Mýtus a staré hodnoty ve čtvrté politické teorii
Jestliže pro čtvrtou politickou teorii novověký ateismus přestává být něčím povinným, pak také teologie monoteistických náboženství, která ve své době vytěsnila jiné sakrální kultury, se pro ni rovněž nestává pravdou poslední instance (přesněji – může jí být a nemusí). Teoreticky nic neomezuje hloubku čerpání z dávných archaických hodnot, které, budou-li správně rozpoznány a pochopeny, mohou zaujmout určité místo v novém ideologickém projektu. Osvobozeni od nutnosti podřazovat teologii racionalismu moderny mohou nositelé čtvrté politické teorie zcela zanedbat ty bohoslovecké a dogmatické prvky, které byly v monoteistických společenstvích (zejména v pozdních fázích) ovlivněny racionalismem, což však vedlo k tomu, že se křesťanská kultura ocitla v Evropě nakonec v troskách, během postupně se rozšiřujícího působení programu racionalismu v novověku v etapě deismu a pak ateismu a materialismu.
Znovu mohou být zaštítěny ne jen vyšší duchovní symboly Víry, ale i ty rozumem neuchopitelné momenty kultů, obřadů a legend, se kterými měli obtíže bohoslovci v předchozích etapách. Jestliže odmítáme pokrok jako ideu vlastní období moderny (která, jak vidíme, skončila), pak všechno předcházející moderně pro nás získává hodnotu a přesvědčivost už tím, že jí to jako starobylé předcházelo. Starší znamená lepší. A čím starší, tím lepší.
Nejstarším výtvorem je Ráj. Stoupenci čtvrté politické teorie by měli usilovat o jeho nové dosažení.
***
Heidegger a „událost bytí“
Nyní je konečně možné nastínit nejhlubší – ontologický – základ čtvrté politické teorie. Zde je na místě obrátit se ne k teologiím a mytologiím, ale k hlubinné filosofické zkušenosti myslitele, který učinil jedinečný pokus vytvořit fundamentální ontologii – maximálně zobecňující, paradoxní a hluboké učení o Bytí. Řeč je o Martinu Heideggerovi.
Heideggerova koncepce je ve stručnosti následující. Na úsvitu filosofického myšlení lidé (Řekové) kladou otázku bytí do centra pozornosti. Ale tematizováním (zkoumáním jednotlivých jsoucen) riskují, že zabloudí do nuancí složitých vztahů mezi bytím a myšlením, mezi čistým bytím (Seyn) a jeho vyjádřením v existenci (Seiende), mezi specifickým bytím člověka (Dasein, „zdebytí“) a bytím samým o sobě (Sein). K tomuto pochybení dochází u Platóna, který postavil mezi člověka a existenci ideje a definoval pravdu jako shodu (referenční teorie poznání). Odtud pochází odcizení, které postupně vedlo ke vzniku „kvantifikovatelného myšlení“ a následně k technologickému rozvoji. Krůček po krůčku ztrácí člověk ze zřetele čisté bytí a vydává se na cestu nihilismu. Podstata technologií (založených na technologickém přístupu ke světu) tento stále rostoucí nihilismus vyjadřuje. Během novověku tato tendence dosahuje svého vrcholu – technický rozvoj (Gestell) definitivně vytlačuje bytí a přivádí k moci „nicotu.“ Heidegger silně nenáviděl liberalismus, který považoval za výraz „počátku počtářství,“ které je základem „západního nihilismu.“
Postmoderna, které se Heidegger nedožil, je ve všech ohledech konečnou „zapomenutostí na bytí,“ „půlnocí,“ kdy nicota (nihilismus) začíná vystupovat ze všech štěrbin. Ale Heideggerova filosofie nebyla bezútěšně pesimistická. Domníval se, že nicota je odvrácenou stranou samotného čistého bytí, které – tímto paradoxním způsobem – dává o sobě vědět lidstvu. A pokud bude správně dešifrována logika rozvíjení bytí, přemýšlející lidstvo se může zachránit a to bleskově – v ten samý okamžik, kdy bude nebezpečí největší. „Tam, kde je nebezpečí největší, tam se spása nachází,“ cituje Heidegger Hölderlinovy verše (německý lyrik, 1770-1843, pozn. překl.).
Tento náhlý návrat bytí Heidegger nazývá zvláštním termínem Ereignis, „událost bytí.“ Dojde k němu přesně uprostřed světové půlnoci, v nejčernějším bodu dějin. Sám Heidegger neustále váhal, pokud jde o to, jestli tohoto bodu bylo už dosaženo, nebo „ještě ne.“ Věčné „ještě ne“…
Pro čtvrtou politickou teorii se Heideggerova filosofie může stát tou hlavní osou, na kterou bude navázáno vše ostatní – od hodnocení druhé a třetí politické teorie po návrat teologie a mytologie.
Tak je v centru čtvrté politické teorie, jako její magnetický střed, přítomen vektor přiblížení k Ereignis (k „události bytí“), do nějž bude vtělen triumfální návrat bytí právě v tom okamžiku, kdy na bytí lidstvo definitivně a nenávratně zapomene, natolik, že se jeho poslední stopy vypaří.
***
Čtvrtá politická teorie a Rusko
Mnozí se dnes domnívají, že v „podivném novém světě“ světového globalismu, postmoderny a postliberalismu pro Rusko není místo. Nejen, že globální stát a světová vláda postupně ruší obecně všechny národní státy. Jde také o to, že celá ruská historie je dialektickým sporem se Západem a západní kulturou, bojem na obranu své (někdy jen intuitivně chápané) ruské pravdy, svého mesianistického projektu, své verze „konce dějin.“ Ať už to bylo vyjádřeno skrze moskevské pravoslaví, světské impérium Petra Velikého nebo světovou komunistickou revoluci. Nejlepší ruské mysli jasně viděly, že se Západ ubírá směrem k propasti a dnes, při pohledu na to, kam přivedla svět neoliberální ekonomika a kultura postmoderny, si můžeme být zcela jisti, že tato intuice tlačící generace ruského lidu k hledání alternativ, byla velice rozumná.
Dnešní světová ekonomická krize je jen začátek. To nejhorší teprve přijde. Setrvačnost postliberálních procesů je taková, že změna kursu je nemožná – „osvobozená technika“ (O. Spengler) bude hledat pro záchranu Západu co nejefektivnější, ale čistě technické, technologické prostředky. To je nová etapa útoku Gestelle, rozšíření nihilistické skvrny globálního trhu do všech koutů planety. Globální ekonomika a struktury postindustriální společnosti, které jdou z krize do krize a od bubliny k bublině (tisíce Američanů vyšly v těchto dnech na demonstrace zcela otevřeně s heslem "dejte nám novou bublinu!"- pozn. překl.: v roce 2008), činí noc lidstva stále černější, tak černou, že si postupně přestáváme uvědomovat, že jde o noc. Co je světlo? To se ptají sami sebe lidé, kteří ho nikde nevidí.
Je jasné, že Rusko musí jít jinou cestou. Svojí. Ale tady přichází otázka. Vyhnout se logice postmoderny v „jednotlivé samotné zemi“ není tak jednoduché. Sovětský model se zhroutil a to byl i krach druhé politické teorie. Potom se politická situace nevratně změnila, stejně jako strategický poměr sil. Aby se Rusko mohlo zachránit samo a mohlo zachránit i ostatní, nestačí přijít s nějakým technickým postupem nebo se lstí. Světové dějiny mají svoji logiku. A „konec ideologií“ není náhodná chyba, spíše začátek nové fáze. Zdá se, že poslední.
V takové situaci budoucnost Ruska přímo závisí na našem úsilí o vytvoření čtvrté politické teorie. Vybíráním z dílčích možností, které nám dává globalizace v režimu pouze povrchní opravy statu quo, daleko nedojdeme, pouze nám bude ubíhat čas. Výzva postmoderny je mimořádně závažná – má kořeny v myšlenkovém postupu směřujícím k zapomenutí bytí, v ústupu lidstva od jeho existenciálního (ontologického) a duchovního (teologického) zdroje.
Odpovídat na to inovacemi pramenícími z prostého nadšení, nebo náhražkami na úrovni public relations není možné. Proto, aby bylo možné řešit naléhavé problémy – globální ekonomickou krizi, boj proti unipolárnímu světu, zachování a posílení suverenity a další – je nutné obrátit se k filosofickým základům historie, vynaložit úsilí na metafyzické úrovni.
Je těžké říci, jak se bude rozvíjet proces vytváření této teorie. Jasné je jen jedno: nemůže jít o dílo jednotlivce, nebo omezeného okruhu osob. Úsilí by mělo být souborné, kolektivní. A v této věci nám mohou velmi pomoci zástupci jiných kultur (jak Evropy, tak Ásie), kteří si stejně silně uvědomují eschatologické napětí této doby a stejně úpěnlivě hledají východ ze slepé uličky, v níž se svět nachází.
Předem ale můžeme konstatovat, že čtvrtá politická teorie založená na odmítnutí současného statu quo v jeho teoretickém i praktickém rozměru, bude v ruském vydání orientovaná na „ruský Ereignis.“ Na tu „událost bytí,“ jedinečnou a neopakovatelnou, kterou žila a na kterou čekala mnohá pokolení ruských lidí, od počátků našeho lidu do dnešního příchodu posledního času.
(http://evrazia.org/article/795)
