Vytržené stránky z historie

Na Britských listech byl pod názvem "Hledání české identity v Bavorsku a v katolictví" publikován projev premiéra Nečase v bavorském parlamentu. Premiér země, která je většinově ateistická, provádí jakýsi historický exkurs. Je vůbec otázkou, z jakého titulu a z jakého pověření sáhl ministerský předseda, který se sám deklaruje jako katolík, k takovému kroku. Jednal jako soukromá osoba, byl k tomu zmocněn parlamentem anebo vládou své země?


Když podrobně pročítám text projevu, nemůžu se ubránit údivu nad selektivní historickou pamětí toho, kdo projev připravoval.


Pro jistotu uvedu v plném znění  pasáže pojednávající o vztahu tzv. sudetoněmecké menšiny vůči většinovému českému etniku v českých zemích od vzniku Československé republiky:


"…K podstatným změnám došlo po roce 1918, kdy byla v Bavorsku vyhlášena republika, která brzy čelila zásadním politickým a ekonomickým problémům a nakonec padla, spolu s celou Výmarskou republikou, za oběť nacismu. BYL TAKÉ ZALOŽEN ČESKOSLOVENSKÝ STÁT, který i přes své demokratické parlamentní uspořádání s sebou VZAL DO VÍNKU NÁRODNOSTNÍ NAPĚTÍ, KTERÉ SE NAKONEC STALO ZÁMINKOU PRO NACISTICKOU AGRESI A ROZBITÍ ČESKOSLOVENSKÉ STÁTNOSTI.  (Jakýmsi zázrakem zde zcela absentuje byť jenom zmínka o historické roli sudetoněmecké menšiny při rozbití československé státnosti a okupaci Československa, při misi lorda Waltera Runcimana vedoucí k Mnichovské dohodě – pozn. aut.) Pro většinu Čechů toto rozbití dodnes symbolizuje právě město Mnichov, kde byla v září 1938 podepsána dohoda, která znamenala nejen pro nás nástup vlády teroru a násilí. Tento krok předznamenal na dlouhou dobu krizi společné identity založené na duchovní tradici a kulturní spřízněnosti. Jedním z jejích posledních světlých okamžiků bylo uvedení původně dvojjazyčné veselohry Čech a Němec z pera Jana Nepomuka Štěpánka ve Stavovském divadle v roce 1936, v níž Němci hráli česky a Češi německy. Byl to velkolepý počin, který se v dlouhé historii nesnadných česko-německých kulturních vztahů už nikdy neopakoval.


Etnicky a jazykově odvozovaná identita

Naše identita v tomto prostoru nadále byla dominantně odvozována od etnického původu a jazyka, které se však stávaly nepřekonatelnou bariérou a nástrojem izolace. Koncepce vlasti omezené jen na jeden, vlastní národ pak znamenala nejprve v roce 1938 ztrátu domovů pro mnoho Čechů a následně v roce 1945 po ukončení válečného běsnění také pro téměř všechny naše německé spoluobčany.


Pro prostor, ve kterém po staletí žili Češi, Židé a Němci vedle sebe, bylo celé toto období s odstupem nejtragičtější periodou, která zasáhla několik generací lidí na obou stranách hranice. (Opět ani slůvko o Postupimi, o příčině a následku – jako kdyby ani nebyly – pozn. aut.)


Utrpení v Dachau – zejména katolických kněží

Naplno jsem si rozsah této tragédie opět uvědomil při včerejším uctění památky obětí v bývalém koncentračním táboře Dachau, který je jedním ze symbolů masového nacistického vraždění. Když jsme si připomínali oběti z českých zemí a vyjadřovali respekt přeživším, mysleli jsme na jména jako Josef Čapek, kardinál Josef Beran nebo biskup Štěpán Trochta, ale také na Maxe Mannheimera nebo faráře ze Zadní Zvonkové Engelmara Unzeitiga, kterého jeho spoluvězni nazývali Andělem z Dachau, františkánského mnicha z kláštera v Moravské Třebové Petruse Karla Mangolda, pražského augustiniána s česko-německými kořeny Augustina Schuberta či pátera Antona Geberta, který zde našel smrt za projevy spoluúčasti s českými kněžími, kterým poskytoval duchovní útěchu v pražské Pankrácké věznici. Na čestnou památku kněží z českých zemí, bez ohledu na to, zda českého či německého jazyka, kteří pro svou víru a odpor vůči totalitě trpěli, jsem také včera položil věnec u základů lágrové kněžské ubikace. Bohužel nemohu nyní vyjmenovat onu dlouhou řadu všech českých, židovských a německých obětí z českých zemí, kteří prošli Dachau. Naše upomínka však patří každé z nich. Nikdy nezapomeneme na jejich hrdinství a na odhodlání riskovat i vlastní životy v boji proti rasovému a nacionálnímu teroru. (Pozn. aut.: Z jakého titulu premiér nadřazuje oběti několika katolických kněží nad ostatní oběti? Konenckonců role katolické církve v období nacismu a 2.SV byla velice rozporuplná)


