Obrození české literatury
Podstatnou pro rozvoj obrození byla rostoucí střední třída řemeslníků a malých obchodníků, zvládajících češtinu a iniciativa nepočetné české inteligence, spjatými s českým prostředím původem, jazykem, kulturou a zájmem své češství rozvíjet. S tím souvisela i dostupnost české literatury. Vzhledem k jejímu nedostatku se v josefínské době začaly vydávat některé předbělohorské spisy. Například F. F. Procházka (1749–1809) vydal jen v roce 1786 třináct staročeských spisů a cestopisů, které byly přístupny veřejnosti. Procházkovy předmluvy k těmto spisům měly vlastenecký charakter. Vydavatel při vší úctě k starobylé češtině upravoval texty tak, aby byly srozumitelné současníkům. Tato vydání staré české literatury velmi přispívala k pozvednutí českého sebevědomí, neboť byla důkazem češtiny jako vyspělého jazyka a Čechů jako kulturního národa. Nedostatek hodnotné soudobé literatury nemohl být nahrazen vydáváním nenáročné i když užitečné odborné literatury — o přírodě, hospodářství, zdravotnictví, náboženské, která byla dostupná i na jarmarcích.
Vydávání vážnější literatury se ujal V. M. Kramerius, který v roce 1790 založil vlastní vydavatelství a knihkupectví ‚Česká expedice‘. Dělal skvělou práci, ale utrácel za ni velké věno své ženy. Kromě skromné soudobé české literatury a literatury 15. a 16. století vycházely i překlady z antické literatury, což také lidem rozšiřovalo obzory. Samozřejmě byla to hlavně inteligence, která o ni měla zájem. Básnická tvorba, obecně považovaná za vrchol literární tvorby, začala vznikat až o deset později. Autoři zápasili s problémy českého jazyka, neboť ještě nějakou dobu trvalo, než se ustálil. Situace se chopil Josef Dobrovský, filolog a vědec. Prozkoumal základy slovanských jazyků, vývoj českého jazyka, jeho zákonitosti a pravidla. Normou mu byl český jazyk druhé poloviny 16. století. Postupně se smířil s tvorbou nových slov, někdy úsměvných, ale měl hlavně velkou úctu k lidovému soudobému jazyku. Zaujetí pro českou mluvnici začalo být ve středu zájmu vlasteneckých filologů. Začátkem 90. let vydal dějiny české řeči a literatury (napřed německy, česky později). Přes svou skepsi, pokud jde o budoucnost českého jazyka, jeho vztah k němu i k českému národu a lidu byl velmi silný, s neúnavným odhodláním pomoci jeho rozvoji. Dokonce obhajoval Husa, husity a českou reformaci a očišťoval tato období od jezuitských lží.
Průkopníkem šíření dobré češtiny, opatrné komunikace myšlenek, názorů, historie, pověstí i problémů lidí bylo české kočovné divadlo. Z této doby je nejslavnější loutkové divadlo Matěje Kopeckého, který se často vracel k českým pověstem. Už jeho otec Johannes byl loutkář, a dva synové Matěje položili základy k dlouhodobé tradici loutkového divadla. Postupně existovala řada kočovných divadel, nejen loutkových. Václav Thám napsal první českou divadelní hru a to z českých pověstí, dalších několik napsal se svým bratrem Karlem. Také překládali německé hry a to hlavně se skrytě sociální a osvícenskou tematikou. Češi toužili po vlastním divadle, neměli však tak bohatých mecenášů, jako byl hrabě Nostic, který nechal Němcům postavit r. 1784 velkolepé divadlo na Novém městě pražském. Češi dostali možnost v něm občas hrát, ale jen necelý rok. Úspěch by nesmírný, lidé se do divadla hrnuli, hry byly hodnotné.
Češi dál usilovali o vlastní divadlo, povolení od císaře nakonec dostali r. 1786. V té době byla Praha už hodně česká. Skromná dřevěná ‚Bouda‘ byla postavena na Václavském náměstí za dva měsíce a její otevření 6. července (datum jistě nebyla náhoda) se stalo se velkým svátkem. Z finančních důvodů bylo divadlo česko-německé. Lidé své divadlo milovali. I císař přišel na jedno české představení. Hry byly vybírány pečlivě, s cílem jak zdokonalovat češtinu, tak zvyšovat znalostí návštěvníků. Žádná nuda to nikdy nebyla. Největší úspěch měla témata historická a z obyčejného života. Úspěch divadla požadoval nové a nové hry, za rok a půl po otevření divadla se hrálo už 140 původních českých her. Divadlo bylo trnem v oku Němcům a různě se snažili poškodit jeho situaci. V r. 1889 bylo divadlo už těžce zadlužené. Vlastenecká společnost se rozpadla a magistrát dal budovu strhnout. Za dobu své existence divadlo sehrálo velmi pozitivní roli pro sebevědomí českých středních a nižších vrstev, které už tolik necítily povinnost se podřídit tlakům na své poněmčení. Naopak začali být hrdí na svou českou identitu, kulturu, historii. Tento proces obrody pak trval ještě sto let, než dosáhl kulminace. Divadlo také přispívalo k pocitu sounáležitosti a soudržnosti Čechů, a to bylo pro další vývoj velmi důležité.
