Andrej Fursov: Chrám Biočísla

Rozhovor pro internetový portál „Zavtra“ (Завтра)

Kdo nenávidí svobodu? (4)

Andreji Iljiči, nedávno na „Zavtra“ vyšel cyklus vašich článků „Život a smrt kapitalismu“ (Měli jste možnost si na Outsidermedia přečíst překlad). Je jasné, že v souvislosti s kolapsem globálního světa trpí především střední třída. A co bude s elitami? Jak přesně budou „rozkvétat“, dělit se?

Vládnoucí elity se rozdělí, budou spolu bojovat a vyjednávat. V sázce je budoucnost: Kdo koho (po Leninově způsobu) odřízne. Rozdělení elit probíhá v několika liniích najednou: Podle postavení v pyramidě světového ekonomického systému (boj mezi stadiálními frakcemi vládnoucí třídy), podle klanové a v menší míře i příslušnosti podle země. Je tu i kvantitativní stránka věci.

Současná světová ekonomická pyramida je následující (Jelena Sergejevna Larinová to dobře ukázala v několika článcích). Vrchních 3 – 5 % – zaujímá tzv. exismus (z anglického slova access – přístup, dostup). Řeč je o BigTech – o informačních platformách jako Google, Microsoft a dalších, které ovládají sociální sítě, informační toky, internet věcí atd.

Další „patro“ je finanční; jde o tu část „finančního“ kapitálu, která je z velké části zaměřena na exismus, což nevylučuje ostré rozpory s ním; slovo „finanční“ není dáno do uvozovek náhodou: v současných podmínkách, kdy lze tisknout biliony nezajištěných dolarů, peníze ztratily čtyři ze svých pěti funkcí (podle některých i všech pět) a přestaly být v plném slova smyslu penězi a finanční kapitál finančním, je to něco jiného.

Třetí „patro“ je to, co Brzezinski nazval technotronikou; tento sektor vzkvétal na samém konci dvacátého století. Technotronická zóna je hlavním „lovištěm“ nejmodernějších a velkých korporací, které úspěšně konkurují těm „ryze průmyslovým“. Ještě níže je průmyslový sektor (a průmyslový kapitál), který vytvořil „velkou Ameriku“ 30. a 80. let, jejíž velikost chtěl Trump vrátit. Ve skutečnosti nemá financismus (nezaměňovat s klasickým finančním kapitálem) nic společného s tímto sektorem a kapitálem, se skutečnou (nebo fyzickou, jak to nazval Lyndon LaRouche podle Pobiska Kuzněcova) ekonomikou: Je, stejně jako exismus, zaměřen na nehmotné, to je ve fyzickém smyslu neexistující a často není ničím zabezpečen. Ještě níže je zemědělský sektor, reprezentovaný agroprůmyslovými korporacemi, a ještě více malými a středními zemědělskými podniky a družstvy.

S jistým zjednodušením lze říci, že v boji o budoucnost mezi „patry“ pyramidy existé i ​​financialisté, realizující se jako nadnárodní (nadstátní), a tedy ultraglobalistická síla, často ve spojenectví s technotroniky vystupují proti průmyslníkům a agrárníkům. Předmětem jejich zničení je „Velká Amerika“. Nedá se říci, že by průmyslníci a v ještě větší míře technotronisté nepůsobili na globální úrovni: příznivců globalismu je mezi nimi dost. Je však třeba rozlišovat mezi globalisty a ultraglobalisty. Ti první mají zájem na zachování státu (a v důsledku toho, podle socioekonomické logiky i střední vrstvy, i národní dělnické třídy), ale pod kontrolou tradičních mezinárodních institucí, jako jsou MMF, Světová banka atd. Ultraglobalistům ve světě postaveném podle jejich zájmů a přáních stát není vůbec potřeba, jejich svět by se měl skládat z megakorporací: jakési nové vydání Britské Východoindické společnosti, z Benátek o velikosti makroregionu. Nepotřebují proto tradiční mezinárodní instituce včetně OSN, stejně jako střední vrstvu – pouze horní a spodní (což sociologové nazývají „společnost 20:80“ – pozn.překl.: i když podle mne ten poměr bude mnohem spíše kolem 10-90 a spíše ještě větší až 5-95, nelze k nim započítávat „čistou a nevědomou“ obsluhu bez vlastní vůle).

Všechny tyto konflikty mezi stadiálně-historickými frakcemi kapitalistů a skupin, především existy rabujícími z kapitalismu jako Vetřelci z něčích těl, jako ve slavném filmu, jsou superponovány na boj různých nadnárodních klanových uskupení, uzavřených nadnárodních struktur světové koordinace a řízení, a dokonce i okultních společností.

Konečně v neposlední řadě je tu kvantitativní hledisko. V letech 2008–2010 předpověděl kliodynamik Pjotr Turčin (1) (česky článek na ČT24) na konci let 2010 až 2020 vrchol cyklu nadprodukce (nadbytku) elity ve Spojených státech, následovaný logickou nutností shodit její část z „lodi dějin“ , téměř podle O’Henryho: „Bolivar nemůže nést dva“(Ve smyslu, je mi líto, že můj kůň unese jenom mne, a ty … jsi odpadl) Ve Spojených státech se tedy ke „kvalitativním“ aspektům rozkolu uvnitř elity přidává „kvantitativní“ aspekt. Částečně se to podobá SSSR v druhé polovině 70. let až první polovině 80. let, kdy „stagnace“, tedy dominance horizontální administrativní mobility nad vertikální, vytvořila blokádu kanálů pro „rozbujelé“ („vzdělaní prostě odolali“ – zpíval Michail Ivanovič Nožkin) elity…

Máme tedy celou řadu ostrých mezitřídních a vnitrotřídních rozporů:

  • mezi spodní a střední vrstvou na jedné straně a vrchní vrstvou na straně druhé;
  • uvnitř horních kruhů mezi různými frakcemi;
  • uvnitř frakcí a nad jejich bariérami mezi klany.

Ke všemu tomu se přidávají ještě rasové problémy.

Na podzim roku 1989 Immanuel Wallerstein při návštěvě u mne poznamenal, že Ameriku čeká vlastní přestavba – perestrojka, jen bude nejspíš mnohem krvavější. Na mou otázku „proč?“ odpověděl: „protože tady je třídní úzce provázáno s rasou“, a na otázku, kdy se to podle jeho názoru stane, přimhouřil oči a řekl: „Ne později než v roce 2020“.

Ve skutečnosti se v dnešním světě vyvinula revoluční situace v důsledku terminální fáze systémové krize kapitalismu a vzniku nových, již nekapitalistických/postkapitalistických forem vykořisťování a odcizení.

Existují na Západě studie o těchto formách?

Není jich mnoho a jednu z nich si dnes nejednou připomeneme. To je dílo Shoshany Zuboffové Éra dozorčího kapitalismu. Boj za lidskou budoucnost na nové hranici moci (Zuboff Sh. Age of Surveillance Capitalism. The Fight for a Human Future at the New Frontier of Power. L., 2019). Ačkoli Zuboffová staromódním způsobem ze setrvačnosti nazývá novou formu kapitalismem – dozorčím kapitalismem (dále – DK), to, co popisuje, má s kapitalismem pramálo společného a její empirická analýza to dobře ukazuje.

Dovolte mi připomenout, že kapitalismus je založen na kapitálu, tedy zhmotněné práci, která se realizuje jako sebevzrůstající hodnota, a proto je páteří kapitalismu jako systému soukromé vlastnictví materiálních výrobních faktorů. Nemateriální výrobní faktory: sociální (chování, vztahy atd.) a duchovní (hodnoty, informace atd.) jsou při vší své důležitosti v kapitalismu druhořadé, nejen nejsou systémotvorné a dominantní, ale dokonce ani vedoucí. Pokud jde o DK, pak, jak zdůrazňuje Zuboffová, je založena na kontrole nad nehmotným, nad prostředky modifikace chování: nad sociálními sítěmi, informacemi, potřebami, a nikoli nad výrobními prostředky (míní v tomto případě právě materiální výrobní faktory)… A to už není kapitalismus.

Hlavním faktorem, který BigTech odcizuje a kontroluje, je lidské chování. A jestliže kapitalismu předcházela počáteční akumulace kapitálu, pak na počátku, v osnově postkapitalismu (raná forma je to, co Zuboffová nepřesně nazvala DK) – „akumulace behaviorálního kapitálu“ (behaviorální – vše co se týká lidského chování). Tento typ akumulace je dešifrován následovně: produkty „Google“, „Microsoft“, „Facebook“ nejsou předměty hodnotové výměny, směny, nevytvářejí se zde konstruktivní vztahy „producent – ​​spotřebitel“, je zde „naše chování, zvyky a zkušenosti“, zabalené tak, aby sloužily zájmům jiných lidí. Člověk se stává surovinou.“ Navíc ne jako tělo, věc, jako v otroctví, a ne jako „příloha“ k půdě, jako za feudalismu, ale jako sociálně-duchovní, sociálně homogenní celek, člověk jako integrální bytost v jednotě cílů, hodnoty a potřeby, které jsou formulovány, vnucovány, odcizeny a kontrolovány pány nových „kruhů všemohoucnosti“ – behaviorálních. „Jestliže průmyslový kapitál,“ vysvětluje Zuboffová, „vzkvétal na úkor přírody (přirozené i umělé, dodávám já – A.F.), pak nový „informační systém“ – na úkor lidské přirozenosti, podstaty.“

Vytvářením „prostředků modifikace chování“ platformy ani tak nevnucují určité normy chování (i když i to dělají), ale spíše utvářejí chování s předem danými komerčními a politickými výsledky, rozvíjejí u člověka předvídatelné chování, tedy ho trénují (proto tedy ta naprosto šílená kampaň o kovidu!! – pp). Internet věcí (!!!) je základním prvkem DK: Dochází zde ke spojení sociálního inženýrství, psychologie, fyziky, biologie a elektroniky. Lidé se mění ve standardizované behaviorálně-konzumní skupiny, tedy v deprivovaná lidská stáda. Big Data zároveň poskytují pozorování a kontrolu nad takovými stránkami a formami chování, které dříve v zásadě nebylo možné sledovat, zkoumat.

Jak se říká, high-tech technologie přerostly v high-hume technologie (ve smyslu velkého vlivu na člověka) 

Přesně. Nový „informační systém“ dozrává celé poslední čtvrtletí a možná i třetinu dvacátého století. V polovině 70. let 20. století keynesiánská ekonomika ustrnula a světová elita si uvědomila, že další průmyslový rozvoj, a tedy průmyslový kapitalismus, posílil pozici střední vrstvy a ze sociálního státu a demokratických institucí se stal mocný nástroj skutečných levicových stran. A v sázce bylo nahrazení dominantní socioekonomické ideologie – od keynesiánské k neoliberální; začalo „povstání elit“ (K. Lash), jehož nástrojem byli „lidé druhé moderny“: aktivistky feministického přelivu, věčně nespokojené studentky trojkařky, pestré spektrum marginálů povalečů, které přenesly svou nechuť pracovat i na dělníky, migranty. Takzvaná druhá moderna ve skutečnosti není něčím nezávislým, ale je produktem rozkladu „první moderny“ („druhá moderna“, stejně jako ta první ale de facto neexistuje), stejně jako „nová levice“ je produktem rozkladu levicového hnutí a neomarxismu – marxismu (ultrapravičáky podle „starých“ významů) v elitě (t.j ultraglobalisty a jejich lokaji). Lidé „druhé moderny“ jsou objektivně lidé druhé civilizační sorty, odpad, čemu Anglosasové říkají social trash. To, co bylo svinstvem v éře vzkvétajícího, „prvomoderního“ kapitalismu (a i dříve), vyšlo z vůle vrchnosti na povrch jako něco důležitého. Stoletý norský miliardář v románu J. Kozlova „Nový zloděj“ říká toto: „Nejvyspělejší a nejaktivnější silou společnosti je nyní ideální, klasický, lidský odpad odstraňovaný ve všech předchozích dobách: gayové, lesby, pedofilové, odpůrci rodiny a náboženství, bastardi, (pro)juvenilní právníci, sektáři, zvrhlíci, multikulturalisté a další odpad. Odpad k odpadu… přemýšlejte sami o tom, jak žít mezi odpadem, aniž byste se proměnili v sám odpad.“

Právě ty, které tak „chutně“ ukázal Nor, vrhly elity proti „lidu první moderny“ – dělníkům a „střední třídě“, s jejich pomocí došlo k neoliberálnímu obratu. Je jasné, že v dlouhodobém horizontu toho všeho společenské lůze „druhé moderny“, to není žádná moderna, a už vůbec nic jim zde „nesvítí na konci tunelu“, jsou tak jako tak v každém případě předurčeni na smetiště dějin, v nejlepším případě – prekariátní (2) zóna v postmoderně, demontáž demokratických institucí. Lidé „druhé moderny“, které nalákali prodejní sociologové a prohlásili je za nové revolucionáře oproti „zestárlým starým“ – jsou údernou silou samotné „dedemokratizace Západu“, o jejíž potřebě tolik mluvili autoři zprávy „Krize demokracie“ napsané v roce 1975 na žádost Trilaterální komise.

A ovšem nové úkoly samozřejmě vyžadovaly nové sociálně-psychologické technologie.

Právě na přelomu 60. a 70. let 20. století začal ve Spojených státech seriózně vývoj metod a technik kontroly lidského chování. Jsou to např. telemetrické experimenty R. Stuarta McKaye; není náhodou, že mnohé z dnešních kontrolních praktik byly předpovězeny (vytvořeny) právě v 60. a 70. letech 20. století. Stačí připomenout knihy „Rok 2000“ (1967) ředitele Hudsonova institutu pro předpověď budoucnosti Hermana Kahna (mimochodem sloužil jako předobraz Dr. Strangelova ve slavném filmu Stanleyho Kubricka) a „Autonomní technologie“ (1977) od politologa Langdona Wienera. Již tehdy, před padesáti lety, měli mnozí ve Spojených státech pocit úzkosti z toho, že se ve společnosti rozšířily psychotechniky pro kontrolu chování a potlačování svobodné vůle. Řeč byla mimo jiné o projektu CIA „MK-Ultra“, ve kterém to sice není inzerováno, ale významnou roli tu však sehráli němečtí psychologové a psychiatři, odvezeni Američany v letech 1945-1946 (asi 900 lidí, mezi nimi bylo mnoho nacistů, kteří experimentovali přímo v koncentračních táborech).

Dospělo to tak daleko, že v roce 1971, v reakci na úzkost ve společnosti, Senátní podvýbor pro ústavní práva za účasti velmi slavných lidí (Sam Erwin, Edward Kennedy, Robert Beard atd.) zahájil dlouhodobé vyšetřování programů zaměřených na předpovídání, řízení a modifikaci lidského chování. Tito senátoři nemohli ani přemýšlet o tom, čemu budou jejich krajané čelit v 21. století, ale ideologické zdůvodnění toho „s čím“ se objevilo ve stejném roce 1971. Slavný behaviorální psycholog Berres Skinner publikoval Beyond Freedom and Dignity. Kritici to okamžitě nazvali „Do otroctví a ponížení“, protože šlo o potřebu opustit řadu hodnot, zejména svobodu, soukromí – pozdrav digitalizátorům budoucnosti. Mimochodem,v roce 1971 i Schwab publikoval knihu Management of a modern enterprise in Mechanical Engineering, kde poprvé nastolil téma kapitalismu stakeholderů a samotní stakeholdeři byli definováni jako „sekundární účastníci obrovského komerčního projektu“.

Na počátku sedmdesátých let všechny tyto události: první zpráva Římskému klubu, knihy slavného psychologa Skinnera a tehdy neznámého Schwaba, ne že by prošly bez povšimnutí, ale nikdo v nich neviděl ta zlá semena, z nichž vyrostly „květiny zla“ z počátku XXI století.

Existuje přesné datum, kdy rozkvetly „jedovaté květinky“?

Všechna data tohoto druhu jsou podmíněná. Zuboffová se domnívá, že DK se nenarodil 11. září 2001, ale 9. srpna 2011. V tento den se odehrály tři události, na první pohled spolu zcela nesouvisející, ale složené do puzzle vypadají jinak: Apple přeskočil Exxon Mobil jako vysoce kapitalizovanou korporaci; v Londýně došlo ke vzpouře feministických aktivistek, studentek a „barevných“, které přišlo zpacifikovat 16 tisíc policistů; Ve Španělsku vyšly do ulic davy lidí, které požadovaly, aby Google respektoval jejich „právo být zapomenut“, to znamená, aby přestal šťourat do jejich soukromí pomocí jejich osobních údajů.

(Ve skutečnosti je nutno započítat dobu, kdy bylo dopředu o tomto směru „vývoje“ rozhodnuto. A to zřejmě bylo právě v šedesátých až sedmdesátých letech. Ovšem je třeba mít na paměti, že „západ“ a jeho elity byly nadšeni fašismem již ve třicátých letech dvacátého století a nebýt existence Sovětského svazu a pak socialistického tábora, tato „etapa“ by nastoupila podstatně dříve, protože již tehdy byl kapitalismus na své hranici. Na čas všechno odložil pád SSSR a celého soc. tábora. Přesně de facto o dvacet let, než započali se skutečnou realizací toho, co se děje dnes – protože jde o totální kontrolu společnosti – Pozn. překl.)