Poválečná ztráta identity

Po válce byl příhraniční region na dlouhá desetiletí zcela vykořeněn, jeho identita byla ke škodě Čechů i Němců násilně změněna. České pohraničí převzal po válce stát a osídlil ho lidmi, kteří tam přicházeli v nejistotě, zda tam jednou nepřijde někdo místo nich. Pohraniční krajina ztratila paměť, zanikla kultura, mnohé architektonické památky byly zničeny. Města přišla o svůj pestrý, mnohonárodnostní a mnohojazyčný charakter. Nenávratně byla zdevastována průmyslová i zemědělská výroba. Lidé na české straně hranice nepociťovali touhu interpretovat dějiny jinak, než jim byly předkládány. Kdysi bohaté regiony se staly periferií, zdejší lidé byli komunistickou propagandou pravidelně strašeni západními revanšisty.


Do Bavorska přišly milióny našich bývalých německých spoluobčanů, kteří se významně zasloužili o jeho ekonomický rozkvět i vynikající životní úroveň, kterou má dnes. Nezapomínáme ani na to, kolik českých exulantů našlo svůj domov v období 1948-1989 v Mnichově a jeho okolí, ani na to, že po stažení železné opony odtud vysílalo Rádio Svobodná Evropa, pro mnohé v Československu jeden z mála mostů do svobodného a demokratického světa.


Navracení staronové identity po roce 1989

Rok 1989 přinesl pád železné opony a s ním spojenou úlevu. Totalitu přes noc vystřídala demokracie, stereotypy se ale měnily pomaleji než oživování sousedství. Bylo třeba vytvořit přeshraniční vazby a dát sousedství nový obsah, neboť původní již neexistoval. Navazování vzájemných kontaktů také naráželo nejen na bariéru jazykovou, ale i na vzájemnou neznalost mentalit a kultury. Na druhou stranu, hranice konečně přestala Čechy a Bavory rozdělovat a stala se opět místem setkávání a aktivit, které tomuto prostoru začaly vracet jeho původní významy. Lidé z řad třetí generace místních obyvatel pak často spolu s bývalými německými spoluobčany a jejich potomky dodnes navracejí regionu jeho staro-novou identitu. Opravy církevních památek, turistika, partnerství měst a škol, či nejrůznějších spolků jsou typickým příkladem mnoha iniciativ, z nichž se vyvinula neformální setkání a nová přátelství. Všem těmto lidem na obou stranách hranice patří moje poděkování.


Úkolem nás politiků je vytvářet pro dobré sousedství podmínky. Jedním z nejvýznamnějších kroků tímto směrem, kterým jsme se pokusili pojmenovat minulost, a zbavit ji tak politických ale i lidských emocí, byla Česko-německá deklarace z roku 1997. Ta připravila půdu pro občanský dialog a odborný diskurs mezi Čechy a Němci. Neméně významným krokem pak bylo prohlášení české vlády ze srpna 2005, kterým odsoudila tehdejší paušální nazírání na naše bývalé německé spoluobčany a omluvila se za příkoří, které československé orgány způsobily německým odpůrcům nacismu, již si za své postoje během války naopak měli zasloužit naše uznání. Třeba přitom zdůraznit, že česko-němečtí odpůrci nacismu pocházeli jak z řad levicového, tak i konzervativního a křesťanského odboje. (Doposud žádná zmínka o omluvě zástupců sudetoněmecké menšiny. Jako kdyby tato sehrála pouze pozitivní roli ve vzájemných vztazích a veškeré zlo padalo pouze na německý a český stát. Proč český premiér – nevyužil této historické příležitosti a nezmínil i toto trauma ve společných vztazích a nepožádal sudetské Němce o jejich díl společného pokání? Pozn. aut.)


Omluvy vyslovené představiteli demokratického Německa všem národům za to, co jim způsobil nacismus, i vše, co bylo řečeno z české strany k odsunu a našim bývalým spoluobčanům, otevírá dveře k novému soužití a k věcné diskusi o minulosti a jejímu pochopení. Máme-li v této zkoušce obstát, měli bychom být upřímní. Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Jsme si přitom vědomi zásadního přínosu německy mluvících obyvatel českých zemí pro hospodářský a kulturní rozvoj tohoto prostoru v celé jeho historii. Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo. Hledání společné interpretace dějin poskytne morální satisfakci, předválečné majetkové poměry však není možné obnovit.


Další plány české vlády

Když jsem přijížděl do Bavorska, přemýšlel jsem o pozitivních inspiracích pro česko-bavorský dialog. Především chci potvrdit, že Bavorsko a všichni jeho občané jsou v České republice vítanými partnery. Jsem rád, že po jednání s ministerským předsedou Horstem Seehoferem mohu s radostí oznámit, že se nám česko-bavorský dialog podařilo posunout vpřed a dát mu hlubší rozměr reflektující naši tisíciletou společnou historii.


Kromě pravidelných jednání na naší úrovni považujeme za důležité zahájit a udržovat intenzivní parlamentní dialog, který by mohlo doprovázet ustavení společné parlamentní česko-bavorské skupiny. Chceme rovněž napomoci širšímu povědomí o společné duchovní tradici a kulturní sounáležitosti ve veřejnosti. Společná česko-bavorská zemská výstava na obou stranách hranice by mohla tomuto účelu vhodně posloužit a podpořit zájem nacházet v historii materiál, který nás spojuje, a nikoli rozděluje. Věnujme se reflexím soužití a vzájemným inspiracím v našem regionu. Nedílnou součástí tohoto procesu by měla být podpora témat regionální historie jak v práci česko-německé komise historiků, tak v odborných institucích. Vidím velký potenciál v nově vzniklé Nadaci Chebský les, v Česko-německém Fondu budoucnosti a Česko-německém diskusním fóru, jež se věnuje jak tématům míst společné paměti, tak aktuálním tématům našich vztahů. Uvítal bych v těchto institucích akcent věnovaný česko-bavorským vztahům. Budeme také nadále podporovat Collegium Bohemicum, které se aktivně věnuje projektům tematizujícím česko-německé a bavorské soužití.


Chceme-li důsledně a efektivně podporovat sounáležitost v regionu, nesmíme zapomínat na tak obyčejné věci jako je dopravní infrastruktura, hospodářská spolupráce, výuka jazyků nebo duální vzdělávání.


Shodli jsme se na doporučení našim ministrům, jak dále postupovat. Velmi jsme v této souvislosti uvítali aktivity řezenské Průmyslové a obchodní komory v Plzni nebo zřízení Bavorsko-české odborné akademie pro cizojazyčná povolání ve Weidenu a věříme, že podobná zařízení budou následovat. Podobně pozitivně hodnotíme vzájemný obchod. Nemusím zmiňovat čísla, pro představu snad jen pouhý fakt, že Bavorsko je pro Českou republiku třetí největší obchodní partner, významnější než třeba Spojené státy americké nebo Francie.


Zahájit chceme novou éru vědecko-výzkumné spolupráce našich špičkových pracovišť zaměřených na moderní technologie, pokračovat hodláme ve spolupráci v energetice. Pouze společně můžeme posílit energetickou bezpečnost obou zemí. Odlišné postoje Německa a České republiky na jadernou energetiku by se neměly stát zátěží pro česko-bavorské vztahy. Reálně hrozící výpadky elektřiny ukazují, že problém energetiky je komplexní, nevyhne se ani Německu nebo Bavorsku, a týká se také přenosových soustav a jejich stability. Jaderná energetika má mimo jiné i v tomto kontextu svůj pozitivní význam. Navíc je zřetelné, že Česká republika samotná má absolutní zájem na maximální bezpečnosti jaderné energetiky. Velkou důležitost přikládáme propojování energetické infrastruktury, zejména v oblasti ropy a plynu.


Dámy a pánové,


Česko-bavorské dějiny nejsou nic jiného než zrcadlo mnohotvárného lidského společenství, které je vytvářelo. S touto optikou se snažme porozumět oné době a na tomto základě posilujme vzájemnou důvěru a přátelství. Ty však nelze nařídit politickými proklamacemi, musí vyrůstat z autentické zkušenosti každého z nás, zkušenosti, která se primárně utváří v každodenním česko-bavorském dialogu, ukotveném v Evropě.


My jsme pro něj v těchto dnech vytvořili nové, mimořádně příznivé podmínky. Zodpovědnost za něj však leží na každém jednom z nás. Nebojme se rozdílných názorů, nových témat nebo překážek, které nás na této cestě čekají. Vytrvejme na ní společně kvůli našim předkům a v zájmu našich potomků.


Děkuji Vám za pozornost.

 

Poznámka nakonec: jestliže dočasný premiér české velice nepopulární vlády míní svá slova o historii česko-německých vztahů vážně, nemůže reflektovat tyto vztahy pouze optikou sudetských Němců, potažmo katolického kléru. Měl by historickou zkušenost reflektovat nezkresleně, nezamlčovat negativní přínos druhé strany v těchto vztazích ani nijak tento přínos nekriticky neglorifikovat. Měl by taky nahlížet na tyto skutečnosti optikou českého národa. Jedině otevřeným pojmenováním (co jsme si, to jsme si) je možno jednou provždy urovnat  toto traumatické dějinné období a vykročit na novou vzájemnými požadavky a křivdami nezatíženou cestu, tak jak se ji pokusil nastínit v závěru svého projevu.


***


Stanův komentář: Premiér byl opozicí nespravedlivě kritizován za jednu či dvě věty z projevu, jež byly vytrženy z kontextu. Přitom ten projev je koncepčně špatný. Toto by byl projev snad akceptovatelný od vysokého představitele české katolické církve, nikoli od předsedy vlády suverénní země.

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments