Vyklepáno z knih: François Rabelais

V předmluvě ke své knize Rabelais píše:
 
Proto je třeba otevřít knihu a pečlivě uvážit, co se v ní vypisuje. Otvírali jste někdy láhev? Jen si vzpomeňte, jak obezřele jste si přitom počínali. Nebo viděli jste někdy psa, když najde morkovou kost? Pes je, jak praví Platón, nejfilosofičtější zvíře na světě. Jestliže jste ho viděli, mohli jste pozorovat, jak zbožně na kost číhá, jak pečlivě ji střeží, jak chtivě ji drží, jak ji rozkousne, jak toužebně ji drtí a jak hbitě ji vysává. Co ho k tomu pudí? Co doufá od své námahy? Co tím chce vyzískat? Nic jiného, než trochu morku. Ovšem tato trocha je daleko příjemnější než hojnost všeho jiného, poněvadž morek je nejdokonaleji vytvořená potravina přírodní, jak praví Galén. Proto se sluší, abyste i vy vyčichali, procítili a ocenili ty krásné knihy vysoké hodnoty, abyste byli smělí v jejich vyhledávání a smělí v útoku. Odhalíte zde nejvyšší mystérie a hrůzné taje jak našeho náboženství, tak věcí politických a života hospodářského.

Mějte v úctě můj tvarohový mozek, který vás sytí těmito krásnými nesmysly.

Ale slyšte, vy oslí hlavy, hrom vás sper, zapomenete-li mi připít na zdraví.

Dej Bůh, aby každý znal bezpečně svůj rodokmen od archy Noemovy až po naše časy. Myslím, že mnozí jsou dnes císaři, králi, vévody, knížaty a papeži na zemi, kteří vzešli z lecjakých uklízečů odpadků a chrastí. Jako naopak jiní jsou nuzáky a ubožáky, a přece pocházejí z krve rodu velikých králů a císařů, uvážíme-li podivuhodný postup království a císařství. Já se domnívám, že pocházím od nějakého bohatého krále nebo knížete z dávných časů. Neboť nikdy jste neviděli člověka, který by měl větší chuť být králem a boháčem než já, aby se měl dobře, nemusil pracovat a o něco se starat a mohl obohacovat své přátele a všechny dobré a učené lidi. Ale utěšuji se tím, že jím budu na onom světě, a to dokonce větším, než bych se nyní odvážil přát. Vy se těšte ve svém neštěstí podobnou nebo ještě lepší myšlenkou a pijte, možno-li.

***

Co bylo napřed, žízeň nebo pití? Já nepiju bez žízně, a nemám-li ji nyní, zapíjím aspoň tu, co přijde, předejdu ji totiž, piju na žízeň budoucí, piju věčně věkův, věčnost je pro pití a pití věčností.

Nepiju-li, jsem na suchu. To je má smrt. Moje duše uletí někam do žabí louže. V suchu duše nikdy nebydlí. Člověk aby ta tuhá a suchá střeva věčně proléval. Nadarmo pije, kdo pro to nemá cit. Tomu vše přejde do žil a na močení nezbude nic. Jaký je rozdíl mezi lahví a lahvičkou? Veliký, neboť láhev se uzavírá zátkou a lahvička špuntíčkem. Pívali naši otcové statečně a vždy až na dno. Nepiju víc než houba. Kdybych stoupal tak dobře, jako mi to jde dolů, byl bych už dávno hezky vysoko ve vzduchu. Dřív jsem vždy všechno vypil, dnes tam zas nic nenechám. Žeňte se vždy za psem, nekousne vás, pijte vždy před žízní, a nedostanete ji.

Porod Gargantuy; otec říká: Buďte trpěliva jako ovečka, jen ať je už na světě a hned uděláme jiné. – Ach, vám mužům se to snadno řekne. Ale kdyby tak Pán Bůh dal, abyste si ho byl uřízl. – Co? – Jen se nepřetvařujte, však vy dobře víte. – Můj úd? U všech rohatých, jestli se vám zdá, pošlete pro nůž. – Ne, ne, za nic na světě. Ať mi to Bůh odpustí. Nemyslím to doopravdy, a vůbec na mé řeči mnoho nedejte. Ale budu mít dnes horký den, nepomůže-li mi Bůh, a to vše z vašeho údu a pro vaši rozkoš.

Gargantua křičel jen velmi málo, zato se pokakával každou chvíli, neboť byl v hýždích flegmatický až na podiv. Trylkoval zadnicí. Pil, jedl a spal; jedl, spal a pil; spal, pil a jedl. Čural na střevíce, dělával do košile, utíral si nos o rukáv, slintal do polévky, patlal se v blátě, plival do umyvadla, prděl od samého sádla, čural proti slunci, vytrhával mouchám nožičky, jedl kapustu a kakal kaši, bránil Měsíc proti vlkům.

