Evropská centrální banka vytiskla 529,5 miliard Eur a nabídla je 800 bankám za úrokovou sazbu 1 %. je to již podruhé, poněvadž už v prosinci 2011 vytiskla a dala bankám k dispozici 489,2 milard za obdobných podmínek. Tehdy se z centrální evropské samoobsluhy obsloužilo 523 bank.
Následující komentář studie Post-War Constitutions: Privatization and Empire-Building poukazuje na manipulace s ústavami, které se stávají nástrojem neokoloniálního ovládnutí států a jejich začlenění do moderních imperiálních struktur.
Kabinet schválil navýšení tarifů pro téměř milion pracovníků ve stavebnictví, takže hrubý úklid na stavbách musí být od letošního ledna ohodnocen 8,82 Eury a práce pokrývače minimálně 11 Eury na hodinu.
Ukázalo se, že Velkou hospodářskou krizi neodstartoval pád burzy a následná finanční imploze, ale že se jednalo pouze o následek, kterému předcházely potíže v reálné ekonomice. I tehdy, stejně jako dnes, došlo ke strukturálním posunům v zaměstnanosti.
Ukazuje se, že zdravý selský rozum přestává fungovat. Naopak ve světě mocných a vlivných pořád ještě vládne něco jako víra ve svobodnou ruku trhu, která přinese blahobyt všem bez rozdílu. Tato iracionální víra je hodně slepá.
Klimatická, finanční a dluhová krize v evropských zemích a ve Spojených státech svědčí o tom, že náš pohled na hospodářskou aktivitu má jenom jeden jediný rozměr. Nastal čas vypořádat se s tím, co vlastně znamená společenský pokrok. V rozsáhlém rozhovoru se o to pokouší německý filosof a profesor pro hospodářskou a sociální etiku Johannes Wallacher.
Církev vidí jedinou cestu k uzdravení společnosti v duchovním obrácení celé západní společnosti.
Zachraňovat euro nebo nezachraňovat euro? Nebo začít už konečně diskutovat o tom, jakou Evropu bychom si přáli my, obyčejní občané, kterých se nikdo na nic neptá.
Nezkažení a naivní, zavření v kleci a chránění před „kapitalistickým zlem“, i my jsme chtěli okusit zakázaného jablka z ráje. A proto jsme se vrhli do budování kapitalismu na věčné časy podle starého hesla: „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“. A toto staré přísloví jsme doplnili novým kouskem nazvaným: „Dluhy táhnou pokrok“. Kam jsme se dostali? Jak daleko máme do Řecka a kdo nás tam kvalifikovaně vede?