Malá česká divadla vznikala i v dalších městech. Ale touha mít vlastní české divadlo se ukázala jako nerealistická pro odpor ‚českých stavů‘. Pochopení našli čeští vlastenci až r. 1821 u Václava Teisingera, který na své náklady nechal vybudovat soukromé divadlo u svého domu v Hybernské ulici v Praze. Přes finanční problémy bylo po čtyři roky významným kulturním centrem, v něm uplatnil svou tvorbu mladý Václav K. Klicpera (1792-1859). Naštěstí se v této době opět na čas obnovily možnosti pro česká představení ve Stavovském divadle, pro něž tvořil hry hlavně Klicepra a Jan N. Štěpánek, který působil deset let i jako ředitel divadla. Nesmírně úspěšná byla první česká opera Dráteník od Františka Škroupa, která přispívala i k posílení česko-slovenských vztahů. Poprvé zde zazněla píseň Kde domov můj.
Horší to bylo s úrovní činoher, jistě i proto, že metternichovský absolutismus poskytoval jen málo prostoru pro svobodu slova a pro reflexi poměrů a problémů. Cenzura byla nelítostná. Čeští stavové neměli zájem o českou činohru, určenou hlavně českému lidu, dokonce činohra měla vyhrazeny přesně jen dvě hodiny pro svá představení v neděli odpoledne. Soubor musel zaměstnávat i německé herce, kteří často ani neuměli pořádně česky. České divadlo procházelo během národního obrození nejrůznějšími peripetiemi a nesnázemi a v období, o kterém mluvíme, nikdy natrvalo nezakotvilo na žádné scéně. I když bylo úspěšné, znovu a znovu naráželo na nechuť úřadů i Němců. Ale jeho role byla v obrození pro český lid nezastupitelná. Láska Čechů k českým představením ve městech i na venkově a láska herců a autorů her k vděčnému publiku byla silná a oboustranná. Pro léta třicátá byl nevýraznější osobností českého divadla Josef Kajetán Tyl (1808-1856). Překládal hry, hrál, tvořil původní hry, řediteloval. Nejznámější je Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, neboť její součástí je píseň Kde domov můj od Františka Škroupa, která se stala českou hymnou. Tyl snil o vlastním divadle, ale ten se nesplnil. Přesto své velké nadání uplatnil jiným způsobem.
Vydavatel Jan H. Pospíšil požádal Tyla, aby se stal r. 1833 redaktorem časopisu Květy; Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky. Pracoval naplno za žebrácký honorář. Květy se staly prvním vůdčím společenským časopisem českého národního hnutí, přinášející nejen beletrii, ale i zajímavé informace o vlasteneckém životě ve městech i na venkově. Úspěch časopisu byl veliký. Podstatně přispíval k sebeznalosti české společnosti.
Samozřejmě, že divadlo nebylo jediným prostředkem, jak povzbuzovat a rozvíjet kulturní úroveň českého národa, a komunikovat na vyšší úrovni. Na to by bylo divadlo nestačilo. Čeští buditelé si byli vědomi, že noviny a knihy by byly ve městech i na venkově daleko efektivnějším prostředkem, a také se o to ještě před koncem 18. století začali pokoušet. Ale byla řada vážných překážek, aby mohli rychle uspět. Především české vrstvy ve městech i na venkově byly většinou velmi chudé a neměly peníze ani na knihy, ani na noviny. Ba často ani ne na jídlo. Značná část byla stále ještě negramotná. Šestiletá povinná školní docházka v mateřském jazyce pro obecnou vyšší gramotnost nic neudělala. A střední školy byly německé. Možná asi zásluhou skrytých reformačních tradic, stále praktikovaných tajně od Bílé hory potomky nekatolíků, byl zvyk číst knihy silnější než mezi Němci. Navzdory finančním překážkám, pokusy vydávat noviny a knihy s nejlepšími vzdělavatelskými a buditelskými záměry, pokračovaly od 80. let 18. století. Vydavatelé spoléhali hlavně na to, že se noviny dostanou do rukou sice jen vzdělanějším jednotlivcům s vlasteneckým zaměřením (učitel, kněz, kupec, hospodský), kteří by noviny půjčovali dál, případně iniciovali společná setkání s rokováním. To samozřejmě nebylo bez nebezpečí postihu policií, neboť katolické praktiky, včetně zpovědí, fungovaly spolehlivě jako udání. A policie byla všudypřítomná.
První pokus o pravidelné vydávání novin začátkem 70. let 18 století nebyl úspěšný pro nedostatek zájemců, a jistě i peněz. Teprve změnou v důsledku josefínských reforem začátkem 80. let nastaly příznivější poměry pro vydávání českých Schönfeldských novin, jehož se velmi úspěšně ujal vzdělaný a osvícenství nakloněný V. M. Kramerius, (1753–1808). Náklad postupně zvýšil na 900 předplatitelů, a noviny staly se hlavním prostředkem buditelské činnosti. Ještě úspěšnější byly jeho Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny.
Vliv Velké francouzské revoluce a napoleonských válek
Naprosto rozhodující impuls pro dospívání národů na další století vyvolala Velká francouzská revoluce, která začala dobytím královské věznice Bastily 14. července 1789. Podnětem byly jak zoufalé sociální poměry v Paříži, tak absolutní moc krále a nedostatek svobody, především politické. Revoluce zachvátila celou Francii. Svolané generální stavy již v srpnu přijaly Prohlášení práv lidských a politických. Zdrojem veškeré moci se stal lid. Evropu pohltil strach z revolucí, a ta se namísto podstatných reforem začala organizovat k tažením proti Francii. Situace v habsburské monarchii byla velmi složitá – umírající Josef II., opozice šlechty vůči jeho reformám, nákladná válka s Tureckem, nespokojený městský stav se svou politickou bezvýznamností a dezorientovaný obecný lid. Spory českých stavů s novým králem Leopoldem II. o získání větších pravomocí pro české země, pro určitou decentralizaci, neměly žádoucího výsledku a je otázka, zda by jejich úspěch podstatně přispěl k rychlejšímu rozvíjení českého jazyka a kultury. Soudě podle jejich konzervatismu dá se předpokládat, že spíše ne, že jim šlo hlavně o jejich mocenskou pozici nad administrativou zemí Koruny české a obyvatelstvem, o menší daně pro Vídeň.
Slavnosti při oslavách Leopolda II. českým králem 6. září 1791, byly velkolepé a daly příznivcům českého národa příležitost ukázat králi a královně něco z vědeckých úspěchů českého národa i z jeho historie. Ve slavném Karolinu Josef Dobrovský, člen nedávno založené Královské české společnosti nauk, přednesl projev obhajující české a slovanské zájmy v habsburské říši a diplomaticky uvedl, že slovanské obyvatelstvo tvoří většinu říše a zdůraznil jeho zásluhy, ale i jeho potlačování většími a výbojnými národy. Takové násilí odsoudil. Část na obranu českého jazyka mu cenzura nedovolila do projevu zahrnout. Byl to první veřejný projev poučující panovníka a vyšší vrstvy o postavení a problémech neněmeckých národů v říši, zvláště českého. Celý Dobrovského projev, přeložený Karlem Thámem do češtiny, byl vydán začátkem roku 1792 v Krameriových novinách. Projev měl ohlas i na Slovensku. Leopold II. se účastnil i českého představení v Hybernském divadle, kterému věnoval 200 zlatých. Divadlo bylo v obtížné situaci nejen finančně, ale i v důsledku cenzury, která persekvovala vlivy osvícenství. Mnohem důležitější byl dvorský dekret, kterým se zřizovala v říjnu 1792 stolice českého jazyka a literatury na Univerzitě Karlově. Prvním profesorem byl jmenován F. M. Pelcl. Tyto události byly velkou posilou pro české vlastence i pro český národ. Leopold II. si odnesl z návštěvy velký dojem a jako dar české společnosti poslal šest tisíc zlatých. Z části daru pak Dobrovský a J. Šternberk podnikli několika měsíční cestu do Švédska a do Ruska.
V této době vrcholila francouzská revoluce, jednak popravou krále a královny a jednak roční jakobínskou diktaturou, plnou hrůz, ale i zrušením všech feudálních povinností. Následná vláda direktoria se snažila revoluční poměry zmírnit, ale to už bylo jasné, že se v Evropě chystá invaze proti Francii. Střet sil začal téměř nepochopitelným vyhlášením války Francie proti Rakousku v dubnu 1792. Následovalo více jak dvacet let krutých válek s účastí téměř celé Evropy. Rakousko ztrácelo jedno území za druhým (Belgii, Lombardii atd.) a nejtěžší důsledky válek dopadaly hlavně na poddané, kteří začali sympatizovat s francouzskou revolucí a občas se bouřili proti nelítostné vrchnosti. Rakouská vláda začala horlivěji organizovat policejní síly a cenzuru. Protifrancouzská propaganda jela na všechny obrátky, nejvíce hlásaná tiskem (včetně Krameria) a katolickou církví. Po příčinách revoluce se nikdo neptal.
Protifrancouzskou koalici zachraňovalo ruské vojsko pod vedením geniálního A. V. Suvorova, jehož vojska prošla na konci roku 1798 i českými zeměmi. Teprve r. 1800 na své cestě domů však zakotvila na delší dobu v Praze. V české odborné i krásné literatuře je tato událost interpretována jako podstatná pro posílení českého sebevědomí, pro kulturní styky v budoucnu i posílení víry v důstojnější budoucnost českého národa jako národa slovanského. Češi začali snít o ruské podpoře a nadšení se dostávalo i do lidové tvorby. Možnost se s Rusy domluvit, trochu poznávat jejich kulturu, inspirovalo mnohé učit se ruštinu. Dobrovský k tomu přispěl svou učebnicí ruštiny a později semináři o Rusku. K této atmosféře rozšiřování obzorů přispělo i to, že Rakousko přestalo být úspěšné na poli válečném. Protifrancouzské koalice byly velmi nestabilní. Tyto styky později inspirovaly F. L. Čelakovského k napsání Ohlasu písní ruských, které byly u lidu velmi oblíbené.
Od roku 1800 Napoleon upevňoval ve Francii svou moc a jeho monarchistické sklony budily obecnou opozici, zvláště když se stal v květnu 1804 císařem, korunovace se zúčastnil sám papež. Rakousko r. 1805 se stalo členem koalice (Anglie, Rusko a Švédsko) proti Francii, ta však skončila katastrofální porážkou této koalice u Slavkova. Tato bitva byla významná i tím, že znamenala konec Říše římské národa německého. Císař František II. a král český oficiálně rezignoval na tuto funkci. Tím vlastně také teoreticky skončily státoprávní vztahy českého státu k říši. Napoleonské války pokračovaly v podobě různých koalic, r. 1812 Napoleonovi ležela většina Evropy u nohou, kromě Anglie a Ruska. Napoleon věděl, že dokud nezdolá Rusko, bude ohrožen. V Rusku byla hluboká nevraživost vůči Napoleonovi, jako nositeli určitých liberálních idejí. V červnu 1812 Napoleon zahájil tažení do Ruska za pomoci Rakouska, Pruska, Poláků, ale tažení skončilo fiaskem. Z půl milionu vojáků přežilo třicet tisíc. Po návratu se ještě dvakrát marně pokusil zvrátit situaci. Nakonec byl u Lipska poražen spojeneckou armádou Ruska, Rakouska, Pruska a Švédska v říjnu 1813, následujícího března vkročila armáda do Paříže a Napoleon musel opustit město. Do Francie se navrátila vláda Bourbonů.
Když shrneme významné aspekty, které v tomto období přes dvacet let trvajících válek v Evropě ovlivnily rozvoj českého národního obrození, tak jako v celé Evropě, nejdůležitější bylo posílení národního vědomí všech národů. Pocit ohrožení Napoleonem a zápal lidí pro svou národní existenci byly posilovány propagandou i panovníky, kteří potřebovali vojáky a vnitřní klid pro své válčení. V případě Čechů začal být oficiálně připomínán i Jan Žižka. Samozřejmě mezi obrozenci byla pozornost věnována i jiným aspektům české historie. Pobyt ruských vojsk v Českých zemích rozšiřoval lidem obzory, zrodila se více méně trvalá idea slovanské vzájemnosti i řada nereálných, ale posilujících představ. Svoboda pohybu a oslabená cenzura umožňovaly poměrně rychlé šíření informací dříve nedostupných. Atraktivní byl i příklad německé nacionalistické filosofie s kritickým pohledem na rozdrobenost Německa a s ambicí ho sjednotit. Z německých filosofů byl přijímán hlavně J. G. Herder (1744-1803) se svou sympatií pro Slovany. Tyto nové podmínky ovlivnily stoupající řady uvědomělých českých vlastenců a jejich vlasteneckou činnost na desetiletí. Byli si dobře vědomi, že české úsilí musí vycházet z českých potřeb a podmínek, které byly rozdílné od ostatních.
Cílem byla nejen modernizace českého jazyka a jeho navrácení do poněmčených měst, ale pozvednutí kulturní úrovně celého národa. K tomu však bylo třeba vybudovat prostředky, zvláště literaturu, spolky, školy, instituce. Navzdory vědomí, že to bude cesta dlouhá a trnitá, do procesu se zapojovala většina české inteligence, včetně venkovských učitelů a dokonce i řada katolických kněží, nedbaje nevraživosti nadřízených. Většina české inteligence pocházela z chudých poměrů, z venkova, a byla s ním emocionálně silně svázána. Nebudeme přehánět, když řekneme, že lidi zapojení do nelehkého buditelského úsilí vedla hlavně láska k vlastnímu národu a lítost nad nespravedlivým osudem, který nezavinili. Při silném vědomí, že Češi nebyli o nic méně nadaní než privilegovaná německá menšina v Českých zemích, pevně věřili, že jejich buditelská práce přinese podstatnou nápravu. Úsilí o modernizaci českého jazyka a literární tvorba zůstaly moudře poměrně dlouho prioritou.
Jazykovědec Josef Jungmann
Nejvýraznější osobností v oblasti jazykovědné se stal po Dobrovském Josef Jungmann (1873–1847). Při svém studiu filosofie a práv na tehdy jen německých školách a univerzitě v Praze se musel živit sám, působil jako vychovatel v zámožných rodinách. Existenčního strachu se nikdy nezbavil, ale zároveň v něm zůstalo silné sociální a národní cítění. Jeho hlavním zájmem byla filologie a literatura, což od r. 1799 uplatnil jako učitel na gymnasiu v Litoměřicích. Svým vlastenectvím ovlivnil řadu svých studentů, svým dílem celé obrození. Postupně rozšířil orientaci českého národního obrození, i když jazykovou otázku považoval stále za nejdůležitější. Přesto, že ctil Josefa Dobrovského a navazoval na jeho práci, opustil koncepci spolupráce s českou šlechtou, která nebyla spjatá s českým jazykem ani s moderními potřebami českého národa. Jeho pozornost se obrátila na tvořící se český střední stav a na inteligenci. Účast inteligence v národním úsilí pro něj byla rozhodující d ohledem na skutečnost, že neměla možnost se vzdělávat v českých školách, neboť neexistovaly.
O Jungmannově nemalé odvaze svědčí i to, že využil r. 1806 zmírněné cenzury během rakouských potíží v napoleonských válkách a publikoval texty, které jsou v literatuře považovány za první český národní program. Ve formě rozmluv ironizoval soudobou poněmčenou češtinu v Praze a konfrontoval situaci s názory vlastence z doby předbělohorské, bránící tehdejší úroveň českého jazyka i kultury. Z textu plyne naděje, že český jazyk ani národ nezahynou vzhledem k existenci skupin, které pracují k jeho záchraně a rozvoji. Důležité bylo, aby byli svorní. Ve druhé rozpravě odmítl kosmopolitismus a obhajoval rozmanitost národů a jejich kultur. A jazyk je vždy určující, neboť v něm jsou uloženy všechny zkušenosti a výsledky práce minulých generací. Tím Jungmann považoval jeho studium za vědu národní a filosofickou. Ty, kteří se nebrání germanizaci, považuje za mravně upadlé, schopné všeho kvůli materiálním výhodám. Nebál se říci, že v procesu germanizace jsou Češi nejen diskriminováni sociálně, ale i ve vzdělání, neboť německé školství jim neumožňuje rozvinout své schopnosti a znalosti. Učení bylo také příliš závislé na memorování a smysl unikal. A to se odráželo i do fungování úřadů – Němci se odmítali česky učit. Podobná situace byla v podnikání. Za hlavní příčinu pokládal politický systém a jeho národnostní politiku, nestejné podmínky pro Němce a Čechy, což bylo potřeba změnit. Pohrdání si zasloužili ti, kterým chyběl pocit sounáležitosti a vlastenecká láska. Uměleckou literaturu považoval za nejdůležitější prostředek k pěstování úrovně národa. Ke konci je výrazný apel k panovníkovi, aby pomohl zajistit rovnoprávnost češtiny ve školách, v úřadech, ve vědeckých společnostech. Ve svých úvahách došel k naprosto modernímu vnímání rozdílu mezi státem a národem. Jungmann čelil i kritice svého textu, ale příznivé ohlasy a přijetí jeho ‚programu‘ byly v podstatě obecné.
Jeho vědecké práce týkající se historie literatury nebyly úplně původní, ale byly psány česky, což bylo velmi důležité. Také nesmírně důležitá byla jeho práce na tvorbě moderní terminologie literární a estetické. Kolegové Antonín Marek, J. S. Presl a Vojtěch Presl pracovali na terminologii jiných oborů, včetně přírodovědy a matematiky. Spolu s Janem Evangelistou Purkyněm dokonce založili r. 1821 vědecký časopis Krok. Veřejný spis všenaučný pro vzdělance národu česko-slovanského, který vycházel přibližně do r. 1840. Hlavním cílem této houževnaté práce bylo přispívat k vědeckému poznávání a vzdělání nepočetné české inteligence.
Svatá aliance
Na Vídeňském kongresu r. 1815, po dvacetiletí válek a porážce Napoleona, jednajícím o míru, si pod rouškou bálů a oslav panovníci Ruska, Pruska, Rakouska a Anglie snažili získat co největší územní výhody při přerozdělování Evropy. Nejvíce na to doplatilo Polsko, došlo k jeho čtvrtému dělení. Hlavním cílem vytvořeného konzervativního spolku ‚Svatá aliance‘ bylo předejít další revoluci v Evropě. Prostředkem měly být politický absolutismus, přísná cenzura, přísný policejní dohled nad veřejností, propaganda atd., což se nemohlo podařit. Revolty pokračovaly (Španělsko, části Itálie, Řecko). V pozadí koncepce Aliance stál rakouský kancléř Klemens Metternich. Nečekaným výsledkem válek bylo obecné upevnění národního vědomí a hnutí – nejprve v Itálii a v Německu za sjednocení obou zemí roztříštěných do různých knížectví a království. Navzdory absenci významného radikalismu v Rakousku vláda zavedla policejní dohled nad školami, společenskými organizacemi, Univerzitou Karlovou a cenzuru korespondence.