Dvorní dámy mu každý den vykrášlily poklopec květinami a všechen čas trávily tím, že jej žmolily rukama jako lékárnickou cupaninu. Jedna jej nazývala kohoutkem, druhá svým pírkem, třetí korálovou větvičkou, čtvrtá svým čípkem, špuntíkem, brčkem, vrtáčkem, hoblíčkem, pilníčkem, oháňkou, paličkou, růžovou jaterničkou, pytlíčkem… Jiná říkala: „Já mu ho uříznu.“ „Ach má drahá,“ řekla jiná, „to byste mu ublížila, což se to hochům uřezává? Byl by to pán bez ocásku.“

Vynalezl jsem nejznamenitější prostředek, jaký kdy byl, jak vytírat si zadnici. Na zadnici mnoho hoven vždycky zůstane, papíru-li jen se na vytření dostane. Když sral jsem onehdy… Puch jiný byl, jím cele jsem se zasmradil… Není naprosto třeba vytírat si zadnici, není-li zamazaná. A nemůže být zamazaná, jestliže jsme nesrali; musíme tedy nejdříve srát a potom teprve si ji vytírat. („Ó hošku,“ pravil Grandgousier, „ty máš zdravé nápady. Ještě v těchto dnech dám tě promovat na doktora veselých věd, neboť, přisámbůh, máš více rozumu než let.“) Vytíral jsem si jí čepicí, polštářkem, brašnou, kloboukem, slepicí, kuřetem, teletinou, holubem, mnišskou kapucí, čepcem… Ale konec konců pravím a trvám na tom, že není lepšího prostředku nad house, hezky obrostlé hebkým prachem, jen když mu můžeme podržet hlavu mezi nohama. Pocítíte na díře báječnou rozkoš způsobenou jednak hebkostí prachu, jednak příjemným teplem housete, jež se snadno přenese na konečník a ostatní střeva, až stoupne k samému srdci a mozku. Blaženost héroů a polobohů, kteří žijí v polích elysejských, není v jejich asfodelu neb ambrózii nebo nektaru, jak nám to chtějí namluvit staré povídačky. Podle mého mínění je v tom, že si vytírají panímandu housetem.

Lidské tělo o dvou hlavách proti sobě obrácených, o čtyřech pažích, čtyřech nohách a se dvěma zadnicemi, jak právě Platón popisuje přirozenou lidskou podobu v jejím mystickém počátku.

Pročpak mají mladé dívky vždy čerstvá stehýnka? To má tři příčiny, povídá mnich, předně, po celé jeho délce stéká voda, za druhé, protože je to místo stinné, temné a tmavé, kam slunce nikdy nesvítí, a za třetí, protože jen neustále ovíváno vanem z větrní díry.

Mohla by být tak ošklivá jako Proserpína, na mou duši, bude oklácena, protože jsou okolo mniši. Neboť dobrý řemeslník pracuje s každým kusem.

Ti turečtí ďáblové jsou velice nešťastni, že nesmějí pít ani kapku vína. Ani kdyby v Koránu Mohamedově nebylo jiného zla, nedal bych se za nic na jeho víru.
Ti kurevníci turečtí mě napíchli na rožeň, prošpikovaného jako králíka, neboť jsem byl vyhublý, že by jim jinak z mého masa bylo bývalo špatné jídlo; a tak mě pekli úplně za živa. Jedna mladá Korinťanka se dívala na mého ubohého schlíplého frňouska, jak se zatáhl při ohni, neboť mi šel jen po kolena. Ale vězte, že mě to pečení úplně vyléčilo z ischiasu.

Vidím, že křepeličky žen v této zemi jsou lacinější než kameny. Z těch bychom měli stavět hradby. Který ďábel by ztekl takovou zeď? Navíc jsou všechny požehnané a posvěcené.

Stará bába lámala v lese chrastí a když uviděla přicházet lva, padla strachem na zadek tak, že jí vítr převrátil šaty, sukni i košili až nad ramena. Když to lev viděl, přiběhl z útrpnosti se podívat, zda si něco neudělala, a dívaje se na její tentonc, pravil: Ubohá ženo, kdopak tě tak poranil? Přivolal lišáka a pravil k němu: Milý příteli, někdo tady poranil tuto dobrou ženu zde mezi nohama velmi zle, pohleď, jak je ta rána veliká, od zadnice až k pupku měří čtyři, ne, dobře pět a půl pídě. Je to rána širočinou. Nicméně, aby se tam mouchy neusadily, vytři ji hodně důkladně, prosím tě o to, uvnitř i zevnitř. Vytři důkladně, dobře vytírej, neboť tato rána chce býti často vytírána. Bůh tě dobře opatřil ocasem, máš veliký a silný, vytírej důkladně. Udělám tě placeným vytěračem. Ubohý lišák vytíral velmi dobře i z té i z oné strany, uvnitř i zevně, ale nestydatá bába pšoukla a prděla smrdíc jako sto ďáblů. Ubohému lišákovi z toho bylo nanic, neboť nevěděl, kam se otočit, aby unikl zápachu babské bzdiny, a když se tak točil, viděl, že vzadu je ještě jiný otvor, ne tak veliký jako onen, který vytíral, z něhož na něj šel ten vítr, tak smradlavý a zkažený.

Takhle by bylo třeba chránit ty hradby od much a najmout vytěrače.

S námahou vstal, ale vstávaje vypustil pořádný pekařský prd, neboť hovno vylítlo hned za ním a úzkostí chcal a smrděl jak sto čertů. Přítomní si začali zacpávat nos, neboť se podělal strachy.

Panurgos se zamiloval: Paní, bylo by to vší veřejnosti velmi prospěšné, rozkošné pro vás, čestné pro váš rod a mně nezbytné, abyste byla ohoněna mým plemenem. Paní, vězte, že jsem do vás tak zamilován, že nemohu srát ani chcát. Vy tedy nechcete jinak nechat mě trochu si zavrtět? Hovno do vás.

Kapitola 27: Jak se z Pantagruelových prdů rodili trpaslíci a z jeho bzdin malé žínky

Ta novomanželka nepraskne. Proč? Protože je hezky od spodu naříznuta. Jaké je to přirovnání? Nevidíte, že kaštany, které se dají péci do ohně, jsou-li celé, praskají až hrůza. A aby se předešlo praskání, naříznou je. Proto jest také tato novomanželka dobře od spodu naříznuta; a tedy nepraskne.

Je jen malá obměna mezi žena pro kostel a žena pro postel.

Nikdy se nedopustil chyby chrabrý hrdina, který za mne stojí na stráži u podbřišku. Našel jste mě v bratrstvu packalů? Nikdy, nikdy, doopravdy nikdy. Dělám to jako páter, a jako pobožný páter, bez packání. Ať mi to hráči dosvědčí.
Tak bych měl trubičku věčně v pořádku a neúnavnou, jako ji mají satyrové. Věc, kterou si všichni přejí a které se málo lidem z nebes dostane.

Dobří řeholníci srali na sráčích, chcali na chcáčích, plivali v plivárnách, kašlali libozvučně v kašlárnách, snili ve snílnách, aby k službám božím nepřinesli nic nečistého.

Vysaje tě/ až na kost/ Odere tě,/ ne však dost. Panurgos vysvětluje: Má žena mě bude vysávat až na kost. Uvoluji se k tomu. Pochopíte, že je to roubík s jedním koncem, který mi visí mezi nohama. Přísahám vám a slibují, že jej vždycky budu udržovat šťavnatý a dobře zásobený. Nebude mi jej sáti nadarmo. Věčně tam bude obrok. Ženy na počátku světa nebo brzy potom se společně spikly, že odrou muže docela za živa, protože jim chtěli všestranně vládnout. Ale marné ženské podnikání! Veliká křehkosti ženského pohlaví! Jaly se odírat muže a olupovat ho na části, která je nejvíce těší a je tomu více než šest tisíc let, a nicméně až do nynějška mu odřely jen hlavičku. Židé sami z prohnaného rozhořčení při obřízce si jej proto obřezávají a okrajují, chtějíce raději, aby se jim říkalo, že jsou okrájenci, než že jsou odřeni od žen jako ostatní národové. Má žena, nejsouc nevěrná tomuto společnému podniku, mi jej odře, ale ne docela.

Člověk se nikdy nepřeučí. Mám se oženit, či ne? Ožeň se, k čertu, ožeň se a vyzváněj na dvojitém kulkovém zvonku. Od dnešního večera ať vrže lavice a postel. Což nevíš dobře, že se blíží konec světa? Což bys chtěl, aby ti při posledním soudu našli plné kulky?

