Původně jsem k výročí Velké listopadové sametové revoluce (VLSR) nic psát nechtěl neb všechno důležité již bylo napsáno. Třeba ZDE.

Jenže mi to nedalo spát, možná proto, že na den výročí jsem jel do práce a ocitl se na stejném místě jako 17.listopadu 1989. Vzpomínal jsem, jak tehdy na Karlově náměstí jely antony směrem k Máji na Národní třídu. Dopočítal jsem jich tehdy 20 či 30, to už dnes nevím. Avšak na tom místě jsem přímo cítil tu euforii, s níž jsem spěchal k již tradiční hře na honěnou s tehdejšími příslušníky Veřejné bezpečnosti. Měl jsem v sobě dost statečnosti, abych se jim postavil a přitom dost zbabělosti, abych jim, až na jeden případ, vždy zdárně unikl. Z toho je patrné, že dnes už bych do toho nešel, neboť nemám tak dobré a rychlé nohy. Navíc dnešní policie „chrání a pomáhá“ s mnohem lepším vybavením než tehdejší amatéři. Vidím-li dnes autentické záběry z tehdejší doby s policisty s kropicími vozy a vodním dělem, působí na mě jako chudí příbuzní dnešních „těžkooděnců“, jak se jim pěkně říká.

Nicméně i tehdy šel ze strážců pořádku strach. Rána pendrekem není jistě příjemná dnes a nebyla ani tehdy. Tak jsem stál u Máje, když začala policejní akce proti obklíčeným demonstrantům a utíkal až do metra na Můstku. Tam se najednou karta obrátila, dav v metru neměl kam utíkat, leda pod vlak, a z oka dravce se tak staly oči vystrašené myši. Uniforma, symbol moci, se stala Kainovým znamením. Policisté se příliš nechali unést adrenalinem a ve své horlivosti a sebejistotě málem upadli do zajetí. Honem spěchali zpátky na zem, než se dav promění v trestající bestii. To by byla také škoda, protože sametová revoluce by rázem přestala být sametovou. Co k tomu dodat?

Slunce vyšlo na východě

Nechápal jsem tehdy, jak by se mohl tehdejší režim zhroutit, jak by se mohl proměnit v demokracii a nechápu to ani dnes. Jsem v naprostém údivu, kterak komunisté odevzdali svou totalitní moc. Vzpomínám si, jak po letech při jednom takovém výročí můj kamarád řekl: „Nevím jaká bude další revoluce, ale vím, že nebude sametová. Tihle dnešní vládci svou moc bez krve neodevzdají“.

Ano, zvykli jsme si říkat revoluci sametová a rovnou si přivlastnit zásluhu za onu sametovost. Právem? Myslím, že ne. Zásluhu na sametovosti revoluce má především někdo jiný. Kdo a v jaké míře, to už nezjistíme. Je to však vše, co je k tomu možné říci? Ne, není to všechno. Sametovou revoluci někdo spustil. K překvapení dnešní mládeže to ovšem zcela jistě nebyl Václav Havel. Nebyl to také „mrtvý“ student Šmíd alias Růžička alias Zifčák. Sametovou revoluci pravděpodobně spustil Michail Sergejevič Gorbačov. Rozhodně přišla z Kremlu. Sovětské komunistické impérium nejenže propustilo své satelity, nejenže otevřelo brány svého vězení, ale vězňům zorganizovalo grandiózní „útěk“ z vězení.

Mráz přichází z Washingtonu

Než jsme se však nadechli, už jsme byli nahnáni do vězení jiného, západního. Z Východních cel se staly cely Západní. Jsou lépe vymalované, banány po celý rok, ale stále jsou to cely znemožňující svobodu. Důstojnost člověka je v nich přes hezčí fasádu pošlapávána více, než v tom vězení Východu.

Stačí si přečíst statistiky o statisících nezaměstnaných, bezdomovcích a exekucích. Kdo na statistiky není, tomu doporučuji osobní návštěvu v nočních či ranních hodinách prostor kolem metra Anděl, Hlavního nádraží nebo Václavského náměstí v Praze. Není to až tolik překvapující, navzdory našemu přesvědčení, resp. přesvědčení našich elit, barbarství nepřichází nutně z východu. Připomeňme si jen okupaci „západní“ po roce 1939 a tu „východní“ po roce 1968. Troufnu si odhadnout, že ta německá představovala to nejhorší, co naše země zažily. Naprostá brutalita schovaná za „řád a pořádek“, bezpráví vydávající se za právo a vraždění za spravedlnost.

Nic horšího než fašismus tahle planeta nepoznala. Fašisté vyhlásili válku lidství a nevzdali se dokud nebylo utraceno 60milionů životů. To je aktuální téma i dnes, kdy zoufalí lidé Spojených států odmítli zkorumpovaný a prohnilý status quo a raději riskovali budoucnost svou i celého světa volbou Donalda Trumpa. Je velkou otázkou, zda volba extrémních řešení ve spolupráci s křesťanskými fanatiky z Tea Party nebude znamenat také extrémní průšvih pro celý svět. Na druhou stranu se americkým voličům vůbec nedivím, že už měli dost té mediální masáže, kde si kdejaký komediant uzurpuje právo nechutně soudit o politických otázkách. Mám na mysli třeba výroky Roberta de Nira ZDE a u nás třeba Pěveckou divizi Českého PEN klubu ZDE, bábu a dědka Jiřího Mádla, či píseň dcery milenky Václava Havla, Bereniky Kohoutové ZDE.

Míra nevkusu byla mnohokrát překročena a tak co zbývá? Snad spravedlnost? To slovo ztrácí ve spojitosti se současným politickým systémem v USA i ČR zcela smysl. Kardinální otázkou tedy je, zda budoucnost bude mírová nebo válečná. Zda současný systém přeroste ve fašismus, tedy vládu „řádu a pořádku“, který už známe, a který vyústí ve válku, a nebo se najde nějaké společné řešení soužití pro 7miliard lidí.

Komunisté jako beránci

Komunistické impérium naproti tomu odešlo ze scény kolem roku 1989 až na případ Rumunska, jehož vládce se ze řetězu utrhl již dříve, téměř bez obětí. Jak je to možné? Nevím. Stále jsem udiven. Nejsem historikem, ale o takovém pádu impéria jsem nikdy předtím neslyšel. Mocnost vybavená jadernými zbraněmi a všemocnou tajnou policií nakonec uspořádá své samorozpuštění. Proč? Snad pro komunistickou víru Michaila Sergejeviče Gorbačova? Pokud ano, pak tento muž přemohl celý svět. To co nedokázali Nixon, Truman, Reagan a mnozí další, dokázal Gorbačov. Dokázal mnohem víc než to. Dokázal porazit imperátora v sobě.

Z východu přišlo nové myšlení, na východě vyšlo slunce – a na západě zase zapadlo. Na východě znovu vyšlo slunce s ideou demokracie, svobodné vlády lidí nad sebou samými. Na východě vyšla naděje na důstojný život, kde člověk nevládne člověku, nýbrž žije své lidství. Komunisté na východě odložili své panování i zbraně. Za to by Gorbačova někteří lidé v Rusku rádi postavili před soud. Proč? Protože Západ nabízenou ruku zdánlivě přijal, aby však vzápětí plivl demokracii i Rusku do tváře a udělal na všechny dlouhý nos. Jako falešné nerozumné a nezdárné dítě tvrdí, že nic neslíbil, že nic nepodepsal, že on nic, on muzikant. A je to tak hloupé, že právě ta dětinskost dospělých bije do očí.

Ano, i kdyby Západ nic neslíbil, nikoho nepodvedl, o to více vyniká jednostranné odzbrojení sovětského impéria. Musím zopakovat, že nikdy jsem o takovém seberozpuštění impéria ve jménu svobody vazalů neslyšel. Možná snese Michail Sergejevič Gorbačov srovnání s někdejším faraonem Achnatonem.

Z Kremlu se vrátilo jaro

Komunisté odevzdali svou totalitní moc bez výstřelu, alespoň u nás v Československu, a to i díky diktátu Moskvy. Sametovou revoluci spustil i řídil především Kreml a jeho tajné služby. To je jasné každému, kdo nemá vymytý mozek. Tím nechci snižovat statečnost disidentů ani kterýchkoliv „obyčejných“ lidí. Vůbec ne. Nejde tu totiž o nějaký „pravdivý obraz revoluce“. Jde tu o pravdivý obraz nás samých. Světové dějinné události, ať už způsobené jakoukoliv kombinací faktorů, nám umožnily poznat sami sebe. Václav Havel se mohl dozvědět kým skutečně je, stejně jako se to mohl dozvědět třeba Marián Čalfa. Stejně tak každý z nás. Včerejší vězni „svědomí“ sobě i bližním spoluobčanům ukázali, kým jsou nejen jako vězni, ale především jako svobodní lidé. A tak i díky někdejším komunistům a disidentům si každý z nás může zvolit, zda se chce „raději mýlit s Amerikou než mít pravdu s Putinem“ nebo naopak. Více o tomto skandálním „intelektuálním“ výroku Jiřiny Šiklové ZDE.

Pravda totiž nakonec zvítězí i kdyby místo standarty „Pravda vítězí“ na Hradě vlály trenky knížepána. Nakonec vyjde pravda najevo, nikoliv však o sametové revoluci, úloze komunistů či zločinech Václava Havla. Tyto „pravdy“ nám zůstanou ve své úplnosti nadále skryty možná už proto, že o ně tu zas tak moc nejde. Mnohem důležitějším je, kým jsme a kam jdeme, než kým a kde jsme byli. Na světě nejsme proto, abychom poznali pravdu o sametové či říjnové revoluci, nebo o „těch druhých“, ale proto, abychom poznali sami sebe, a ještě lépe, abychom dotvořili sami sebe, abychom byli hodni pojmenování „člověk“.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!