České národní obrození – bohatý pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa (3. díl)

40. léta 19. století – vrchol národního obrození

Je nesporné, že naši obrozenci v rámci nepříznivých politických a národních podmínek kladli solidní základy k pozitivní práci pro kulturní, vzdělávací, sociální a politickou práci národa, dlouhodobě důležitou k jeho samostatnější a svobodnější existenci. Bez moderního jazyka, přijetí vědeckých přístupů, divadla jako prostředku k většímu pochopení lidské i národní existence, včetně historické, a bez důkladnější literární reflexe života a jeho problémů, by rychlý pozitivní rozvoj národa ve všech oblastech od 2. poloviny 19. století nebyl možný a tím by nebyl možný ani vznik demokratické Československé republiky r. 1918. Klíčovým aspektem pro tento nesnadný proces bylo umění využívat jakýkoli stupeň svobody k relevantní pozitivní práci ve prospěch úrovně národa, přijetí humanitních hodnot, důraz na sebeznalost, vědomé ztotožnění se jednotlivců s vlastním národem a jeho důležitými potřebami, úsilí o české školy, zodpovědnost za sebe, za druhé i za celek.

V odborné literatuře jsou čtyřicátá léta 19. století považována za vrchol českého národního obrození, kdy vlastní iniciativa národa dosáhla takového stupně kulturní modernizace, která by se musela zvrátit jedině násilím, o což se rakouská vláda po poražených revolucích 1848 také pokusila – vězněním účastníků revoluce, cenzurou, obnovením panovnického absolutismu. Přesto věda a její popularizace pokročila a také původní literární tvorba. Středem intenzivní české vědecké činnosti zůstávalo Museum a prostředí kolem Jungmanna, Palackého a Šafaříka, ale přibývaly další osobnosti. Matice česká byla stále více podporovaná veřejností, což se odráželo i v jejích finančních možnostech a vydávání knih. Náklad Muzejníku neustále stoupal, koncem 40. let už měl tři tisíce předplatitelů. Matice dbala o úroveň a čistotu českého jazyka, podporovala vydávání českých autorů i překlady hodnotných zahraničních děl. Samozřejmě, že přísná vládní cenzura neváhala často zasahovat. Češi začali mít vliv také v Průmyslové jednotě, což pro ekonomický rozvoj, zvláště českého řemeslnictva, mělo nemalý význam. Palacký, Trojan, Rieger, Perner občas dokázali nemožné, ale Němci v rozhodování měli trvalou převahu. V Průmyslové jednotě se zrodil plán na zřízení první české průmyslové školy. Na rozdíl od nevstřícné šlechty, finanční sbírky na školu byly i mezi chudými lidmi obdivuhodné. Stalo se dlouhodobou tradicí, že navzdory chudobě a velkým daním, které Češi do Vídně platili, a na rozdíl od Němců podporovaných bohatě vládou, si Češi museli své školství budovat hlavně ze svých veřejných sbírek. Chudý český národ nelitoval peněz na vzdělání budoucích generací.