Leandros: K mé milence mě dopravíte,/ jedno mi, zda mě pak utopíte/ Neboť nechtěl zemřít s plnými kulkami. Když chtějí odpravit nějakého zločince, den nebo dva před tím, ho nechají, aby si zašveholil, aby v jeho chámových míšcích nic nezůstalo. Věc tak cenná nemá být pošetile ztracena. Náhodou třeba zplodí člověka. Tak zemře bez lítosti, zanechávaje člověka za člověka.

Přestanou-li ženy kojit, ztratí své mléko. Nebudeš-li ustavičně cvičit svou stříkačku, ztratí své mléko a budeš z ní mít jen slabý vodomet; a rovněž z pytlíku budeš mít jen brašnu. Viděl jsem, jak se to vyzkoušelo na mnohých, kteří se na to nezmohli, když chtěli, neboť to nedělali, když mohli. Proto musí být udržován ve stavu věčné práce! Zařiď to, aby nežil jako urození páni ze svých důchodů, nic nedělajíce.

Aristoteles prohlásil, že bytost žen jest sama sebou neukojitelná. Ale chci, aby se vědělo, že zrovna tak mám páčidlo neúnavné.

Mohamed se vychloubá ve svém Koránu, že má ve svých plodidlech sílu šedesáti ucpavačů. Ten chlípník lhal! Neuváděj mi tu za příklad Inda, tolik vychvalovaného Theofrastem, Pliniem a Athénaiem, který to s pomocí jisté byliny dělal za den sedmdesátkrát i více. Nevěřím tomu. Počet je vymyšlen. Moje přirození je primo del monde.

Čas zeslabuje všechny věci. I mramor i porfyr mají své stáří a úpadek. V několika následujících letech tě uslyším, jak se zpovídáš, že máš moudí většinou schlíplé z nedostatku nábojnice. Když je sníh na horách, totiž na hlavě a bradě, není velké teplo v údolích poklopce. -Vyčítáš mi moje šedivějící vlasy a neuvažuješ, že je v povaze ošlejchů, mít hlavu bílou a stvol zelený, rovný a mohutný.

Není paroháčem, kdo nechce. Budeš-li paroháčem, ergo žena tvoje bude krásná, ergo budoucnost tvá bude šťastná, ergo budeš mít dost přátel, ergo budeš spasen. Když je tak předurčeno (být paroháčem), chtěl bys obrátit běh planet? Porušit všechny dráhy nebeských těles? Vnutit zbloudění hybným silám?

Ožeň se, ožeň. Jestli se oženíš, oženíš, dobře se budeš mít. Ožeň se. -Nežeň se, nežeň/ Jestli se oženíš, (nežeň se, nežeň)/ budeš litovat, – vat – vat, /budeš paroháč./ Což příroda tak ochudila lidi, že ženatý muž nemůže projít tímto světem, aby neupadl do propasti a nebezpečenství paroháčství?

Tělesný chtíč brzdí se pěti prostředky. Vínem nemírně požitým. Neboť nemírným požitím vína nastává v lidském těle ochlazení krve, pokleslost nervů, rozptýlení plodivého semene, zvrácenost pohybů: a to jsou vesměs závady pro dílo plození. Opravdu vidíte Bakcha, boha opilců, bez vousů, v ženském šatě, jako úplně zženštilého, jako kleštěnce a vymiškovaného. Za druhé jistými drogami a bylinami, které člověka činí neschopným k plození. Za třetí stálou námahou. Někteří národové jsou neschopnější pro milostné laškování než eunuchové, protože pořád pracují. A naopak, jak říkají filosofové, zahálka je matkou vilnosti. Když se ptali Ovidia, proč se Aigisthos stal cizoložníkem, neodpověděl nic jiného, než že neměl nic na práci. A kdyby někdo odstranil ze světa zahálku, zaniklo by umění milostné. Theofrastos na otázku za co pokládá milkování, odpověděl, že jsou to vášně zahálečných duchů. Stejně řekl Diogénés, že kurevnictví je zaměstnání lidí jinak nezaměstnaných. Za čtvrté horlivým studiem, neboť to přivodí neuvěřitelnou zmalátnělost smyslů, všechny přirozené schopnosti jsou zastaveny a přestanou všechny vnější pocity. Zkrátka budete o něm soudit, že není v sobě živ. Proto Sókratés říkal, že filosofie není nic jiného než uvažování o smrti. Za páté pohlavním stykem. To převor v Saint Victoru nazývá umrtvením tělesného chtíče. Myslím, že poustevníci thébaidští nemohli vhodněji umrtvovat svá těla a zkrotit tu chlípnou smyslnost a potlačovat vzpouru tělesného chtíče, než když to dělali pětadvacetkrát nebo třicetkrát za den.

Každý ženatý člověk je v nebezpečí, že bude paroháčem. Paroháčství je přirozeným údělem manželství. Stín nejde za tělem přirozeněji, než jde paroháčství za ženatými lidmi. A když uslyšíte o někom tato tři slova: „On jest ženat,“ je tedy nebo byl nebo bude nebo může být paroháčem.

Podobnou odpověď dala jedna služebná ve Spartě. Ptali se jí, měla-li kdy co s mužem. Odpověděla, že nikdy; ačkoliv muži měli někdy co dělat s ní.
Spát sám a bez ženy je zvířecí život, a tak o něm také mluvila Didó ve svých nářcích.

Nemocný říká lékaři: „Snídal jste, mistře, váš dech mi páchne vínem!“ Lékař odpověděl: „Tvůj dech mi páchne horečkou: čeho čich a zápach je lahodnější, horečky nebo vína?“

Frajer zdraví svou spřízněnku: „Zdařbůh, má díro.“ Ona odpovídá: „Bůh ochraňuj můj kolík.“ Bratr Jan pravil: „Ona je, myslím, celá dírou a on rovněž celý kolíkem. Teď jde jen o to, může-li tato díra býti úplně ucpána tímto kolíkem.“
Jsou Prd a Bzdina příbuznými? Jsou, protože vyšli neviditelně oba najednou z jedné díry, v jednom okamžiku.

Když umíral Herodes, řekl své sestře Salomé a jejímu manželovi Alexandrovi: Jsem si jist, že z mé smrti se Židé budou radovat. Ale dal jsem již výslovný rozkaz mým lučištníkům pobít všechny urozené a starší lidu. Takto bude mít Judea chtíc nechtíc smutek a žal, a cizincům se bude zdát, že to je pro můj skon, jako kdyby odešla nějaká heroická duše, a tak můj pohřeb bude slavný a bude při něm všeobecné bědování.

Postílek měl mozek co do velikosti, barvy, podstaty a síly podobný levé kulce samečka klíštěte.

Bratr Jan začal řičet a frkat jako hřebec na klisnu a osel na oslici a vyskakovat jako Bída na chudé lidi.

Jeden filosof soudil, že je mnoho světů dotýkajících se vzájemně ve tvaru rovnostranného trojúhelníka, v jejichž základně i středu je prý sídlo Pravdy, a tam obývají Slova, Ideje, Pravzory a obrysy všech věcí minulých i budoucích. Kolem nich je prý Čas. A v jistých letech v dlouhých obdobích část jich padá na lidi jako rýma, část jich zůstává vyhrazena budoucnosti, až do spotřebování Času.
Aristoteles hlásá, že slova Homérova jsou těkavá, létající, pohyblivá a tudíž oživená. Slova Platónova, jakmile jsou pronesena v jisté krajině, když je tuhá zima, v mrazivosti vzduchu zmrznou a zledovatí, takže je lidé neslyší.
Na otázku, kdy má člověk jíst, Diogénes odpověděl: Boháč, když bude mít hlad, chuďas, když bude mít co.

Mnichové mají Ráj na tomto světě a na onom rovněž. U nich vládne šestá esence, jíž chňapají vše, hltají vše a poserou vše. Vždyť my jenom bzdíme, prdíme, sereme, blábolíme a nic neděláme.

Priapos, plný priapismu, chtěl spící nymfu Lótidu, nepožádav o svolení, zpriapisovat.

***

Sterne: Římské rituály nařizují, aby se, hrozí-li nebezpečí, dítě pokřtilo, ještě než se narodí; ale s tou výhradou, že křtící vidí aspoň kousek dětského tělíčka. Doktoři Sorbony na společné poradě konané dne 10. dubna 1733 pravomocně rozhodli, že i když se neukáže ani kousek dětského tělíčka, přesto se mu má udělit křest vstříknutím. Porodník může, i když není vidět ani kousek tělíčka, dítě trubičkou pokřtít, aniž tím způsobí újmu matce. (Za sbor doktorů podepsáni A. Le Moyne, L. de Romigny, De Marcilly). Svatý Tomáš Akvinský, který s takovým řemeslným umem dovedl svazovat i rozvazovat uzly scholastické teologie, se s tím dlouho hmoždil a nakonec tu věc odbyl jako druhou (druhořadou, nepodstatnou). Svatý Tomáš, část 3, otázka 68, článek 11: „Má-li člověk přijmout křest neboli duchovní narození, nejprve se musí narodit. Dítka setrvávající v lůně matčině nepřišla dosud na svět, aby žila jako jiní; nemohou tedy od jiných přijmout ke své spáse křest.“


Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku