A nyní, právě nyní, kdy napětí by se dalo krájet, ministru obrany nahlásili to, co se stalo v noci. McNamara nebyl voják, McNamara byl politik a tak okamžitě uviděl to, čeho si nevšimli jeho vojenští poradci. Podle svědectví zastupce McNamary generála Davida Byorchinela, poté co ministr obrany vyslechl hlášení, zbělel jako plátno a začal hystericky křičet: „To znamená válku s SSSR!“
Takže máme následující rozložení sil: USA rozmístily rakety středního doletu v Evropě, SSSR udělal totéž – rozmístil analogické rakety na Kubě. USA daly ultimátum, SSSR odpověděl svým ultimátem. Obě strany zaujaly zápasnický postoj, blýskají očima a horečnatě přemýšlejí, jak se z té zapeklité situace dostat s co nejmenšími ztrátami.
…krize neskončila kvůli tomu, co se dělo na Kubě. Drtivá většina lidí vůbec netuší, co donutilo mrknout protřelého hráče strejdu Sama, netuší, že kulminačním bodem „Karibské krize“ byla událost, která se stala tisíce kilometrů od Kuby a formálně se Kuby, ba dokonce ani teplého Karibského moře nijak netýkala.
Následujících několik příspěvků se bude týkat fenoménu, kterému se obvykle říká Karibská či Kubánská krize.
Než se objevil socialismus, byl „levou“ ideologií liberalismus. Socialismus byl dalším krokem lidstva, a byvše „aplikován“, rušil tím liberalismus, činil ho nepotřebným, zastaralým, když ne fyzicky, pak určitě morálně.
18. ledna 1919 začala Pařížská konference a již za tři dny, 22. ledna, učinil prezident Wilson neočekávané oficiální prohlášení. Vyzval strany, účastnící se občanské války v Rusku, aby usedly za jednací stůl.
…hlavním v jeho „obraze“ nebyly jeho profesorské brýle, hlavní byla jeho pověst, a pověst měl takovou, že by to s námi mohlo i prásknout o zem. Wilson byl pokládán za čestného politika a zároveň za idealistu.
Takže, Amerika dosáhla svého, protože měla co přihodit na misku vah. A přihodit ne leckde, ale v samém centru dění. A přihodit ne leccos, ale dva milióny vojáků.
