Člověk – vlk, nebo ovce




Je mnoho těch, kteří věří, že lidé jsou ovce; jiní zase mají za to, že jsou vlci. Obě strany mohou na podporu svého stanoviska uvést řadu správných argumentů. Těm, kdo předpokládají, že lidé jsou ovce, stačí jen poukázat na skutečnost, že se lidé dají snadno přimět k tomu, aby dělali, co se jim říká, a to dokonce i tehdy, když jim to samotným škodí, že následují své vůdce do válek, jež jim nepřinášejí nic jiného než zkázu, že uvěřili vlastně každému nesmyslu, jen když jim byl prezentován s dostatečnou rázností a jen když jej podpořila moc, počítaje v to halasné hrozby kněží a králů i něžné hlásky skrytých a ne už tak skrytých přesvědčovačů. Většina lidí je, jak se zdá, přístupna našeptávání, jsou to poloodrostlé děti, jsou ochotni podrobit svou vůli komukoli, jen když mluví dost výhružně anebo dostatečně sladce, aby je to přivedlo do varu. Kdo má natolik silné přesvědčení, že se postaví vůči davu do opozice, je spíše výjimkou než pravidlem, výjimkou, jíž se mnohdy obdivují pozdější staletí, ale jíž se většinou vysmívají současníci.

***

Na předpokladu – že lidé jsou ovce – vystavěli své systémy velcí inkvizitoři a diktátoři. Ba nadto sama víra, že lidé jsou ovce a že proto potřebují vůdce, aby za ně rozhodovali, vedla často vůdce k upřímnému přesvědčení, že jen splnili svou morální povinnost – i když třeba tragickou – když lidem dali, co chtěli, tj. když se stali jejich vůdci a sňali z nich břemeno odpovědnosti a svobody.

Je-li však většina lidí jako ovce, proč se život člověka od života ovce tak liší? Jeho dějiny byly psány krví; jsou to dějiny ustavičného násilí, byla v nich téměř vždycky k podrobení lidské vůle používána síla. Vyhladil snad Hitler sám milióny Židů? Vyhladil Stalin milióny svých politických nepřátel sám? Tito lidé nebyli sami; měli kolem sebe tisíce jiných lidí, kteří pro ně zabíjeli a kteří to dělali nejen ochotně, ale dokonce s potěšením. Nevidíme, jak je člověk vůči druhému člověku nelidský vlastně všude – v tom, jak nemilosrdně se vedou války, jak se vraždí, jak se používá násilí, jak nemilosrdně vykořisťuje silnější slabšího a jak vzdechy mučených a trpících bytostí narážely tak často na hluché uši a tvrdá srdce? Všecky tyto skutečnosti přivedly myslitele, jakko byl Hobbes, k závěru, že je homo homini lupus (člověk člověku vlkem), přivedly mnohé z nás i dnes k předpokladu, že člověk je neřestný a ničivý od přírody, že to je zabiják, jenž může být odvrácen od své oblíbené zábavy pouze strachem ze zabijáků mocnějších.

Přesto nás argumenty obou stran ponechávají na pochybách. Je pravda, že můžeme osobně znát některé potenciální nebo skutečné vrahy a sadisty tak bezohledné, jako byli Stalin a Hitler, ale to jsou spíše výjimky než pravidlo. Mohli bychom předpokládat, že vy i já a většina ostatních obyčejných lidí jsme vlky v rouše beránčím a že se naše „pravá povaha“ jednou projeví, až se zbavíme svých zábran, jež nám až dotud bránily v tom, abychom si počínali jako zvířata. S tímto předpokladem se sice dost těžko nesouhlasí, ale zároveň není zcela správný. V každodenním životě je velký počet příležitostí ke krutosti a sadismu, při nichž by si lidé mohli leccos dovolit beze strachu, že jim bude odplaceno stejně, mnozí si však přesto tak nepočínají, mnoho jich reaguje v jistém smyslu s odporem, když se s krutostí a sadismem setkají.