Obrozenecká historická věda zaznamenala obdivuhodné úspěchy. Lidé toužili po znalostech, sebeznalosti a historické reflexe byly její důležitou součástí. Navzdory katolickou církví očerňování a zatajování období české reformace, povědomí o jejím charakteru a významných osobnostech bylo mezi českými obrozenci silné. Zvláště o M. Janu Husovi, Petru Chelčickém a J. A. Komenském, o její literatuře, primární pozici českého jazyka a svobodnějších poměrech obecně. Toto povědomí jim bylo silnou intelektuální a mravní oporou. Když T. G. Masaryk v 90. letech v návaznosti na Palackého interpretaci české reformace a na jeho filosofii dějin dokazoval, že znalost reformace hrála v českém národním obrození důležitou roli, narazil na tvrdošíjnou a trvalou opozici historika J. Pekaře. Ten viděl obrození jako výsledek osvícenství, dokonce v některých aspektech činnosti katolické církve, aniž rozlišoval mezi postoji některých sympatizujících jednotlivých kněží a katolickou hierarchií. Pekař zároveň odmítal ideu filosofie dějin, která je v západních přístupech k historii uznávána od Voltaira. Spor mezi Masarykem a Pekařem o přístup k české historii rozděluje české historiky do současnosti – pro různé příčiny na jedné straně pekařovci, liberálové, pozitivisté, katolíci, na druhé straně ti, kteří přijali Masarykovu filosofii českých dějin  s její podstatou humanitních ideálů a snah o jejich naplňování, hlavně uvědomělou prací, ale většinou v konfliktech s mocenskými silami. Znamenalo to důraz na práci pro pozvednutí duchovní, mravní i sociální úrovně lidí z útisku mocných a nesvobody. Tento přístup hledá i smysl dějinného vývoje, umožňuje se z historie poučit, navazovat na pozitivní.

V moderní době, při existenci národů, z nichž každý sdílí cenné dimenze své existence (jazyk, území, kulturu, historii atd.), to znamenalo vědomé ztotožnění se lidí s vlastním národem a jeho potřebami, vědomé podílení se na práci pro jeho celkovou úroveň. Kolektivní úsilí bylo ve vztahu k obecnému dobru daleko efektivnější než individuální. Ve svém dlouhodobém úsilí to znamenalo úsilí o demokratizaci poměrů, což byl proces konfliktní a stále ohrožený mocenskými vrstvami, které většinou silně inklinují k nedemokratickým hodnotám. Odpůrci tohoto přístupu přijali mnohem užší pohled na historii, spíše popisný než hloubavý. Schází mu hledání hlubších příčin, důsledků a souvislostí jevů, ba i jejich podstaty i hledání jejich smyslu. Tento ‚pozitivistický‘ přístup ,fakta mluví za sebe‘, je svázán s liberalistickou filosofií, která se více méně zřekla osvícenského požadavku, že vědecké poznání má sloužit především pozitivnímu rozvoji lidí, společnosti, národů. Koncem 19. století byl dokonce přijat princip, že vědci nejsou zodpovědní za to, jak se zachází s výsledky jejich bádání. Na pozitivismus v mnohém ohledu navazuje extrémnější postmodernismus, jehož východiska nesouzní s hodnotami demokratickými a jenž nemá respekt k vžitým významům slov. Do této kategorie spadá i přístup katolický a marxistický, jejichž axiomem jsou specifické hodnoty, typické daleko více pro fatalismus a  spíše autoritativní než demokratické přístupy. Současné ‚neoliberální‘ přeinterpretovávání dějin ve prospěch nedemokratických, korporativních a fašistických sil je kapitola sama o sobě hodna důkladného výzkumu.

Navzdory poměrům se ve 40. letech 19. století začal skromně rozvíjet i občanský a společenský život, a to jak soukromý, salony, tak veřejný, bály, besedy, čtenářské kroužky. Bylo to umožněno i tím, že nepočetná česká střední vrstva začala sílit natolik, že si mohla nehonosný společenský život finančně dovolit. Významné bylo, že po určitých obtížích v roce 1844 gubernium v Praze povolilo založení Měšťanské besedy. Značnou zásluhu o ni měl J. K. Tyl. Stanovy vypracoval F. L. Rieger a P. A. Trojan. Otevření se zúčastnily všechny přední osobnosti českého intelektuálního života v Praze. Starostou se stal zámožný přední český advokát J. Frič. Nejdůležitější byla její vlastenecká náplň, písně, poezie i humor. Dokonce vznikl humoristický časopis. Dalším místem setkávání byly hospody, kde se scházel hlavně dělný lid, podobně jako ve venkovských besedách. Studenti zakládali čtenářské kroužky. Samozřejmě, že policie tyto veřejné aktivity velmi bedlivě a horlivě sledovala. Kulturních programů besed se začaly účastnit i ženy.