K událostem v Londýně 9. srpna 2011 jeden „sociolog“ poznamenal, že jde o hněv těch lidí, kteří chtějí být součástí střední třídy, ale tam je nepouštějí. Pravda, poznamenávám, ale dodám: dovnitř nebudou smět, „obrázkoví“ blázni, ale budou použiti a vyhozeni – mnohé už vyhodili. Neoliberální ekonomický systém, pozdní kapitalismus a ještě více postkapitalismus, střední třídu (vrstvu) vůbec nepotřebuje, stejně jako demokratické instituce. Jejich eliminace a od určitého okamžiku i jejich destrukce jsou zabudovány do logiky evoluce pozdního kapitalismu. Tom Piketty ve své knize Capital in the 21st Century (2013; přeloženo do ruštiny, doporučuji! – A. F.) formuloval obecný zákon akumulace: V kapitalismu zisk z kapitálu převyšuje míru ekonomického růstu, v politice to vede k anti-demokratickému systému. V pozdní fázi vývoje kapitalismu se růst zisku tak vzdaluje tempu ekonomického růstu, že za prvé začíná blokovat samotný ekonomický růst: vlastníkům systému ve skutečnosti přestává být nezbytný, to znamená, že pokles tempa hospodářského růstu v pozdním kapitalismu nesouvisí ani tak s technologií a vědeckotechnickým pokrokem samými, jako s kapitálem jako takovým. Za druhé, od jistého okamžiku začíná kapitál ničit instituce buržoazní demokracie a jakoby se vrací do dob svého kanibalského mládí v 17. – 18. století, která nabývá otevřeně asociálního charakteru. Jak správně poznamenala Zuboffová: „Kapitalismus nelze jíst syrový; jako klobása se musí uvařit, tedy zpracovat demokratickými institucemi. Protože syrový kapitalismus je asociální.“ To platí pro všechny verze kapitalismu, zejména na klanově-oligarchické, korupčně-kriminální verzi, která se v Ruské federaci zformovala po roce 1991.

Piketty nazývá systém, který se objevuje v současném post-západě, „patrimoniální neofeudalismus“ (3). Podle mého názoru je tento termín stejně nepřesný jako DK. Raný feudalismus je částečná moc nad lidským tělem, rozvinutý feudalismus – pouze vlastnictví půdy. Google, Microsoft a další neodcizují vůli člověka ve vztahu k vnějšímu objektu, ale spolu s touto vůlí ji vnitřně posilují, vnucují hodnoty, kontrolují spotřebu a chování. Člověku je vnucováno, co by měl chtít, mění jeho spotřebitelské návyky a jeho identitu spotřebitele, a to navíc velmi vtíravě a agresivně. Když jsem jednou do vyhledávače zadal slovo „vana“, potřeboval jsem tu starou vyměnit – a pak jsem několik měsíců dostával nabídky od různých společností (to přece znáte sami, ne?). Proč? Bylo to vyhledávané! V rozhovoru se zapnutým smartphonem (nijak jinak nepoužívaném) jsem zmínil, že potřebuji koupit něco na opravu – od druhého dne byla moje e-pošta zavalena reklamami právě na toto zboží.

Nedávno došlo na stejné téma k pozoruhodnému skandálu: Andrej Něčajev, bývalý ministr Gajdarovy vlády, zveřejnil na sociální síti příspěvek „odhalující“ naše noviny (Zavtra, «Завтра»), kde uvedl, že si vygoogloval web «Завтра», a okamžitě mu začali nabízet (představte si, ta hrůza, vlastenecké noviny!) … dívky na telefonu! Komentátoři mu hned vysvětlili, že jde o kontextovou reklamu, která vždy nabízí to, co ve skutečnosti hledáte „dohromady a za delší dobu“.

Takže se takhle sám odhalil?

Existuje snímek obrazovky, vše nyní koluje sítěmi. Je to až legrační, ale bohužel je to realita. Pokud jde o demokracii, pokud zmizí, je legitimita moci velkou otázkou. Kdo je tedy moc? Zde se objevuje ta velmi tajná síla – síla manipulace. Ta nepotřebuje žádnou legitimitu.

Google zde byl průkopníkem, protože jeho majitelé začali v roce 2004 skenovat soukromé g-mailové zprávy, aby je mohli využívat pro reklamu. V roce 2007 Facebook spustil projekt Beacon, protože byl oznámen jako nový způsob sociálního šíření informací. Ve skutečnosti Beacon umožnil inzerentům na Facebooku sledovat uživatele internetu tím, že odtajnil jejich nákupy bez jejich svolení. To mnoho lidí rozzuřilo. S Jonathanem Trentem došlo ke slavné kontroverzi. Koupil diamant pro přítelkyni a o pár hodin později mu přítel zavolal a blahopřál mu k zasnoubení: Informace o koupi unikla online. Po skandálu Mark Zuckerberg zavřel Beacon. Byl to však jen dočasný ústup, Zuckerberg poté jednoduše zavedl novou službu a již v roce 2010 řekl: „Soukromí již není normou.“ Vznikl nový druh moci, nejen ekonomické, ale v podstatě sociálně homogenní, zbavující člověka statutu občana. Zuboffová na to upozornila a poznamenala, že občané („citizen“) se mění v netizeny („občany sítě“ – ze slova „net“); i když by spíše mělo být v předměty. „Obyvatelé“ sítě byli odpočátku zbaveni práva na soukromí – Homo deprivaticus (A). Jakýkoli vstup do sítě znamená, že soukromí je v perspektivě zrušeno.

Jako ve skleněném městě ze Zamjatinova románu „My“.

Vypadá to tak. Hranice toho, co Zuboffová nazvala DK, jsou přitom mimo digitální prostředí jen velmi těžko rozpoznatelné, což dobře koreluje s neoliberální ideologií. A nebezpečí, které to s sebou nese, jsou zásadně nová. Člověk si například koupil chytrý telefon nebo počítač. Zdálo by se to úžasné, jaký nezbytný prostředek! Ale právě zde se člověk promění v „nadbytečný produkt chování“. Chování toho, kdo si počítač koupil, tedy do značné míry i on sám, se stává nadproduktem. Jen se člověku jako nadprodukt nezcizí pracovní doba pro výrobu, ale on sám, jeho chování, jeho potřeby, vkusy formují jeho chování, které lze „upravovat“.

Člověk je obklopen pavučinou „spotřebitelských“ informací. Nejde jen o nový typ vykořisťování, ale o nový typ odcizení člověka prostřednictvím dalšího, stále více odebírajícího, úspěšného „zařízení“ (hračku), které splyne s člověkem – a není jasné, kdo je zde hlavní, co je k čemu připojeno: zařízení k osobě nebo osoba k zařízení. Jaký tady neofeudalismus! Tyto věci drží člověka pod krkem silněji než jakákoli feudální „pouta“. Dříve, na tom samém stejném Západě, byla vaše půda důležitá a inkvizice se zabývala otázkami chování nebo dodržování náboženských praktik. To se však netýkalo systému pracovněprávních vztahů. Dnes to, co bývalo, včetně kapitalismu, a bylo neproduktivní povahy (kultura, chování) nebo nevstoupilo do materiální („hmotné“) výroby, stává se předmětem přivlastňování, a následně se stává objektem výrobních vztahů, který se do materiální výroby nejen zakomponoval, infiltroval, ale stává se jejím rozhodujícím nehmotným činitelem, který určuje hodnotu materiálních (hmotných) objektů.

V díle Zvedni se a vstaň. Zdroje financování vašeho startupu v éře digitální transformace a blockchainu (Raise and Rise. Funding Sources for Your Startup in the Era of Digital Transformation and Blockchain. Los Angeles, 2020) Victoria Silčenko zdůrazňuje, že právě dnes duševní vlastnictví (tj. nehmotné výrobní faktory) je nejcennějším aktivem většiny velkých amerických společností. Hodnota jejich nehmotného majeteku se odhaduje na 20–25 bilionů dolarů. Pokud vezmeme v úvahu, že v roce 2019 byl index S&P 500 odhadován, jak píše Silčenko, na téměř 27 bilionů dolarů, pak „nyní žijeme v době, kdy 85–90 % tržní kapitalizace tvoří nehmotná aktiva“, tzn. taková, která nemají žádnou fyzickou podstatu – něco jako zůstávající úsměv mizející kočky Šklíby (postava z Alenky v říši divů).

Předmětem přivlastnění toho nehmotného jsou Google, Microsoft, komplex dalších platforem, které vytvářejí Matrix. Shromažďují data o našich nákupech, pohybu, kontaktech, estetických preferencích. Člověk je zformovaný, adaptovaný na sledovací „vyhledávač“ a závislý na něm. Larry Page, jeden ze zakladatelů Google, jednou řekl: „Lidé o sobě vytvářejí a zanechávají po sobě obrovské množství dat pomocí svých vyhledávání, kliknutí. A je to možné použít.“ Život člověka se promění ve sbírku kliknutí, která jsou nejprve sledována a nakonec řízena/diktována existující platformou.

V návaznosti na Zuboffovou je velmi důležité zdůraznit: DK jako takový nutně nevyplývá z digitální technologie, která je sama o sobě neutrální. Byla vytvořena určitou skupinou lidí v určitých zájmech v určitém čase a místě. Je socioekonomickým konstruktem, nejen technologií; tato konstrukce definuje technologii, a vůbec ne naopak. To opět ukazuje, jak nedostačující je schéma tzv. technologických struktur pro vysvětlení reality. Technologická struktura je důsledkem společenského systému, jeho funkce. Určité sociální systémy dávají vzniknout určité technologii. Ale ne naopak. A vynález společnosti Google ohledně způsobu, jaký potřebuje k odcizení (Zuboffová používá slovo dispossession – vyvlastnění, odcizení) produktu – určitý typ chování, behaviorální přebytečný produkt, říká, že mluvíme o novém typu ekonomiky a společnosti. Pokud se masová výroba snažila vytvořit nové zdroje poptávky, pak tady tomu tak není. Tentýž „Google“ samozřejmě buduje byznys na rostoucí poptávce inzerentů. Člověk, který sedí u počítače a něco si objedná, si myslí, že je spotřebitel. Nicméně není, on je pouze surovinou, „odesílatel“ ​​informací. A skutečným spotřebitelem Google je inzerent. Odtud pochází tato zvláštní atmosféra blízkosti a utajení na předních světových internetových službách. Lepší než v NASA nebo NSA.

Kontrola a utajení.

A ideologická dělostřelecká příprava.

O čem je přesně řeč?

Historici vědí, že utopie nebyly jen faktem literárního života, ale také zbraní v psychohistorickém boji/válce. Plnily psycho- a socioinženýrskou funkci, stanovovaly typ a „koridor“ prognózování, definovaly směry sociálních (geohistorických) návrhových a rozvojových aktivit. Jedním z úkolů utopií a – stejně tak – dystopií, bylo nejen narýsovat žádoucí, a to vždy v zájmu určité skupiny, pro ni ideální obraz budoucnosti, ale také ji prezentovat jako nevyhnutelnou. Souhlasím s těmi, kteří věří, že mnohé ze současných schémat digitalizátorů a ultraglobalistů (ten stejný Schwab) jsou utopie (pro většinu lidstva – dystopie), které mají všechny přesvědčit o nevyhnutelnosti jejich transhumanistického nového-normálního světa, nesmyslnost a zbytečnost odporu vůči tomu, to znamená potlačit vůli lidí vzdorovat jejich „skvělému novému světu“. Kritická analýza těchto utopických děl a tvrdý a nekompromisní odpor k nim je proto mimořádně potřebnou novou formou ideologického, sociálního, civilizačního a chcete-li sociálně biologického druhu boje.

Globální digitalizátoři svými schématy programují jak veřejné povědomí, tak vědecký výzkum, který musí prokázat jejich správnost, nevyhnutelnost jejich světa. Ideologii nevyhnutelnosti, nezbytnosti (inevitabilismus) Zuboffová považuje za jeden z mentálních, kognitivních nástrojů digitalizátorů, jejichž cílem je přesvědčit každého, že do budoucna neexistují žádné alternativní možnosti. Například Schmidt a Cohen ve své práci Nový digitální svět: měnící národy, obchod i náš život (The New Digital Age: Transforming Nations, Businesses and Our Lives. New York, 2014) napsali, že brzy bude vše na Zemi spojeno mezi sebou, jeden s druhým a nikdo tomu nemůže vzdorovat. Zuboffová však poznamenává, že jakmile kritizujeme doktrínu nevyhnutelnosti, nezbytnosti, tak začne praskat ve švech; jinými slovy, ohniště je namalované na plátně. Ve skutečnosti má historie (ve smyslu průběhu skutečnosti) pravděpodobnostní charakter, což digitalizátoři stejně jako svobodnou vůli popírají. Svobodná vůle lidí, dokonce i jednotlivce, ničí jejich svět, který si vykládají jako autonomní nadlidskou realitu, která prý bude vládnout člověku. „Údajně“ – protože samotný Matrix bude stále řízen JEN lidmi, kteří jej budou používat jako zástěnu, stejně jako egyptští, babylonští a další kněží používali bohy, jejichž vůli údajně pouze vykládali a předávali.

Jinými slovy, moc a peníze.

A peníze navíc poskytované netržním způsobem. Google a další platformy dohledu jsou často charakterizovány jako bilaterální nebo multilaterální trhy, ale Zuboffová tento přístup důrazně odmítá: „Toto vůbec nejsou tržní struktury. Trh je pro ně maskou. Google našel způsob, jak své netržní transakce s uživateli proměnit v další „suroviny“ – výrobu produktů pro tržní interakci s jejich skutečnými spotřebiteli – inzerenty. Jinými slovy, nemáme co do činění s kapitalistickou strukturou nebo tržní strukturou, tato vyvrací trh a přesahuje rámec tržní ekonomiky. Trh je pro ni jen maskou.“

Besedoval Andrej Fefelov

Zdroj: Zavtra.ru

Pokračování cyklu – „Kdo nenávidí svobodu“ – následuje


(A) Deprivant je pojmenování člověka, který z nějakých příčin nezapadá do hranic lidské normálnosti. O tuto normalitu může člověk přijít nebo se takto rodí. Důvody mohou být biologického, psychologického nebo sociokulturního původu.
Autorem pojmu deprivant je neuropatolog František Koukolík. Takto postiženého člověka lze poznat podle charakteristických znaků. Snaží se získat moc a manipulovat s jinými lidmi, vyhledávají jiné deprivanty a sdružují se s nimi, jsou destruktivní a často jim chybí tvořivost, morálka a odpovědnost. https://kdojeto.superia.cz/psychologie/deprivant.php

(1) https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/3159963-matematik-pred-osmi-lety-predpovedel-ze-usa-letos-zasahnou-revolty-a-nepokoje-pouzil

(2) Prekariát – V sociologii a ekonomii je prekariát neologismem pro sociální třídu tvořenou lidmi trpícími nejistotou, což znamená existenci bez předvídatelnosti nebo bezpečnosti, ovlivňující materiální nebo psychologické blaho.

(3) Patrimoniální nebo také vrchnostenská správa bývala veřejná správa, kterou pozemková vrchnost vykonávala na svých panstvích. Zahrnovala jak správu majetku, tak správní a soudní oprávnění vůči poddaným. V českých zemích se vedle městské a církevní správy uplatňovala od 13. století až do roku 1848. Patrimonializmus je forma vlády, při které se téměř nebo vůbec nerozlišuje mezi soukromými zájmy vládce a veřejným zájmem, čili soukromé a erární je pro něj jedno a totéž. Vládce, který ovládá všechny zdroje státu, má možnost využívat je podle vlastní libosti. Takové uspořádání je nedemokratické a autokratické. Jde o extrémní verzi klientelismu, čili vztahů mezi patronem a klientem, u nichž zdroje směřují shora dolů, zatímco politická podpora zdola nahoru (z wikipedie).

Přeložil Bedřich Vinopalník

4.3 15 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
2 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Martin (už bez taky m)
Martin (už bez taky m)
27. 11. 2021 20:10

Orientačně velmi cenný text – a jistě náročný překlad.
Děkuji za obé a těším se na pokračování.
Text i jeho velmi kvalitní překlad (smím-li skromně soudit) posunují obojí na další roviny, zvyšují ÚČINNOST i možný skutečný PROSPĚCH Z PROCITNUTÍ těch, kteří se skutečně chtějí z-orientovat.
Dnešní svět nemá totiž zdaleka jen ony dva póly a čtyři světové strany…

orinoko
orinoko
27. 11. 2021 21:53

„Najali jsme si loď s odborníkem na logistiku, abychom se podívali na přetížení přístavu zblízka a viděli, jak americká chamtivost vede k nedostatku a prázdným regálům.“