Tak, jak jsme se naučili, že nám nezáleží na čistotě prostředí, že se za bezohlednost za volantem a sprostotu nemusíme stydět, že druhým můžeme s klidem dělat to, co nechceme, aby oni dělali nám, tak zrovna tak je nám lhostejné, jak žijí druzí. A to je hlavní a poslední příčina sociální necitlivosti u nás.
Z různých koutů naší mediální krajiny se dovídáme, že nejsou lidi na práci. Musíme je prý dovážet. Z ciziny. Ne však z ciziny ledajaké, jenom z ciziny některé. A také ne na práci kdejakou, ale jenom na některou. Není to zvláštní?
Oslavné řeči k výročí upálení Jana Palacha byly plné bojování. Za svobodu – rozuměj za kapitalismus, za demokracii – rozuměj za vládu silných a bezohledných a samozřejmě proti totalitě. Rozuměj výhradně té komunistické potažmo putinovské. Vše podle osvědčené šablony rozděl a panuj, přiživuj nenávist.
Od chvíle zrození Ježíše se my lidé ze zemí obeznámených s vánočním příběhem dělíme na dvě skupiny. Na ty, kteří Ježíšovo zrození i vše, co v Ježíšově životě následovalo, považují za pravdivé, a na ty, kteří poselství Vánoc a tím i vše ostatní pokládají za sice velmi poutavý, avšak vybájený příběh. Na tomto rozdělení je zvláštní, že jedni i druzí Vánoce slaví.
Nadto jsme považovali za naprostou samozřejmost sociální jistoty, všeobecnou dostupnost zdravotní péče, bezplatné školství, jistotu zaměstnání a střechy nad hlavou? Cožpak by nás ve snu napadlo, že o to vše můžeme přijít? A tak jsme spadli do kapitalismu.