Bernard Bolzano (1781-1948), který učil na nově zřízené katedře náboženské vědy Univerzity Karlovy, byl pro své osvícenské a sociální názory u studentů nesmírně oblíben, byl r. 1820 suspendován. Bolzano vnímal existenci národů jako přirozenou, jejich úroveň jako výsledek podmínek a otázku vývoje. Těžce nesl, že čeští studenti pro svoji chudobu byli často terčem posměchu od německých studentů. Nabádal je, aby se více zajímali o slavnou historii svého národa a měl na mysli husitství a českou reformaci. Plody začínající české literatury cenzura obvykle nepustila k tisku, neboť se dotýkaly aspektů národního života. Kultura byla nahrazena upadlou zábavou.
Užívání českého jazyka těsně po napoleonských válkách bylo nejrůznějším způsobem blokováno, což bylo pro Čechy velkým zklamáním. Jejich kulturní rozlet byl na čas zmařen, a to právě v době, kdy se obecně kultura národa začala považovat za hlavní aspekt úrovně každého národa. V této nepříznivé době, kdy Němci Čechům dávali hlasitě najevo, že jsou národem podřadným, nekulturním, služebným, byly ‚objeveny‘ Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, které měly ukazovat, že Češi měli psané písemné památky dříve než Němci. O jejich autenticitě několik jednotlivců pochybovalo, včetně Josefa Dobrovského. Ale nakonec byly na dlouho přijaty jako pravé. Staly se důležitým zdrojem národní hrdosti i inspirací a byly nástrojem i politickým. Teprve po více jak půl století, opíraje se o názor respektovaného jazykovědce Jana Gebauera, T. G. Masaryk svou kritikou od nich odvrátil pozornost vědeckým poukázáním na dobu reformační, jako dobu slavnou, nábožensky a myšlenkově plodnou a evropsky důležitou, kterou český národ předešel Evropu o sto let, ale znalosti o ní, a o její demokratizační podstatě byly velmi chatrné.
Vedle vzrušení kolem rukopisů, činnost předních vlastenců pokračovala. V této době do ní vstoupil i Ján Kollár (1793–1852), nadaný slovenský básník, poučený z Německa o síle národní orientace. Svou básní Slávy dcera ovlivnil jak české kulturní prostředí, tak prostředí slovenské a slovanské obecně. Snil o sjednocení Slovanstva, aby se slovanské národy ubránily germanizačním a maďarizačním tlakům. Právě v této době začíná pomalu spolupráce mezi českou a slovenskou inteligencí, z nichž mnozí byli potomky českých evangelíků z období po Bílé hoře. Po překonání určitých problémů týkajících se národní identity a jazyka, spolupráce pokračovala trvale. Národní skupiny si cenily svých jazyků a jejich čistoty a rozvoje nadevše. Začaly si cenit i své kultury a historie. Podobným směrem jako Kollár se ubíral i básník F. L. Čelakovský (1799–1852), jen výrazněji rusofilsky. Orientoval se hlavně na původní lidovou tvorbu, českou i ruskou, překládal. Bohatství a úroveň této tvorby posilovaly a inspirovaly rozvoj českého vlastenectví. Byla však trnem v oku mocenským autoritám.
Historik František Palacký
Do této zkypřené půdy českého obrození přišel r. 1823 do Prahy František Palacký (1798–1876), vzdělaný latinsky a německy na evangelickém i katolickém lyceu na Slovensku. Nadaný student z chudé početné národně uvědomělé evangelické rodiny, s geniální pamětí. Své vzdělání si horlivě doplňoval vlastní četbou. Brzy navázal spolupráci s Dobrovským a Jungmannem, postupně s dalšími osobnostmi. Dobrovský Palackému pomohl, aby se mohl živit jako archivář ve šlechtických rodinách, což byla velmi cenná zkušenost. Po sňatku s Terezou Měchurovou, dcerou zámožného advokáta, vznikl u Palackých ‚salon‘, v němž se občas scházeli čeští vlastenci k rokování o svých plánech a možnostech k pozvednutí úrovně českého národa.
Takových soukromých salonů začalo vznikat více. Obava, že by ho poněmčená rodina Měchurových ovlivnila v jeho vlastenectví, byla zbytečná, i děti byly vychovány česky, i když katolicky. První závažný počin Palackého bylo vydání husitských kronik a následně dalších kronik. Práce byly vlastenci přijaty s obdivem a v důsledku toho byl jmenován historiografem Království českého s úkolem napsat jeho dějiny. S důkladností sobě vlastní se do práce brzy pustil a pokračoval několik desítek let. Bylo důležité, že přijal jak vědecké přístupy ke zkoumání historie, tak interpretace zvýrazňující důležitost aspektů souvisejících s lidskou svobodou, mravností a pokrokem v širokém smyslu.
Myšlenka potřeby a možností pokroku, vědomého pozitivního rozvoje lidí i národů, byla nejzřetelněji na očích v rozvoji průmyslu a technických vynálezů, které umožňovaly rychlejší výrobu, levnější produkci i rychlejší komunikaci. To byla oblast, jejímuž rozvoji konzervativní a církevní přístupy nebránily, na rozdíl od humanitních a přírodních věd, jejichž poznatky se často podstatně lišily od toho, co hlásala církev. Nad sociálními důsledky a ničením prostředí a zdraví lidí vlivem horečné industrializace se po desetiletí nepřemýšlelo. Chudoba a s ní související mravní narušení a alkoholismus, zůstávala velkým a neřešeným problémem na venkově i ve městech ještě po několik desetiletí spolu s tragickými důsledky na zdraví lidí a dětí. Od rozvoje průmyslu se čekaly téměř zázraky. I v Čechách byla ‚vlasteneckou‘ šlechtou založena r. 1833 Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Měla však německý ráz. Do 80. let byla pracovní doba 17 hodin denně, včetně sobot, úmrtnost dětí do šesti let 50% a vzhledem k bídě a neúměrnému počtu dětí ve většině rodin, osm i patnáct bylo běžné, úmrtnost přetížených žen byla při porodech alarmující. Katolická církev přísně zakazovala jakoukoli antikoncepci. Bída městské a venkovské chudiny byla dnes už nepředstavitelná.
Podobné poměry vládly ve většině zemí Evropy, provázené čas od času vzpourami lidu či dokonce revolucemi majícími silný politický aspekt. Nejsilnější vlny revolucí od napoleonských válek začaly již od r. 1830 v Polsku, Francii a Německu, další r. 1848, kdy byla v Rakousku konečně zrušena robota. Všechna tato hnutí měla mezinárodní dopady a to i na vztahy mezi slovanskými národy. Čeští vlastenci byli opatrní, v soukromí měli své preference, ale ve společnosti nechtěli ohrozit radikalismem svou obrozeneckou práci. Několik mladších vlastenců kolem Karla Hynka Máchy opěvovalo polskou revoluci r. 1830 proti Rusku jinotajnými písněmi a básněni, ale i za to málo, co vyšlo v českých časopisech, byli autoři policejně stíháni.
Mácha sám organizoval pomoc polským vojákům, kteří po své porážce ruským vojskem směřovali do Francie. Zároveň svou básní Máj postavil moderní umělecké základy českému básnictví, dokonce s hlubokým sociálním podtextem. Revoluční události podstatně posílily politické povědomí českých vlastenců, pro některé se revoluce stala ideálem, cestou ke svobodě českého národa, k radikálnímu demokratismu. Byly snahy i o spolupráci s Poláky, ale policie byla velmi ostražitá a pronásledovala takové pokusy, policejní prohlídky neminuly mnohé z nich. Přesto se čeští studenti tajně scházeli v Praze i ve Vídni k diskusím o politických poměrech. Tříbení jejich politických názorů se pak pozitivně projevilo v revoluci 1848 proti vládnímu absolutismu a svobodnější existenci lidí i národů.
Ve 30. letech 19. století se značně rozšířilo a upevnilo české národní povědomí spojené s nutností šířit osvětu a vzdělání mezi lid. Palacký zůstal při své víře postupného pokroku. V tomto duchu pracoval i ve Společnosti vlasteneckého musea v Čechách, vybudovaném r. 1818. Jeho česky psané Ročenky českého musea pro přírodopis, zeměpis, dějiny, umění a literaturu vycházející čtvrtletně od konce 20. let přinášely informace a vědecké poznatky z domova i ze zahraničí. Zvláště jeho a Dobrovského články měly vysokou vědeckou úroveň. Trvalejší existenci měl český čtvrtletník Musejník, který ve svém základu vychází dodnes. Palacký pro něj získal významné přispěvatele – spisovatele, básníky, vědecké pracovníky, překladatele. Časopis, který měl trvale buditelský charakter a přirozený jazyk, byl velmi úspěšný, postupně měl tisíc předplatitelů. Byl určen pro veřejnost, ke vzdělávání vlastenecké inteligenci v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Vzhledem k tomu, že Němci v něm byli málo aktivní, Museum se stávalo doménou Čechů.
Již Jungmann a jeho stoupenci si byli vědomi velké potřeby rozsáhlého moderního encyklopedického díla, ale jejich práce zůstala v torzech. Palacký se k myšlence vrátil, povolení od úřadů přišlo koncem roku 1829. Byla stanovena hesla historie a zeměpis (Palacký), filologie a filosofie (Jungmann), přírodovědecká a technická (K. B. Presl). Palacký byl redaktorem a projekt byl zastřešen Museem. Kvůli politickým poměrům projekt zůstal nedokončen. Úspěšné bylo založení fondu Matice české v roce 1831 na vydávání dobrých českých knih. Palacký byl hodně rozčarován malým zájmem české šlechty a císaře, Matice jim byla trnem v oku. Pro úroveň a bohatství jazyka a literatury bylo monumentálním počinem vydání pětidílného Jungmannova česko-německého slovníku, v němž byla ustálena moderní podoba českého jazyka. Trvalou důležitost mělo také vydání Slovanských starožitností P. J. Šafaříka. Jimi byl český čtenář poučen o nejstarších slovanských dějinách dříve než o vlastních. Dílo mělo mimořádný úspěch. Slovanské starožitnosti byly brzy přeloženy do ruštiny, polštiny. I další jeho práce byly úspěšné.
Ve stejné době vydal Palacký první díl svých českých dějin, ale v němčině, což vzbudilo značný podiv. Další díly byly v češtině. Důležité bylo, že před nástupem Bachova absolutismu po poražených revolucích r. 1848 stačil česky vydat díl, který se zabýval husitstvím a českou reformací. Na základě důkladného pramenného výzkumu ukázal jejich pozitivní a cenné stránky, jejich úsilí o svobodnější a mravnější život ve srovnání s obdobím předreformačním a poreformačním. V důsledku vládní politiky Matice neměla příznivé podmínky ani pro vydávání knih, ani pro své úsilí vrátit práva českého jazyka alespoň k r. 1816 a prosadit ho ve školách. Všechna činnost Matice přispívala k sebeznalosti i k širším obzorům českého národa, k jeho sebeúctě, sebevědomí, k pocitu sounáležitosti i vědomí zodpovědnosti za vlastní individuální i kolektivní národní úroveň, včetně zachování všeho pozitivního, co minulé generace národu zanechaly.
Do bídné doby pozitivní zprávy:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/luxusnim-obchodum-zdenka-bakaly-dosly-penize-pozadaly-soud-o-ochranu-151670#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=qHkszoEDkEN-202104221108&dop_id=151670&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Krásný text, nesmírně potřebný.
Pro ZÁKLADNÍ ORIENTACI KÝM JSME mj.
Děkuji.
122 cizincům byl zakázán vjezd do Ruska na 40 let kvůli účasti na zakázaných protestech. Jo, jo, Rusové už si nenechají nic líbit a dávají to tvrdě najevo. Na žádné dvojité standarty ani barevné revoluce už nejsou zvědaví. Jen naše „vládní garnitura“ je zase pozadu s porozuměním tomu, kam začíná vát vítr a že by z toho mohla být vichřice, která je smete. Hlavně aby nás, občany tohoto státu, nesmetla s nimi.
https://lenta.ru/news/2021/04/22/soroklet/?utm_source=yxnews&utm_medium=desktop
To je na prd! Doživotní vykopávka. 40 let uteče jako hamaforáž po pitvě v moravských Vrběticích.
A jinak? Neuvěřitelné!
Přilétla mi od Trubky nabídka živě vysílaného easy listening jazzu. Moskva, New York, Tokio, Paříž … kdekdo … Praha nikde.
A prospos , do Moskvy přiletěl Lukašenko. Čeká se tisková konference. Putina a Lukašenka. Vlastně už měla začít. Došlo ke zpožDĚNÍ.
https://www.youtube.com/watch?v=ZDDOCs75cHA
“ Американский журнал назвал пуск ракет „Булава“ „превью конца цивилизации“По сведениям Popular Mechanics, выпущенные из Охотского моря ракеты могут достичь большей части территории США к западу от Миссисипи “
https://tass.ru/armiya-i-opk/10241079
https://yandex.ru/video/preview/?filmId=14185035252167337841&from=tabbar&reqid=1619104824044200-809233724733263460000236-vla1-2440&suggest_reqid=705094770160819695648356265342552&text=летающий+калашников+вести
Létající kalašnikov :-) Teď nevím, třeba už si to viděl, nějak nestíhám vše sledovat…
Od rusofóba. Český khaki mozek. A je velmi nespokojený.
Jen debilové opět nic nechápou. Rusko bylo na zadním dvorku EU požádáno, jestli by nějak neumožnilo čekému bezkulčáku vycouvat z eskalace. A tady je první hmatatelný důsledek.
“ Česko vyhostilo 18 diplomatů, měli na to 48h.
Rusko vyhostilo 20 diplomatů, měli na to 24h.
Česko dorovnalo počty, mají na to 39dní…
Jsem jediný komu ta lhůta přijde trošku mimo.
Ti už tady dneska ve 13h, měli sedět v terminálu na Ruzyni. “
Zpravodajství You Tube. Prý hotová věc:
https://www.youtube.com/watch?v=ecUkX1JU_OU
„Epilog
Bude-li za dvacet roků v Evropě ještě existovat něco jako svobodná, nezávislá historiografie, pokud nepadne za oběť nastupujícím přepisovatelům dějin a genderovským cenzorům, potom se příští evropské generace dočtou následující. „Kdysi dávno existovala ve středu Evropy země jménem Československo, která měla potenciál stát se velkou. Měla vysokou úroveň vzdělání, vyspělou vědu, špičkové zdravotnictví, jedinečnou kulturu, ekonomicky a potravinářsky bezmála soběstačná, bez dluhů. Z nějakého nepochopitelného důvodu se dobrovolně rozdělila na dvě vyprodané provincie, po jejich „vstupu do EUropy“ výprodej dokončily a následně se ve vší „slušnosti“ sami zrušily.“
http://casopisargument.cz/?p=35535