míň než dnes), jednou za čas vyvěste vlaječky a běžte do průvodu a koukejte se pravidelně na televizi, kde pro vás máme spoustu Dietlových seriálů.“ [Čímž nechci jakkoli shazovat Jaroslava Dietla – byl to opravdu dobrý vypravěč.]
Vlastně to byli tehdejší komunisti, kdo nás naučil konzumu… Já vím, že zde byli lidé perzekvováni – především pokud nedrželi hubu a krok, ale srovnávat to s KLDR je prostě směšné. A ještě směšnější je tvrdit, že současná KSČM zde chce režim podobný tomu v KLDR nastolit. Proč by pro Boha měla něco takového chtít? Nehledě na to, že takový typ režimu může existovat jen na principu charismatického vůdcovství. A to samozřejmě Kim od Kima pomalu řídne, takže očekávám, že KLDR se postupem času stane státem autoritářským.
Pokud chcete srovnávat různé „totalitní“ režimy, nemusíte ovšem ani příliš vstávat ze židle. Stačí si na internetu najít nějaké cestovatelské stránky. Tak mimo jiné například zjistíte, že pro turistu není problém potloukat se třeba Íránem či Kubou (samozřejmě pokud tam nejede se subverzivními úmysly a dodržuje pravidla tamní kultury). Člověku je pak za těžko dát do stejné škatulky režim, kde jste pod neustálým dohledem, prostí lidé mají strach se s vámi bavit a vy smíte chodit jen po přesně vyznačených trasách, a režimem, kde se můžete vypravit prakticky kamkoli a mluvit prakticky s kýmkoli.
Nicméně vraťme se k tomu dokumentu: Pakliže jde o získání nějakého pocitu z té země, tak svou roli víceméně plní. „Investigativního“ v jakémkoli smyslu na něm ale opravdu není vůbec nic. Přesně totéž může vidět kdokoli, kdo si zaplatí. Na druhou stranu je tento dokument způsob, jak ušetřit cca 60 tisíc a mít víceméně stejný zážitek, jako ti turisté. Řekl bych, že o něco zajímavější je reportáž českých studentů, kteří strávili půlrok v Pchjongjangu na univerzitě a tudíž přeci jen aspoň trošku nahlédli „pod pokličku“ – pokud vás toto téma zajímá, určitě si ji přečtěte.
Převzato z Amor Vacui
