Cituji Henryho Kissingera: "Kdo neslyší válečné bubny, je hluchý". Je skutečně velký světový konflikt nevyhnutelný? V českém tisku se hodně mluví o krizi eurozóny, ale málo nebo vůbec o zásadní krizi ve Velké Británii a v USA. Časopis Vanity Fair 23. prosince 2011 uveřejnil obsáhlou analýzu k současnému vývoji. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph E. Stiglitz k tomu přidal nástin možného východiska, jak z krize ven a jak se vyhnout světové válce. Další důležitý dokument vydala Biskupská konference při EU (COMECE) v lednu pod názvem "Evropské společenství solidarity a odpovědnosti". Zasvěcený pozorovatel nemá žádné pochyby o vážnosti současné situace. Stačí sledovat napětí mezi politiky nyní přítomnými v Davosu na Světovém ekonomickém fóru. Rozdílnost názorů mezi Velkou Británií a Německem, a víceméně i zbytkem kontinentální Evropy, se může brzy stát výbušnou třaskavinou.
Podívejme se na společné prvky mezi Velkou depresí třicátých let minulého století a dnešní krizí, kterou Stiglitz nazývá "Dlouhý propad" (Long slump). Stiglitz prováděl několik let se svým kolegou z Kolumbijské university Brucem Greenwaldem výzkum krizových momentů v ekonomice a poté vypracovali alternativní studii příčin vzniku Velké hospodářské krize (1929-35). Ukázalo se, že Velkou hospodářskou krizi neodstartoval pád burzy a následná finanční imploze, ale že se jednalo pouze o následek, kterému předcházely potíže v reálné ekonomice. I tehdy, stejně jako dnes, došlo ke strukturálním posunům v zaměstnanosti. Ve dvacátých letech pracovala 1/5 obyvatelstva na malých farmách. Co se týká sektoru zemědělství v USA dnes, pracují v něm již jen 2 % obyvatelstva. Mezi léty 1929-1932 se příjmy těchto zemědělců snížily o jednu až dvě třetiny. Odvětví se stalo obětí svého vlastního úspěchu. Produktivita v důsledku uplatnění nových technologií, umělých hnojiv a rozsáhlé mechanizace prudce vzrostla, a to znamenalo převis nabídky nad poptávkou. Pokles cen znamenal i prudký pád ceny aktiv a majetku zemědělců. S tím souvisela i schopnost splácet bankovní úvěry.
V souvislosti s poklesem koupěschopnosti farmářů, kteří si přestali kupovat průmyslové výrobky, poklesla poptávka po zboží vyrobeném městským obyvatelstvem v továrnách, což mělo za následek pokles výroby a propouštění dělníků. Kolotoč dalšího poklesu koupěschopné poptávky následoval. Migrace obyvatel z venkova se zastavila, poněvadž rostoucí nezaměstnanost ve městech činila migraci méně atraktivní. Mezitím dřeli farmáři do úmoru, individuálně i kolektivně, aby snížily co nejvíc ceny. V roce 1931 činila nezaměstnanost v USA 13 %, v roce 1932 už dosáhla 23 %. Všude začaly vyskakovat ze země chudinské dřevěné chatrče, kterým se říkalo podle prezidenta Hoovera "Hoovervilles".
A nyní pojďme k americkému dnešku. Za poslední čtyři roky ztratilo práci ve Spojených státech 6,6 milionu lidí. Kolem 23 milionů Američanů by pracovalo rádo na plný úvazek, takovou práci však nenajdou. Mzdy klesají, reálný příjem typické americké rodiny je pod úrovní roku 1997. Pokles agregátní poptávky a převis množství peněz v ekonomice byl umožněn lehkomyslnou emisní politikou FEDu za téměř nulové úrokové sazby. Zadarmo natisknuté peníze rozdané za téměř nulový úrok bankám vedly k bezhlavému poskytování úvěrů a hypoték, Ty uvrhly velkou část obyvatel do dluhové pasti. Navíc byly tyto šikovně zabalené a pojištěné "produkty" rozprodány investorům po celém světě. Když vypukla bankovní krize, tak se ukázalo na ony "zlé hochy" v bankách. Aby se neřeklo, že tržní principy přestaly fungovat, bylo třeba někoho obětovat. Tak se nechala padnout jedna americká banka Lehman and Brothers. Konec konců, většinu toxických aktiv této banky specializované na hypotéky držely evropské banky a penzijní fondy, tak proč ji neobětovat.
Obamův bail-out, tedy pomoc bankám ze strany státu, měl pomoci bankám, aby opět získaly zdroje k úvěrování a rozhýbala se ekonomika. To se však nestalo. Část peněz byla vyplacena dokonce jako bonusy bankéřům. Ani zacházení prezidenta Obamy s finančním sektorem v rukavičkách nepřimělo bankéře k rozhýbání úvěrování. Naděje na vznik nových pracovních míst opět pohasla. Obyvatelstvo i stát se topí v dluzích. Přes 80 % Američanů spotřebovává 110 % svých příjmů. Některé zdroje uvádějí celkovou zadluženost všech subjektů v USA až 400 % k HDP. Při téměř nulové diskontní úrokové na tom musí někdo na druhé straně velmi vydělávat, ostatně známe to i z Čech. Jedno je jisté: Amerika se topí v dluzích a její volný pád pokračuje. Poučovat Evropu zpoza oceánu rozhodně není na místě. Velké Británie se to týká jakbysmet. Ve škole nás učili, že New Deal, tj. hospodářský program prezidenta Roosvelta inspirovaný J.M. Keynesem, rozhýbal ekonomiku a vytáhl Ameriku z krize. Profesor Stiglitz uvádí, že tomu tak úplně nebylo. Teprve přeorientování průmyslu na zbrojní průmysl a příprava na válku byla stimulem, který znovu zajistil zaměstnanost. A to se týkalo zejména Německa, které velká hospodářská krize dostala úplně na dno.
A paralela k dnešku? I dnes jde opět o reálnou ekonomiku a strukturální posun v zaměstnanosti. Připusťme. že se podaří vyřešit špatně fungující finanční systém, což je zatím v nedohlednu. Na řešení změny systému daň ze spekulativních finančních transakcí nebo navýšení kapitálu bank rozhodně nestačí, jsou zde další příčiny systémového selhání současného kapitalistického modelu. A bez jejich reflexe a reakce na ně se nedostaneme z bryndy jen tak snadno. Vlivem vysoké produktivity práce díky novým technologiím a vlivem globalizace ubývá práce v průmyslu. Těžiště zaměstnanosti se přesunuje ke službám, které předpokládají ovšem rozvoj společnosti znalostí. Škrtací politikou a školským systémem z doby Marie Terezie bez zapojení tvůrčího potenciálu jak učitelů, tak studentů, lze posun směrem k znalostní společnosti těžko očekávat. A masy právníků a ekonomů těžko přijdou s technickými inovacemi, které by Západ tak nutně potřeboval. Až do 90. let se na poklesu pracovních míst podílel prudký nárůst produktivity práce, zdůrazňuje Greenwald, nikoliv globalizace. A následný přesun výrobních kapacit na asijský východ dostal nezaměstnané miliony dělníků z Detroitu, Birminghamu tam, kde se ocitli američtí farmáři ve dvacátých létech minulého století.
