V neděli 18. března se v krajanském klubu ve vzdálenějším předměstí největšího australského města Sydney, klubu, který se stále pyšní svým názvem Československý a nikoliv s pomlčkou, nebo spojkou „a“, si další slovanská komunita oslavila svůj svátek známý pod názvem „Maslenica„. Českosloveský krajanský klub, jenž od svého založení v roce 1974, přežil jak jistá uměle vytvářená napětí mezi Čechy a Slováky krátce v postpřevratovém období vyústivší v rozdělění republiky, tak i různé ekonomické těžkosti cyklicky provázející systém, jehož součástí jsou dnes nejen země hostitelská, ale i obě naše republiky.
V klubu se dnes scházejí vzhledem ke vzdálenosti od centrálních částí města ponejvíce již postarší krajané z emigrantske vlny po roce 1968 a přesto došlo podle mě k ohromnému posunu v cítění a myšlení lidí. Posunu, který by byl ještě před 20-25 lety zcela nepředstavitelný. V klubu československých emigrantů v anglickojazyčné zemi na Západě se dnes totiž na rozdíl od evropských „hodnot“ a v rámci hodnot skutečných a ryze lidských pořádala slovanská slavnost ruské komunity zvaná Maslenica.
I přes lákavou skutečnost, že klub nabízel celou škálu vyhlášených českých a slovenských piv, včetně točeného Kozla i Zlatého bažanta, na místní poměry za dosti rozumnou cenu, nedošlo k jedinému případu opilství či výtržnosti. Kromě nabídky z klasické české a slovenské kuchyně ve vyhlášené restauraci uvnitř klubu byly k dostání u venkovních stánků klasické ruské palačinky zvané bliny. Grilování všeho druhu včetně tradičních ruských šašliků bylo možné ochutnat ve stánku provozovaném Arménci. S občerstvením pomáhala i místní firma Samovar.
Hodně pozornosti bylo v rámci této slavnosti věnováno také dětem, které si měly rozhodně kde hrát. V několika stanech a menší klubové místnosti probíhala řada her i soutěží a na klubovém pozemku se děti mohly projet i na koních. V hlavním společenském sále probíhal kulturní program s hudbou, písněmi, tancem i recitací. Za celou dobu jsem nejen nezaslechl žádné hanlivé poznámky na adresu Rusů, ale vše bylo i poměrně dobře zorganizováno. Vytknout by se dalo snad jen baru, že mohl mít svižnější obsluhu a stánku s palačinkami, které se podávaly venku zdrama v rámci vstupenky, by také pomohla početnější obsluha. Organizátoři tak zřejmě podcenili vysokou návštěvnost a dlouhá fronta v parném létě na slunci byla skutečně unavující. Na druhou stranu nutno dodat, že nikdo neměl zkaženou náladu a Rusové to opravdu dlouhé čekání pod ostrým letním sluncem brali až v překvapivé pohodě. Myslím si, že Češi jsou na fronty asi citlivější a už by se ozývali nějakou tou rádoby silácko-sarkastickou poznámkou.
K dopravě tam i zpět jsme s pár přáteli použili mimo MHD i služeb Uberu, na který jsme ani v takovém zapadákově nečekali déle než 15 minut. Uber byl dle odhadu o polovinu levnější než taxi a tato služba zde na Západě (kam údajně patříme) kupodivu funguje bez problémů, ale faktem je, že zde také není taxikářsko-vekslácká zlodějská mafie a něco takového, že by snad zdejší taxikáři diktovali městu ať je zbaví konkurence, je naprosto nemyslitelné.
Závěrem snad ještě třeba dodat, že Rusům se klub velmi libil a samotní organizátoři se netajili s pochvalami, jaké prý máme my Čechoslováci štěstí na tak krásné a praktické prostředí.
http://voicesevas.ru/news/36924-o-russkoy-sile-naglosti-i-hamstve.html
Tohle je hezky napsaný
Pochopila jsem, že článek není jen pěknou reportáží z jedné zajímavé akce Československého klubu v Sydney, ale také kritikou hloupého postoje nezanedbatelné části naší domácí veřejnosti a především českých „jelit a celerit“ k Rusku a Rusům.
Úvaha je opravdu moc pěkná. Jenom se snažím si představit podle koho ten kritik kritizoval ruské vlastnosti. Jeho oponent je vysvětloval z jiného úhlu pohledu. Sama jsem poznala Rusy jako sice přímé, ale zdvořilé a vzdělané lidi, rozhodně žádné hrubiány. Když si vzpomenu na některé reakce obyvatel Prahy při zmínce o Rusech, stydím se za jejich primitivnost.
Zástupce hlavního policejního ředitelství pro Charkovskou oblast Vitalij Guz podává svým velitelům hlášení o průběhu přípravy bojovníků z bataliónu Azov a Pravého sektoru (v Rusku zakázaná organizace) v utajeném táboře. Bojovníci mají být následně rozmístěni ve státech EU a na Blízkém východě, kde se mají účastnit operací společně s teroristy. A samotný tábor se nachází v lesích Krasnograského okresu. Tajné dokumenty se dostaly do rukou média Cargrad. Ve zprávě se mluví o tom, že absolventi kurzů cvičí přežití v extrémních podmínkách a procházejí střeleckou přípravou. Navíc se cvičí jako ženisté a návykům zacházení s výbušninami. Zkušenosti získávají i v „taktické… Číst vice »