Za noblesní projev úrovně střední vrstvy se považovaly bály. České skvěle organizoval zpočátku J. K. Tyl. První bál r. 1840, vzbudil svou úrovní pozornost i mimo Prahu a mohl se vyrovnat i honosným německým bálům. Na jednom takovém bálu v Praze zazářila Božena Němcová. Vše bylo české, pozvánky, taneční pořádek, hudba, atd. A hlavně se mluvilo jen česky. Příští rok byl hostům rozdáván svazeček básní, složených dvaceti českými básníky na počest bálu. Bály se postupně staly tradicí i v jiných městech a přispívaly jak k sebevědomí Čechů, tak ke komunikaci a vzájemnému poznání lidí.

Zatímco v Čechách začátkem čtyřicátých let se kladly širší základy k veřejnému životu, na Slovensku sílily maďarizační tlaky, což českým vlastencům nebylo lhostejné. Je otázka, zda maďarské a rakouské politické autority skutečně věřily v nebezpečí všeslovanského, panslavistického‘ hnutí. Národnostní útlak Slováků dospěl tak daleko, že jejich styky s Čechy byly v tisku klasifikovány jako zločin velezrady. Patnácti milionů Slovanů, jako ‚nejvěrnějších občanů Rakouska‘, se anonymně ujal mladý hrabě Lev Thun v Augspurských novinách, vydávaných Čechy v Německu. Hájil nejen rozvoj a úroveň českého jazyka a literatury jako velmi pozitivní jev, ale i právo každého národa na svou existenci. Věřil, že každý národ plní jedinečnou roli v rámci civilizace. Pokud jde o Čechy, odmítal germanizaci. Zabýval se i ostatními slovanskými národy, včetně Slováků, odmítal ale jako nerealistickou ideu „slovanské univerzální monarchie“. Hlavní poslání rakouské říše viděl v tom, aby poskytla rovné podmínky pro rozvoj všech svých národů. Vystoupení Thuna bylo přijato českými vlastenci s velkým vděkem, bylo důležité zvláště proto, že Thun byl členem zemské vlády. Byl vlastně zakladatelem ideje austroslavismu. Během revoluce 1848 však nastala radikální změnu jeho názorů.

Novinář Karel Havlíček Borovský

Velmi důležitou institucí k získávání informací o veřejných záležitostech byl tisk. Vydávání novin bylo velmi ztíženo absolutismem a cenzurou, pro které inklinace politicky vzdělávat veřejnost byl těžký, přísně stíhaný prohřešek, neboť zaváněl kritikou oficiální politiky. Jediné české noviny Pražské noviny, které upadaly, pozvedl k obdivuhodné úrovni Karel Havlíček Borovský, který se stal jejich redaktorem r. 1846. Proměnil je v nesmírně cenný zdroj politických informací a politického vzdělávání, a v to, co Masaryk nazval ‚poctivou žurnalistikou‘. Přes všechny postihy dovedl překračovat hranice dovolené cenzurou. Když se Havlíček ujal redaktorství, měl za sebou několikaleté cestování po Rusku a Polsku, zajímaly ho slovanské národy a slovanská idea. Brzy si uvědomil rozdíly v úrovni, tradicích i mentalitě slovanských národů s jejich rozdílnou historií, kulturou a podmínkami života. V tomto světle pro něho slovanská myšlenka ztratila na přitažlivosti a vrátil se domů jako ‚kovaný Čech‘, s vědomím, že kulturní a demokratizační rozvoj Čechů byl mnohem pokročilejší než u ostatních Slovanů, a že národ měl nakročeno k politické činnosti.

Havlíček věřil v nutnost a potřebu demokratizace společnosti, aby se nižší vrstvy mohly vzdělávat, a to i politicky, a účastnit se práce ve prospěch svůj i veřejného dobra. Od mocných se nedala čekat iniciativa v tomto ohledu, politicky neprivilegované vrstvy musely být schopny si vydobýt rovnocenná práva samy. Ale k tomu bylo potřeba, aby rozuměly politice, moderním politickým pojmům, podstatě politických stran a všem úskalím politiky v praxi. Uvědomoval si velkou potřebu dobrých škol, včetně odborných pro chlapce, aby měli možnost se naučit něco užitečného, co jim a rodinám zajistí obživu. Jeho oporou byla hlavně anglická politická literatura s jejími demokratizačními tendencemi. Měl velkou obavu z revolucí, z jejich spontánnosti, která obvykle vedla k porážce, a poté ještě k většímu útlaku než před revolucí. Revoluce málokdy dopadla ve prospěch ideálů a požadavků, za které bojovala. Podle jeho názoru byla oprávněná jen tehdy, když byla reálná naděje na vítězství, když byla dobře připravená nejen myšlenkově, ale i z hlediska porevolučních změn. Za spolehlivější cestu k zásadním politickým změnám považoval systematický organizovaný koncepční tlak zdola, a proto zahájil svou žurnalistickou činnost důkladným politickým vzděláváním české veřejnosti. K nelibosti starší generace byl kritický, někdy i nespravedlivý, k dosavadní vlastenecké práci, soustředěné hlavně na kulturní rozvoj. Domníval se, že poměry pokročily natolik, že byl prostor pro takový stupeň politické práce, která mohla časem vést ke změnám ve prospěch demokratizace politického systému a k rovnosti Čechů s Němci v zemích Koruny české. Plnou podporu měl především u Palackého, který mu dopomohl k redaktorství Pražských novin.

Hned v prvním článku se odvážně zabýval kritikou všeslovanské ideje, která byla sice krásná, ale naprosto nerealistická. Přes všechnu jazykovou podobnost byly rozdíly mezi slovanskými národy, jazykové, kulturní i historické, příliš velké. Jeho kritika vyvolala odpor u těch, kteří stále věřili, že Slované jsou jeden národ. Na rozdíl od doby porevoluční, v tvrdém Bachově absolutismu, v době předrevoluční považoval Havlíček ještě rakouské mocnářství za nejlepší ochranu před německými expansivními tendencemi a v rámci mocnářství věřil v ideu austroslavismu. Nejvíce mu záleželo na upevnění české národní identity a integrity, neboť značná část městského obyvatelstva byla poněmčená, neuměla dobře ani česky, ale ani německy A měl na mysli nejen Čechy, Moravu a Slezsko, ale i Slováky, kteří byli pod silným tlakem maďarizace. Zároveň však Slováci důrazně odmítali jakousi myšlenku čechoslovakismu se společným jazykem, asi se předpokládalo, že českým. Trvalo několik let, než znovu došlo  ke vzájemnému porozumění.

Na rozdíl od Západu, kde myšlenky svobody, politických práv a politické demokracie byly značně zakořeněné ve středních vrstvách i díky existenci rozvinuté žurnalistiky, v Rakousku, existovala ‚žurnalistická poušť‘. Havlíček se ujal svého úkolu v ‚duchu pravého liberalismu‘ podmíněného morálními principy zahrnujícími i myšlenku spravedlnosti, v podstatě demokratismu. Jinými slovy, Havlíčkovo politické myšlení vycházelo z odporu vůči panovnickému a církevnímu absolutismu, hlavně však z kombinace moderních politických koncepcí, jako byly liberalismus, demokratismus, lidská a politická práva, zodpovědnost vůči sobě i druhým a celku. Existence národa si velmi cenil z hlediska historického a z hlediska jeho potenciálu ke společné práci pro úroveň jednotlivců i celku. Jeho názory byly podloženy i vírou v cenu základních křesťanských principů, ale odmítnutím církevních pokryteckých, materialistických a neosvícených přístupů.

Pokud jde o ideu demokracie s jejím konceptem spravedlnosti a rovnosti, byla dlouhodobým cílem. Potřebovala určité podmínky, především vzdělanou a mravně dospělou veřejnost schopnou se zodpovědně podílet na politické moci a schopnou mocenskou vrstvu efektivně kontrolovat. Cesta k této úrovni byla dlouhá a trnitá. Velký problém viděl v soudobém liberalismu, politickém i ekonomickém, , který politicky kladl důraz na práva a individualismus, odděloval jednotlivce od společnosti, od národa, záměrně narušoval přirozené sepětí člověka se společností. Postrádal realistické principy směřující ke spravedlnosti a rovnosti lidí, k demokracii. Ekonomický koncept volného podnikání neměl ohled na sociální důsledky této praxe a stával se nástrojem ochuzování lidí i národů. Naopak zvyšoval moc mezinárodních finančních institucí a vytvářel mezinárodní peněžní aristokracii, která slovy Havlíčka „jako upír saje krev z ostatního člověčenstva“. Při šestnáctihodinové pracovní době si většina lidí nevydělala ani na skromnou obživu. Liberalismus neměl dostatečný pozitivní program, dokonce hlásal, že stát je založen na násilí. Havlíček dokazoval, že stát má mít i funkci mravní a sociální, a žádal, aby vláda a stát chránily práva dělného lidu stejně, jako chránily práva majetných. Byl to vlastně požadavek na zavedení demokratických principů do vládní politiky. Vláda měla dbát o spravedlnost a důstojnost všech, o svobodu postavenou na mravních základech.

Důkladného politického vzdělávání se Havlíček chopil ve stovkách svých článků, napřed v Pražských novinách a po poražené revoluci 1848 tam, kde to bylo možné. V době svého pronásledování rakouskou vládou si vždy na čas našel nové možnosti (Květy, Včela, Pražský posel, Národní noviny, Slovan), nedal se odradit ani policejními konfiskacemi. Věděl, že ani poslanci nerozuměli politickému vývoji v Evropě, včetně pojmů moderní politiky. Proto vysvětloval desítky moderních politických pojmů a jejich záludnosti v různém kontextu – obec, ústavnost, konstituce, demokracie, liberalismus, radikalismus, atd. Tím jeho články byly důkladnou školou moderního politického myšlení. O padesát let později Masaryk, který vědomě v mnohém navazoval na Palackého i na Havlíčka, s uznáním konstatoval, že Havlíček „zahájil v Čechách literární revoluci“. Myslel tím hlavně jeho schopnost soustředit se na podstatu politických problémů a vysvětlovat je srozumitelně veřejnosti, národu s ohledem na základní potřeby a problémy.

Havlíček se zabýval i politickými stranami, které posuzoval ne podle jejich názvu a slibů, ale podle toho, co dělaly v praxi. Strany byly nezastupitelnou součástí demokracie, ale jejich dílčí zájmy často zrazovaly zájmy a potřeby nejen voličů, ale i celku, národa. Demokracii zneužívaly k prosazení svých skupinových nebo soukromých nedemokratických zájmů, některým šlo i o likvidaci demokratických aspektů politického systému. Přitom většinou reprezentovaly malou menšinu společnosti, ale protože se neštítily lhát, často vítězily. V demokracii měla být podstatná většina, samozřejmě bez utlačování menšin, což tehdy znamenalo etnických. Bylo potřeba, aby strany měly povinnost do svých programů přijmout respekt pro společné potřeby a zájmy jako princip. Podle Havlíčka bylo povinností konzervativců hlavně dbát o zachování všeho dobrého a společnosti prospěšného z minulosti. Demokrati byli naopak orientováni na realistické možnosti k pozitivnímu rozvoji společnosti, k pokroku v širokém smyslu, přitom však „nemusí chtít vše najednou“. Za velmi důležitou považoval Havlíček co největší soběstačnost každého národa. Proto ten důraz na efektivní poctivou práci. Pokud jde o priority, na přední místo kladl rozvoj školství. Toto směřování bylo zárukou ke schopnosti národa uchopit úspěšně případnou příležitost k větší svobodě. Podobně jako Palacký i Havlíček vyznával, že se český národ musí spoléhat hlavně sám na sebe.

Vláda chápala politicko-demokratizační vzdělávací smysl Havlíčkovy žurnalistické práce. Jeho noviny, zvláště po poražených revolucích r. 1848, byly často konfiskovány a cenzurovány, několikrát byl obžalován, ale on a jeho čeští obhájci vždy dokázali, že nedělal nic protizákonného. Nakonec ho vláda nechala tajně v noci v prosinci 1851 převézt do vyhnanství do Brixenu, kde byl odtržen od lidí a od práce, která byla smyslem jeho života. Za Bachova policejního režimu převažoval hlavně strach. Když se Havlíček po necelých pěti letech vrátil, byl těžce nemocen a o rok později zemřel. Patřil mezi ty české velikány, kteří svůj národ milovali a pevně věřili v obnovu jeho úrovně, svobody a důstojného života, a svou prací k tomu cílevědomě přispíval.

Naše paní Božena Němcová

Než přejdeme k unikátní roli Boženy Němcové jako spisovatelky v družnějším prostředí české společnosti, bude užitečné se zastavit u skutečnosti, že ještě před Němcovou začaly do českého literárního světa vzácně vstupovat i ženy, které si byly vědomy duševních a mravních potřeb žen ve změněné době po napoleonských válkách, v níž církve nedovedly rozumně reagovat. Do této kategorie patřila hlavně Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845), bez iluzí o manželství, značně praktická. Její manžel byl český vlastenec a vlastenectví a psaní své ženy podporoval. Psala povídky, které byly velmi oblíbené pro svou reflexi problémů, které se týkaly méně chráněných dívek z nižších a nejnižších vrstev. Šťastné manželství stále zůstalo ideálem, k němuž bylo třeba přispívat nejen podvolením se v emocionální stránce manželovým potřebám, ale také dovednostmi hospodyně. Rettigová z vlastní zkušenosti věděla, že dívky většinou neuměly nic, čím se mohly uživit a v manželství neuměly ani vařit.

Nikdo je to nenaučil, neboť většinou ani jejich matky neuměly vařit – nebylo z čeho, nebylo peněz. Manželství podle toho vypadala. Ale ve 20. letech 19. století, kdy se začala více rozvíjet řemeslná výroba, byla situace o něco lepší. Když Rettigová začala psát své kuchařky, byla si dobře vědoma těchto skutečností. Zcela záměrně napsala také zvláštní tenkou kuchařku pro nejchudší, což v dané situaci bylo velkým pokrokem. Její česky psané kuchařky byly i vlasteneckým počinem, dívky a ženy, které se často setkávaly u městských studní, když chodily pro vodu, dostaly nová témata k hovorům. Obdivuhodné na Rettigové bylo, že přesně odhadla, co české ženy v této fázi vývoje potřebovaly. Božena Němcová se s ní setkala a velmi ji obdivovala.

Když začátkem 40. let vstoupila do české společnosti Božena Němcová (1820–1862), naše největší spisovatelka, obecné naděje na příznivý politický vývoj byly značné, podobně jako českých vlastenců na svou vlasteneckou činnost. Ale s obnovením absolutismu po potlačených revolucí r. 1848 převládl strach, kterému se Němcová odmítala poddat. Existuje podivná trvalá snaha, přicházející od Němců, ale přijatá i některými Čechy neznalých faktů a souvislostí, možná i z oportunismu, že byla odloženým dítětem nějakých rakouských šlechticů. Účelem je zpochybnit její češství a přiřknout jí rakouský původ s předpokladem, že přece ‚méněcenní‘ Češi nemohli mít tak geniální spisovatelku. Další neopodstatněná snaha je znehodnotit její dílo poukazováním na její soukromý život, či idealizováním jejího manžela Josefa Němce. Vzhledem k jejímu významu nejen pro české národní obrození, je na místě se u ní zastavit podrobněji. Její osud je ale také cenným svědectvím o době, ve které žila.

Už od mládí měla Němcová přirozené nadání představivosti a vyprávění pohádek. Byla velmi zvídavá, plná ideálů, se zájmem o přírodu, historii, české pověsti, což v ní podporovala hlavně babička, ale i několik osob v okolí. Její tvrdošíjnost nepřemohla matčino rozhodnutí vdát svou neobvykle půvabnou dceru v sedmnácti letech za Josefa Němce, o patnáct let staršího celního úředníka s poněkud hrubší povahou. Byl českým vlastencem, přispěl k úrovni její češtiny. Ale vlastenečtí přátelé, její četba a vůle byly v tomto ohledu mnohem významnější. Zvláště v Praze, kam byl Němec na čas přeložen r. 1843, se jí otevřel svět vlasteneckých snah, které přijala srdcem i duší za vlastní. Inspirovaly ji k úžasné tvorbě — sbírání pohádek, původní povídkové tvorbě na základě zkušeností z jejich dočasných pobytů ve městech, kam byl Němec pracovně překládán. Dařilo se jí sbírat cenný národopisný materiál, který zpracovávala do studií. Sbírala a vydávala slovenské pohádky, za což jí byli Slováci vděční. Její schopnost vcítění se do podstaty problémů, zvláště společenských a sociálních, byla unikátní, její literární vyjadřování přirozené, ale geniální. Její Babička je světový unikát ve své prostotě, přirozenosti a moudrosti. To vše z ní udělalo naší největší spisovatelku, kterou zůstala – možná navždy. Její dopisy přátelům, a je jich na tisíc, jsou většinou literární skvosty pravdivosti, často také neradostná svědectví o době, ve které žila. Statečnost, láska a hledání pravdy jsou podstatou její tvorby.

Byla i starostlivou matkou, o vzdělání čtyř jejich dětí, které měla v prvních pěti letech manželství, se musela postarat sama. Při neoprávněném zkracování Němcova platu vládou a nakonec ztrátou služby byla rodina závislá na tom, co Němcová vydělala psaním. Vlastenečtí přátelé jí pomáhali za Němcovy nepřítomnosti, ale po jeho návratu předpokládali, že rodinu živí. Zažila jen málo skutečné dospělé lásky, po které toužila. Čtyřikrát podlehla iluzi, že ji našla – na celý život. Z její strany to láska byla a rozchody hluboce protrpěla. Děti jí byly útěchou. I ve své bídě se byla schopná radovat z krátkých chvil prosvícených lidským, intelektuálním a duševním povznesením, včetně výletů s přáteli do přírody, kde jí bylo dobře. Milovala Slovensko, kde se jí lidé jevili srdečnější a upřímnější.

Už její současníci věděli, že Němcová je velká spisovatelka, věděli to i Němci a vláda. Vadil jim její kritický vztah k jejich pohrdání Čechy. Chápali, že svou tvorbou podstatně přispívala k sebepoznání i k sebedůvěře Čechů, k odkrývání své kultury, znalostem, sociální nespravedlnosti, ale hlavně k pocitu sounáležitosti, hrdosti na svůj národ, k dospělosti národa. Z toho pramenil záměr vlády Němcovou zničit. Obdivoval ji i K. J. Erben (1811–1870), který byl svou úžasnou tvorbou podobně orientován jako Němcová. Podobně jako u jiných národů, moderní hodnotná česká kultura rostla z intimního sepětí Čechů se svou historií, lidovou tvorbou, utrpením lidí, potřebami národa, mravními hodnotami. Němcová cítila svůj trpký osud jako svázaný s jeho osudem.

Němcová tušila, kde byl kořen bídy a hladu rodiny. Tušila, že to nebyla jen cholerická povaha jejího muže, že ho vláda vláčela po různých krajích mocnářství. Tušila, že to byla její tvorba, která vadila vládě i Němcům, vydávání svědectví o bohatství české kultury, po generace zadupané Habsburky a katolickou církví. Ukazovala, že i chudý národ má své génie, jen jim dát možnost. Svou tvorbou měla i vliv na ženy, dodávala jim sílu chápat širší souvislosti svého života, sebeúctu a schopnost bránit se nepřízni osudu. A zároveň inspirovala lidí, včetně žen. To jsou vlastnosti, kterých se mocní bojí, neboť souvisí s mravní dospělostí lidí, s demokratizací a směřováním k rovnosti a spravedlnosti.

Vládě se podařilo Němcovou zničit. Zemřela, když jí bylo 42 roků. Národ plakal, ale zajistit jí skromný stabilní příjem po několik let před smrtí nedokázal. Po její smrti rakouská vláda Josefu Němcovi vrátila všechny peníze, které mu za jeho práci dlužila.

Bez kulturního základu vytvořeného osobnostmi českého národního obrození, v němž Božena Němcová hrála unikátně pozitivní roli, by v době větší svobody od 60. let 19. století český národ nebyl schopen tak rychlého rozvoje, který se v té době přelil do úsilí politického za rovnoprávnost Čechů s Němci v českém království. Pravda, nikdy nedosáhli hlavního cíle, ale národ pokračoval v rozvoji kultury, škol, ekonomiky a politických demokratizačních aktivit takovým způsobem, že do konce 19. století Češi dohonili rakouské Němce v ekonomické oblasti a v kultuře je dokonce předčili – v literatuře, hudbě, malířství, politické kultuře. Na tomto solidním základě pak vůdčí osobnosti Čechů a Slováků, doma i v zahraničí, začali rozvíjet svůj odboj během 1. světové války za vytvoření demokratické Československé republiky, proti Němcům a jejich ‚Drang nach Osten‘. Obě období jsou nesmírně cenná nejen z hlediska úrovně českého národa, ale i z hlediska širšího poučení o možnostech systematického budování podmínek pro rozvíjení demokracie, s jejím ideálem rovnosti a spravedlnosti. Zdá se, že to toto směřování je v současnosti čím dál více ohroženo.

Užitá literatura:

  • Česká a slovenská otázka v soudobém světě. Sborník. Brno 2004
  • Hroch Miroslav, Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Praha 1999.
  • Hroch Miroslav, V národním zájmu. Praha 1999
  • Haubelt Josef, České osvícenství. Praha: Svoboda 1986
  • Kočí Josef, České národní obrození. Praha: Svoboda 1976
  • Masaryk T.G., Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha 2000
  • Masaryk T. G., Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha 1996
  • Neudorflová L. Marie, Masaryk – demokrat. Od české otázky k ženskému hnutí a Nové Evropě. Praha 2015
  • Neudorflová L. Marie, Masarykův přínos ke znalosti národní historie jako konstitutivní hodnoty pro rozvoj demokracie. Moderní dějiny 26, č. 2, 2018, s. 1-24. (Článek obsahuje bohaté relevantní odkazy na prameny a literaturu.)
5 2 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
orinoko
orinoko
25. 4. 2021 6:43

Z tohoto bychom si měli brát příklad.

https://www.youtube.com/watch?v=VgZNo2HEFgg

orinoko
orinoko
Reply to  orinoko
25. 4. 2021 7:29

Paráda z Ruska. V hledišti jsou všichni našponovaní, jestli je správně na dobách a v intonaci.
JE!!

https://www.youtube.com/watch?v=cUeJdVV8yys

orinoko
orinoko
Reply to  orinoko
25. 4. 2021 7:48

To je zase vějíř nabídky:

https://www.youtube.com/watch?v=wHWZpLOUpA0