Je snad nějaké jiné a možná i lepší vysvětlení pro zarážející rozpor, s nímž máme zde co dělat? Můžeme předpokládat, že prostá odpověď na to zní asi takto: že vlci jsou v menšině a že žijí bok po boku s většinou ovcí? Vlci chtějí zabíjet; ovce chtějí následovat. Proto vlci přimějí ovce, aby zabíjely, a ovce se přizpůsobí ne proto, že by se jim to líbilo, ale proto, že chtějí následovat, a vlci si dokonce potom vymýšlejí historky o tom, jak je jejich věc vznešená, jak je třeba bránit svobodu, která je ohrožena, jak je nutné pomstít se za děti nabodané na bodáky, za znásilněné ženy a za zneuctěnou čest, a to všechno proto, aby přesvědčili většinu ovcí, že mají jednat jako vlci. Tato odpověď zní sice věrohodně, ale zanechává v nás přesto značné pochybnosti. Neříká vlastně, že jsou dvě lidské rasy – rasa vlků a rasa ovcí? A dále, proč se ovce dají tak snadno přesvědčit, aby si počínaly jako vlci, není to snad už v jejich povaze, aby to tak dělaly, a to i za předpokladu, že jim je násilí prezentováno jako jejich svatá povinnost? Náš předpoklad týkající se vlků a ovcí nemůže být správný; snad je především pravda, že vlci představují jakousi podstatnou vlastnost v lidské povaze, která je u nich možná o něco zveličená, než jak se to projevuje u většiny lidí? Nebo je snad celá tato alternativa chybná? Je snad člověk vlk i ovce – anebo ani vlk, ani ovce?

Dnes, kdy národy uvažují o tom, že použijí k vyhlazení svých „nepřátel“ těch nejničivějších sil, má odpověď na tyto otázky klíčový význam. Vždyť tyto národy neodstraší dokonce, jak se zdá, ani možnost, že by přitom mohly být vyhlazeny i ony samy. Jsme-li přesvědčeni, že je v lidské povaze zakořeněna nevyhnutelnost používat síly a násilí, pak náš odpor proti stále vzrůstající brutalizaci bude stále slabší a slabší. Proč se stavět na odpor vlkům, když jsme vlky my všichni, třebaže někteří o něco více než druzí?

***

Otázka, zda je člověk vlk, či ovce, je jenom speciální formulací otázky, jež byla ve svých širších a obecnějších aspektech jedním z nejzákladnějších problémů západního teologického a filozofického myšlení: Je člověk od základu zlý a zkažený, anebo je základě dobrý a schopný zdokonalení? Starý zákon nestojí ještě na stanovisku, že člověk je od základu zkažený. Neposlušnost Adama a Evy vůči Bohu se tu nenazývá hříchem, nikde tu není ani zmínky o tom, že by tato neposlušnost člověka zkazila. Naopak, neposlušnost je tu podmínkou lidského sebeuvědomění, lidské schopnosti volby, a tak je ve svém posledním důsledku tento první akt neposlušnosti člověka jeho prvním krokem ke svobodě. Zdá se, že neposlušnost Adama a Evy byla dokonce prorocká, je člověk právě proto, že byl vyhnán z ráje, schopen vytvářet své vlastní dějiny, rozvíjet své lidské schopnosti a dosáhnout nové harmonie mezi sebou a přírodou, a to jako plně vyvinutý jedinec, na rozdíl od harmonie dřívější, kdy ještě takovýmto plně vyvinutým jedincem nebyl. Mesiášská idea, kterou hlásali starozákonní proroci, jistě v sobě zahrnuje i to, že člověk v základě zkažený není a že může být spasen bez zvláštního aktu boží milosti. Neříká však, že potenciální dobro v něm nutně zvítězí. Páše-li člověk zlo, stává se stále horším a horším. Faraónovo srdce se „zatvrdí“ proto, že faraón pokračuje ve svých zlých skutcích, zatvrdí se do té míry, že už se faraón nemůže změnit ani kát. Starý zákon poskytuje přinejmenším právě tolik případů páchání zla jako konání dobra a z listiny těch, kdo konají zlé skutky, nevyjímá dokonce ani tak vznešené postavy, jako byl král David. Hledisko Starého zákona je, že člověk si musí vybrat mezi požehnáním a prokletím, mezi životem a smrtí. Dokonce ani Bůh se do této jeho volby nevměšuje, pomáhá mu jen tím, že sesílá své posly, proroky, aby učili normám, vedoucím k uskutečňování dobra, aby identifikovali zlo a aby varovali a protestovali. Po tom, když takto splnili své, je člověk ponechán sám sobě se svým dvojím „usilováním“, usilováním o dobro a usilováním o zlo, rozhodnutí je na něm samém.

Křesťanství se vyvíjelo jinak. V průběhu vývoje křesťanské církve byla Adamova neposlušnost pojata jako hřích. A to ve skutečnosti jako hřích tak těžký, že zkazil jeho přirozenost a s ní i přirozenost všech jeho potomků. Člověk se nemůže nikdy z této své zkaženosti vymanit vlastním úsilím. Lidskou zkaženost mohl odstranit jenom božský akt milosti, vystoupení Krista, který pro člověka zemřel; zároveň tak byla poskytnuta možnost spásy těm, kdo Krista přijali.

Ale dogma o prvotním hříchu nezůstalo ani v církvi bez opozice. Napadl je už Pelagius, jeho názor byl však potlačen. Renesanční humanisté uvnitř církve se snažili dogma oslabit, třebaže na ně nemohli přímo zaútočit anebo je popřít, právě to však udělalo mnoho kacířů. Luther, jestliže ho máme vůbec uvádět, měl ještě radikálnější názor na vrozenou lidskou špatnost a zkaženost, naproti tomu myslitelé renesanční a osvícenští udělali drastický krok v opačném směru. Tvrdili, že všechno zlo v člověku není nic jiného než výsledek okolností, a že tedy člověk ve skutečnosti nemá žádnou volbu. Změňte okolnosti, jež plodí zlo, tak si to alespoň představovali, a původní lidská dobrota se vynoří na povrch téměř automaticky. Tento názor podbarvil také myšlení Marxe a jeho následovníků. Víra v lidskou dobrotu byla výsledkem nového sebeuvědomění člověka v důsledku bouřlivého ekonomického a politického pokroku, který započal již v renesanci. Naproti tomu morální bankrot Západu, jenž má svůj počátek už v první světové válce a došel přes Hitlera a Stalina, Coventry a Hirošimu až k současným přípravám všeobecného vyhlazování, přinesl s sebou znovu tradiční zdůrazňování lidského sklonu ke zlu. Tato nová emfáze působila jako protijed proti podceňování potenciálního zla v člověku, posloužila však zároveň příliš často k zesměšňování těch, kdo ještě svou víru v člověka neztratili, a to někdy prostě proto, že se jim nerozumělo, jindy se však dokonce záměrně překrucovalo jejich stanovisko.

***

Jako jeden z těch, jehož názory byly často nesprávně vykládány jakožto podcenění potenciálního zla v člověku, chtěl bych zdůraznit, že takovýto sentimentální optimismus rozhodně k atmosféře mého myšlení nepatří. Pro kohokoli, kdo má za sebou dlouholetou klinickou praxi jako psychoanalytik, by bylo přinejmenším dost obtížné destruktivní síly v člověku podceňovat. U některých ze svých pacientů vidí totiž tyto síly v činnosti a udělá zkušenost s tím, jak je neobyčejně těžké aspoň tyto síly zastavit, natož svést energii v nich obsaženou konstruktivním směrem. Asi tak stejně nesnadné by bylo pro kohokoli, kdo byl svědkem toho, s jakou výbušností se začalo do první světové války šířit zlo a destruktivnost, zavírat před silou a intenzívností lidské destruktivnosti oči. Je tu však nebezpečí, že pocit bezmoci, který přepadá lidi dnes – a to jak intelektuály, tak i prosté lidi – a který stále nabývá na síle, by mohl vést k tomu, že by přijali novou verzi zkaženosti a prvotního hříchu, jež dnes slouží jako rozumové zdůvodnění poraženeckého stanoviska, že válce se nedá stejně nijak zabránit, poněvadž je výsledkem destruktivnosti v lidské povaze. Takovýto názor, který se někdy vychloubá svým krajním realismem, je nerealistický ze dvou důvodů. Za prvé proto, že intenzita destruktivních sklonů v žádném případě neimplikuje i to, že se nedají přemoci anebo že jsou dokonce v převaze. Druhý omyl tohoto hlediska tkví v předpokladu, že války jsou primárně výsledkem psychických sil.

Je sotva nutné zabývat se dlouho tím, jak nesprávně tento „psychologismus“ chápe společenské a politické jevy. Války jsou výsledkem rozhodnutí politických, vojenských a průmyslových vůdců odvážit se jich za tím účelem, aby se získala nová území, nové přírodní zdroje, nové příležitosti k obchodu, nebo na obranu proti skutečnému či údajnému ohrožení bezpečnosti země jinou mocností, anebo konečně proto, aby se zvýšila osobní prestiž vůdců a vzrostla jejich sláva. Tito lidé se neliší od obyčejných lidí: jsou sobečtí, jsou jen málo schopni vzdát se nějaké osobní výhody ve prospěch druhých, nejsou však ani krutí, ani neřestní. Když se takovíto lidé – kteří by v normálním životě udělali pravděpodobně víc dobrého než zlého – dostanou do postavení, v němž mají moc, kde mohou rozkazovat miliónům a mít pod svou kontrolou ty nejničivější zbraně, mohou napáchat nesmírně mnoho zla. V občanském životě by snad nanejvýš mohli zničit konkurenta, v našem světě mocných a suverénních států („suverénní tu znamená nebýt podroben jakémukoliv morálnímu zákonu, který jednání suverénního státu omezuje) mohou zničit lidstvo. Hlavním nebezpečím pro lidstvo je obyčejný člověk s neobyčejnou mocí – a žádný ďábel nebo sadista.

Ale právě tak jako potřebuje člověk k tomu, aby mohl bojovat ve válce, zbraně, potřebuje k tomu zároveň také rozvášněnost nenávisti, rozhořčení, destruktivnosti a strachu. Jinak by nebylo možné přimět milióny lidí, aby riskovali životy a stali se vrahy. Tyto vášně jsou nutnými podmínkami odvahy k válce. Nejsou příčinami válek o nic více, než jsou jimi pušky a bomby samy o sobě. Člověk, který stiskne knoflíky vysílající střely s nukleárními hlavicemi, člověk, který může zabít statisíce lidí, bude mít sotva zkušenost s přímým usmrcením kohokoli v tom smyslu, v jakém ji má řadový voják, který použil k tomu svého bodáku anebo své strojní pušky. Dokonce i tehdy, když samotný akt vyslání nukleárních zbraní není pro toho člověka vědomě nic jiného než věrné uposlechnutí rozkazu, zbývá pořád otázka, zda v hlubinách osobnosti musí či nemusí existovat ne-li destruktivní impulsy, pak tedy hluboká lhostejnost k životu, aby osobnost byla vůbec takového činu schopna.

***

Poukážu alespoň na tři jevy, jež podle mého mínění vytvářejí bázi pro nejhorší a nejnebezpečnější formu lidské orientace: je to láska ke smrti, zhoubný narcismus a symbioticky incestuální fixace. Tyto tři orientace, jsou-li spojeny, vytvářejí „syndrom rozpadu“, který lidi nutká ničit za účelem zkázy a nenávidět za účelem nenávisti. jako protiklad tohoto „syndromu rozpadu“ popíši takzvaný „syndrom růstu“; ten se skládá z lásky k životu (jakožto protikladu lásky ke smrti), z lásky k člověku (jakážto protiváhy narcismu) a z nezávislosti (jakožto protiváhy symbioticky incestuální fixace). Jenom u menšiny lidí je jeden nebo druhý syndrom plně vyvinut. Nedá se však popřít, že každý člověk kráčí kupředu tím směrem, který si zvolil, směrem k životu, anebo směrem ke smrti, směrem k dobru, nebo ke zlu.

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky