Bitva o postmodernu
Čtvrtá politická teorie má co do činění s novým znovuzrozením starého nepřítele. Zpochybňuje liberalismus jako druhá a třetí politická teorie, ale zpochybňuje ho z nové pozice. Zásadní novum této situace spočívá v tom, že pouze liberalismus ze všech tří velkých politických ideologií obhájil právo dědice ducha moderny a získal právo formovat „konec dějin“ podle svých předpokladů. Konec dějin by teoreticky mohl být i jiný: „Planetární Reich“ v případě vítězství nacistů, nebo „světový komunismus,“ pokud by měli pravdu komunisté. Ale „konec dějin“ se ukázal být liberálním. Jako jeden z prvních na to přišel filosof A. Kožev a jeho myšlenky pak zopakoval F. Fukuyama. Pokud je to tak, jakékoliv odvolávání se k moderně a jejím předpokladům, což v různé míře činili představitelé druhé (ve větší míře) a třetí politické teorie, ztrácí svou relevanci. Bitvu o modernu prohráli, vyhráli ji liberálové. Proto téma moderny (jako ostatně i modernizace) může být odstraněna z pořadu jednání. Začal boj o postmodernu.
A tady se pro čtvrtou politickou teorii otevírají nové perspektivy. Je to postmoderna, která je dnes v praxi realizována, kdo dnes zneplatňuje přísnou logiku moderny – poté, co bylo dosaženo cíle, přibližovací kroky k cíli ztrácejí svůj význam. Tlak ideologického souboru se stává méně výrazným. Diktatura idejí se stává diktaturou věcí, přístupových kódů (login – pasword), čárových kódů. Ve tkáni postmoderní reality vznikají nové díry.
Tak jako se ve své době třetí a druhá politická teorie (chápaná jako eschatologická verze tradicionalismu) pokoušely „osedlat modernu“ během svého boje s liberalismem, dnes je příležitost udělat něco takového analogicky s postmodernou, využít právě ty „nové díry.“ Proti přímočarým ideologickým alternativám vytvořil liberalismus bezchybně fungující nástroje, na kterých bylo založeno jeho vítězství. Ale právě toto vítězství v sobě také nese největší riziko pro liberalismus. Stačí si všimnout těchto pro globální světový systém nových nebezpečných míst a dekódovat přístupové kódy, abychom se dostali do systému. Alespoň se o to pokusit. Události 11. září v New Yorku ukazují, že je to možné i technologicky. Internetová síť může nějak prospět i neochvějným protivníkům liberalismu.
V každém případě je nezbytné nejprve pochopit postmodernu a novou situaci stejně do hloubky, jako Marx pochopil strukturu průmyslového kapitalismu.
Během postmoderny, během eliminace programu osvícenství a nástupu nechutné společnosti simuláker (společnosti pouhých vnějších forem bez obsahu, pozn. překl.), musí čtvrtá politická teorie využít své „černé inspirace“ a brát je jako motivaci k boji, ne jako fatální skutečnost. Z toho můžeme učinit některé praktické závěry o struktuře čtvrté politické teorie.
Zhodnocení minulosti a ti, kdo prohráli
Jestliže druhá a třetí teorie byly nepřijatelné jako výchozí body pro boj s liberalismem, zejména tím, jak se samy chápaly, k čemu vyzývaly a jak jednaly, nic nebrání vyhodnotit samu skutečnost, že prohrály, jako něco pozitivního. Jakmile logika dějin v novověku došla k postmoderně, tato postmoderna se stala tajnou podstatou novověku, která byla odhalena až na jeho konci.
Druhá a třetí politická teorie vnímaly samy sebe jako uchazeče o vyjádření ducha moderny.
A toto uchazečství se s velkou ránou zhroutilo. Vše, co souvisí s těmito neoprávněnými úmysly, je pro tvůrce čtvrté politické teorie na minulých ideologiích přinejmenším zajímavé. Ale samu skutečnost, že prohrály, lze brát spíš jako jejich přednost než nedostatek. Svou prohrou dokázaly, že nenáleží k duchu moderny, která směřovala k zavedení postliberální matrice. Přesně v tom jsou jejich přednosti. To navíc znamená, že představitelé druhé a třetí politické teorie – vědomě či nevědomě – stáli na straně Tradice, i když z toho neučinili potřebné závěry, nebo si to vůbec nepřiznali.
Druhou a třetí teorii je nezbytné vyhodnotit, oddělit v nich to, čeho je třeba se zbavit, od toho, co má hodnotu. Jako komplexní ideologie, doslovně si trvající na svém, jsou zcela nevhodné – teoreticky i prakticky. Ale některé dílčí prvky, obvykle nerealizované a ponechané na okraji nebo ve stínu (připomeňme „metafyziku odpadků“) se mohou nečekaně ukázat velmi cennými, naplněnými smyslem a intuicí.
Ale v každém případě je nezbytné druhou a třetí politickou teorii vyhodnotit v novém duchu, z nových pozic a pouze poté, co odmítneme věřit těm ideologickým konstrukcím, na kterých byla založena jejich „ortodoxie.“ Jejich ortodoxie je na nich to nejméně zajímavé a nejzbytečnější. Mnohem přínosnější by byl jejich „křížový výklad“ – Marx pozitivním pohledem zprava nebo Evola pozitivním pohledem zleva. Ale taková až fascinující iniciativa (v duchu N. Ustrjalova nebo E. Nikišina) je sama o sobě nedostatečná, stejně tak jako nás nikam nedovede mechanické spojení druhé a třetí politické teorie. Můžeme pouze retrospektivně vymezit pro ně společnou oblast, která byla ostře protikladná liberalismu. Tento cenný metodologický úkon je užitečný jako příprava před plnohodnotným vypracováním čtvrté politické teorie.
Opravdu důležité a rozhodující zhodnocení druhé a třetí politické teorie je možné pouze na základě již vytvořené čtvrté politické teorie, kdy hlavním objektem – i když radikálně popřeným jako hodnota – je postmoderna a její podmínky: globální svět, gouvernance, tržní společnost, univerzalismus lidských práv, „reálná dominance kapitálu“ atd.
***
Návrat Tradice a teologie
Tradice (náboženství, hierarchie, rodina) a její hodnoty byly odvrhnuty již na úsvitu moderny (pozn. překl.: Duginova charakteristika Tradice je zde zčásti poněkud odlišná od jejího formulování např. J. Evolou, který mj. jde až za náboženství, k samotnému bytí – „více než život“ – ale Dugin se v závěru textu o takový podobný krok rovněž pokouší prostřednictvím Heideggera). Ve skutečnosti všechny tři politické teorie uvažovaly jako umělé ideologické konstrukce lidí, kteří (různým způsobem) uvažovali o „smrti Boha“ (F. Nietsche), „rozčarování ze světa“ (M. Weber), „konci posvátného.“ To byl klíčový okamžik v éře novověku – na místo Boha přišel člověk, na místo náboženství filosofie a věda, na místo Zjevení – racionalistické, volní a technologické konstrukce.
Ale jestliže v postmoderně se moderna vyčerpává, tak ukončuje i období přímého „bohoborectví.“ Pro lidi postmoderny náboženství není nepřátelské, ale lhostejné. Mimoto, některé aspekty náboženství – obvykle vztahující se k peklu („satanistické struktury“ filosofů – postmodernistů) – jsou (pro lidi postmoderny) docela přitažlivé. V každém případě období honu na Tradici skončilo, i když podle logiky samotného postliberalismu to povede s největší pravděpodobností k vytvoření nového světového pseudonáboženství poskládaného z různorodých dílů synkretických kultů, živelného chaotického ekumenismu a tolerance. A i když je takový vývoj událostí v něčem ještě horší, než přímý a nekomplikovaný ateismus a dogmatický materialismus, oslabení pronásledování Víry se může stát šancí, pokud nositelé čtvrté politické teorie budou důslední a nekompromisní při obraně ideálů a hodnot Tradice.
To, co bylo v epoše moderny postaveno mimo zákon, se dnes může směle prezentovat jako politický program. Už to nevypadá tak směšně a neúspěšně, jako v éře moderny. I proto, že v postmoderně obecně všechno vypadá směšně a neúspěšně, včetně její nejvíce „okouzlující“ stránky: Ne náhodou jsou hrdinové postmoderny „šílenci“ a „monstra,“ „transvestiti“ a „zvrhlíci“ – to je zákonitost stylu. Na pozadí světa klaunů nikdo a nic nebude vypadat „příliš archaicky“ – ani lidé Tradice ignorující imperativy období novověku. Oprávněnost tohoto tvrzení dokazují nejen značné úspěchy islámského fundamentalismu, ale i oživení vlivu velmi archaických protestantských sekt (dispenzacionalismus, mormoni a další) na politiku USA. Bush začal válku s Irákem proto, že podle jeho slov: „Bůh mi řekl, zaútoč na Irák!“ – zcela v duchu svých učitelů – metodistů (pozn. překl.: dispenzacionalismus je směr v teologii typický pro většinu angloamerických protestantských křesťanských denominací jako jejich univerzální eschatologie, který se vyznačuje např. doslovným výkladem bible, nebo nekritickým přístupem k tělesnému Izraeli, tj. Státu Izrael, blíže viz dostupná literatura).
Takže, čtvrtá politická teorie se může klidně obrátit k tomu, co předcházelo současnost a čerpat odtud svojí inspiraci. Uznání „smrti Boha“ přestane být povinným imperativem pro ty, kteří chtějí zůstat na vlně relevance. Někteří lidé se už tak smířili s touto událostí, že již nemohou pochopit – „kdože, říkáte, že zemřel?.“ Ale pro tvůrce čtvrté politické teorie je stejně tak možné zapomenout na tu samou „událost“ – „věříme v Boha, ale nevšímáme si těch, kteří učí o Jeho smrti, tak jako si nevšímáme řečí bláznů.“
Tak se vrací teologie. A stává se hlavním prvkem čtvrté politické teorie. A když se vrací, postmoderna (globalizace, postliberalismus, postindustriální společnost) je snadno rozpoznatelná jako „království Antikrista“ (nebo jeho analogie u jiných náboženství – dadžál u muslimů, Erev rav u židů, kali-yuga u hinduistů apod.). A nyní to není pouhá metafora mobilizující zástupy, je to religiózní skutečnost, skutečnost Apokalypsy.
