Americký poutník

Jednoho krásného jarního dne roku 1806 upoutalo pozornost osadníků na řece Ohiu neobvyklé plavidlo ze dvou svázaných kánoí, řízené malým a hubeným človíčkem s tmavými vlasy, štětinatým vousem a jiskřícíma černýma očima. Ještě podivnější byl jeho náklad. Vezl pytle s jablečnými jadýrky , která získal z moštáren v západní Pensylvánii. Kde to nešlo po řece, popadl pytle na záda a kráčel po starých indiánských stezkách. Krajina byla řídce osídlená, hustě zarostlá, lesy plné divoké zvěře, vlci, medvědi a celá stáda útočných kanců. V trávě žili chřestýši v takovém množství, že podle vyprávění hospodářů bylo nutno na malém kousku zabrané prérie před oráním pobít až dvěstě těchto nebezpečných hadů. Všichni si chránili nohy koženými kalhotami a mokasiny ještě obalovali tlustými chomáči trávy a nedali ani ránu bez pušky.

A náš milý podivínský poutník chodil bos. Když našel vhodné místo, připravil půdu, zasel semínka a obehnal plotem. Další nechal na Pánubohu.

Když vzešly sazenice, přicházeli tamní osadníci a zakládali s nimi sady. A tak začali  poutníka nazývat Jonny Jadýrko. Byl velice skromný , chodil jen v obnošené košili a kalhotách, později je zaměnil za kutnu z pytle na kávu. Jednoho chladného dne mu nabídl jistý osadník pár svých bot. Po několika dnech potkal Jonnyho znovu a ten byl kupodivu opět bos. Osadníka to nahněvalo, ale Jonny se přiznal, že boty daroval rovněž naboso putující rodině, která byla na tom podle něho ještě hůř.

Přestože jeho vzezření bylo směšné, jeho oblečení totiž korunoval klobouk z lepenky s mohutnou špicí vlastnoruční výroby, jednali s ním všichni s velikou úctou, běloši i Indiáni, staří i mladí, chlapci i děvčata. Snad byla v jeho pohledu vzácná síla přátelské dobrotivosti. Nikdy jej nenapadly ani tlupy Indiánů za války v roce 1812, kdy tito byli spojenci Anglie. Naopak vždy spěchal i třeba celou noc, aby včas varoval. Jonny byl vyznavačem nauk Emanuela Swedenborga a vyprávěl, že jej navštěvují andělé. Také s sebou vždy nosil spisy tohoto švédského mystika. A protože měl jen po jednom výtisku, rozpáral je a půjčoval po kapitolách. Při další návštěvě kapitoly vyměnil.

Osadníci ho pohostinně zvali do svých srubů na přenocování a on využíval té příležitosti, aby je vzdělával. Dovedl svou výmluvností strhnout své posluchače. Takto chodil 46 let a rozséval jablůňky i slovo Boží stále dále na západ. Jednoho večera po kázání v rodině svého hostitele usnul na podlaze vedle pytle jablečných jadýrek a už se nevzbudil. Lékař konstatoval smrt a dodal, že dosud neviděl člověka tak klidného a pokojného.

Několik tisíc čtverečních kilometrů ovocných plantáží bylo svědectvím jeho neúmorného životního konání. A každého jara připomínají květy tisíců jabloní v údolí Ohia a Indianě muže, který byl osamělým osadníkům přítelem, pomocníkem, a kazatele, který činil všem jen dobro.

Příběh jsem nalezla a volně převyprávěla podle knihy německého autora Frederika Hetmanna “ Sága seker, pušek a las“ , vydané r. 1964 ve Freiburgu. Autor zase příběh načerpal z “ Harperś New Monthly Magazine, vol. VIII, November 1871.

Pozn.: Emanuel Swedeborg /1688-1772/ byl švédský vědec a mystik, který ovlivnil mj. Goetha, Balzaca, Dostojevského, ale taky Schopenhauera a C.G. Junga. Na základě jeho učení vznikla Církev Nového Jeruzaléma.