Na konci dvacátého století se vytvořila nová pracovní místa: v sektoru finančnictví a stavebnictví. Splasknutím bublin v těchto dvou sektorech dochází k uvolnění nadbytečných pracovních sil i zde. Další dva sektory, které podporoval stát – zdravotnictví a školství, procházejí v důsledku úsporné vládní škrtací politiky další transformací. Jejich bezhlavé ničení přivede spoustu lidí na úřady práce. Útoky na sociální stát s cílem privatizovat ještě i to, co patří do oblasti veřejných služeb, když už není co privatizovat, jsou velmi nebezpečné. Ohrožují totiž i tu neviditelnou elitu, která profitovala po celou dobu jak ze zadlužování států, tak i z obyvatelstva a ze zisků, kterých bylo dosaženo díky globalizace trhů. Nezapomeňme, že z těchto zisků neprofitovaly rozvojové země, ani životní prostředí. Propouštění bankovních úředníků a dalších lidí ze sektoru bankovních služeb má v USA a ve Velké Británii prakticky masový charakter. Spekulativní bublina splaskla, proto je už nikdo nepotřebuje. A zbylé elitě se bude žít dobře za ostnatými dráty svých rezidencí? A nebude jim vadit, že budou zakopávat na každém rohu o žebráky, pokud se odváží vyjít ven? A co ekologie? Neefektivní přesuny zboží z jednoho konce planety znamenají pro planetu nejen drancování přírodních zdrojů a boj o slábnoucí ložiska ropy a jiných surovin, ale velké klimatické ohrožení. Volný, nekontrolovaný pohyb kapitálu, úniky do daňových rájů a prudký nárůst spekulací, které kulminují v současné době, vykonaly své. Diskrétní elity si koupily politiky a z demokracie se stala prázdná atrapa. Není globalizace jenom slepou uličkou? Na druhé straně však můžeme namítnout, že pomohla i k nastartování asijských ekonomik na východní polokouli.
Historie se tedy v modifikované podobě za jiných historických podmínek opakuje a měla by nás varovat. Škrtání a snižování příjmů obyvatelstva povede k dalšímu poklesu agregátní poptávky a úspory elity zbohatlíků nikdy nenastartují hospodářské oživení. Jestliže banky poskytováním úvěrů z ničeho vytváří peníze, pak splácením těchto peněz drastickými škrty budou mizet tyto peníze z rozvah bank a budou chybět nutně v oběhu. Abychom se však vyhnuli kolapsu ekonomik, je potřeba naopak investovat. Pokud nezvolíme v této době správnou cestu, budeme muset protrpět dlouhou dekádu nebo i delší období hluboké deprese. Ta může být i hrozivějších rozměrů, než tomu bylo za Velké hospodářské krize, říká profesor Stiglitz. Jak je vidět, ani na plné obrátky jedoucí rotačky a nabídka peněz za nulové sazby od centrálních bank pracovní místa nezajistí. Hyperinflace přesto zatím proti všem pravidlům nevypukla. Proč? Tyto virtuální peníze zřejmě nebyly puštěny v USA do oběhu. Navíc se mnohé státy brání dolaru tím, že obchody již uzavírají v přepočtech národní měny, viz například poslední obchodní dohody mezi Čínou a Japonskem. Současné potíže potvrzují, že pravidla monetární politiky nefungují. Stiglitz se obává, že ani za těchto úrokových podmínek není privátní sektor schopen strukturálních změn. Stimul pro vytvoření nové ekonomiky musí přijít od vlád. Klíčové investice by měly směřovat do vzdělání, vědy a základního výzkumu, moderní a ekologicky čisté infrastruktury a technologií, které umožní úspory v oblasti energetiky, ale i surovin.
To je první závěr ze Stiglitzovy analýzy. Druhým bodem je neudržitelnost fungování „statu quo“ finančního systému. Citovanou krizi poptávky podmínily ještě i jiné faktory, než jen finanční systém, který alokuje zdroje podle toho, kde mu to vynáší co nejvíce. Je iracionální cpát peníze do kasin a do hazardu, které dosahují vyšších zisků než produktivní sféra. Nebo do produkce zemědělských produktů, které ničí ekosystém celé planety. Malé a střední podniky, které by mohly vytvářet pracovní místa, musí mít šanci získat kapitál. A bankovní systém musí být přinucen rozloučit se se spekulativním investováním. A my všichni musíme mít vizi toho, jaký bankovní systém potřebujeme a chceme. A to je politický úkol, nikoliv technokratický. Prostředky se již nesmí zaměňovat dále s cíli, bankovní systém musí sloužit ekonomice, nikoliv naopak. Ještě není úplně pozdě. Nová světová válka nebo řady lokálních válek se dají ještě stále odvrátit.
Převzato z Umlaufovin
