Daň za Dicka Cheneyho

Chris Patten


LONDÝN – George W. Bush začal sepisovat memoáry. Než zareagujete, napočítejte si do deseti.


Autobiografie politických předáků nejsou právě vysokou literární formou. Zaprvé, nemnoho lídrů umí dobře psát, byť existují výjimky jako Néhrú, Churchill a de Gaulle. Není divu, že většina z nich si najme pisálka, takzvaného „ducha“, podobného protagonistovi výborného thrilleru Roberta Harrise nazvaného „Ghost“, který je ve skutečnosti zničující kritikou bývalého britského premiéra Tonyho Blaira.


Zadruhé, tyto paměti nebývají o mnoho víc než vrstvičkami sebeobhajoby proloženými seznamy slavných lidí, s nimiž se politik během života na vrcholu setkal. Za příklad nám může posloužit Bill Clinton, který sice naživo hovoří s vřelostí, důvtipem a výřečností, ale jeho vlastní životopis nestojí za to číst.


Zatřetí, tyto knihy se obvykle píší za vysokou odměnu. Nejde mi ovšem do hlavy, jak se vydavatelům vracejí závratné mnohamilionové zálohy, které vyplácejí. Když význačnému generálovi Georgi C. Marshallovi – jehož paměti z druhé světové války a z doby jeho působení na americkém ministerstvu zahraničí by skutečně stály za to – jistý vydavatel v 50. letech minulého století nabídl za autobiografii milion dolarů, starý pán odpověděl: „Proč bych měl chtít milion dolarů?“ Jak jiný je svět, v němž dnes žijeme.


Dobrou zprávou ohledně Bushova záměru, prozatím bezejmenného, je skutečnost, že bude patrně jiný než obvyklé leštění reputace. Nehodlá to vzít od počátku svého prezidentského působení, se všemi těmi záludnými hlasovacími zařízeními na Floridě, a trmácet se až k trpce nepopulárnímu konci, ale chce se raději soustředit na 20 postupných rozhodnutí, která v Bílém domě udělal. Zaměří se také na klíčové okamžiky svého života, například na rozhodnutí skoncovat s pitím a vybrat si na post viceprezidenta Dicka Cheneyho.


Fakt, že ze sebe Bush setřásl závislost na alkoholu, vypovídá nesmírně dobře o něm, o síle jeho charakteru i o podpoře jeho manželky a rodiny. Vymanit se ze závislosti není nikdy snadné. Ti, komu se to podaří, v Bushově případě za pomoci sílící náboženské víry, si zaslouží vstřícnost a uznání.


O Bushově rozhodnosti nikdy nebylo pochyb, ani o jeho bodrosti – navzdory onomu lehce protivnému vtipkování chlapce z bohaté rodiny. Nikdy jsem též nevěřil tomu, že bývalý prezident byl hloupý: tuto kritiku proti němu vznášeli mnozí z jeho evropských kolegů, kteří byli sami stěží králi filozofů.


Potíž s Bushem nespočívala v nedostatku inteligence, ale v naprosté absenci intelektuální zvídavosti. Spokojeně se utábořil ve vlastních povrchních předsudcích a zbytek světa bylo zapotřebí nacpat do tohoto zúženého prostoru.


Právě tady vstoupil na scénu Cheney. Když se pro něj Bush rozhodl, šlo nesporně o klíčový okamžik. Představte si například, jak jiný mohl být svět a názory na Bushův prezidentský výkon, kdyby svou pravou rukou učinil Colina Powella nebo Johna McCaina.


Cheney sytil a vyživoval Bushovy předsudky a tvrdým a energickým postupem zabíral půdu v krajině politického rozhodování, která zůstávala neobsazená kvůli prezidentově zahálčivosti a chabé politické síle poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezzy Riceové.


Čemu Cheney věřil? Domníval se, že Ronald Reagan dokázal, že na fiskálních deficitech nesejde. Věřil v kapitalismus – či přinejmenším v podporu velkých firem a bohatých lidí. Zda rozuměl tomu, jak mají v právním řádu fungovat volné trhy, je už ale spornější. Právo nikdy nebylo Cheneyho silnou stránkou.


Byl apologetou americké moci, přestože během války ve Vietnamu se kroutil a uskakoval, jen aby se vyhnul její nevlídné tváři v roli odvedence. Myslel si, že americký prezident by měl jednat mimo mantinely moci stanovené Ústavou USA, právě tak jako by jeho zemi neměla omezovat žádná mezinárodní pravidla. Normy byly pro ostatní a jeho jediný veřejný spor s Bushem se na samém konci jeho účinkování v úřadu týkal prezidentova odmítnutí udělit milost Scooterovi Libbymu, bývalému šéfovi Cheneyho kanceláře, obviněnému z křivého svědectví.


Cheneyho vliv vyústil v krvavou iráckou katastrofu, mravní ponížení na Guantánamu, simulované topení vyslýchaných a „mimořádné deportace“, zoufalství přátel a opovržení nepřátel a pestrou celosvětovou přehlídku používání dvojího metru. Dick Cheney, podlý a předpojatý, byl jedním z nejmocnějších amerických viceprezidentů. Nenapadá mě žádný jiný, který by natolik poškodil Ameriku doma a její pověst v zahraničí.


Není divu, že jmenování Cheneyho pokládá Bush za klíčové rozhodnutí. V politice mají ideje svou váhu, a jelikož Bush měl jen hrstku vlastních, zjednodušených myšlenek, zjistil, že jeho agendu formuje a ovládá jeho bystrý náhradník a zástupce. Právě to ho nakonec odrovnalo.


Bushovo prezidentské působení zdiskreditoval a potopil muž, jehož si fatálně zvolil za spolupracovníka. Větší tragédií ovšem bylo, že za to mnozí další zaplatili podstatně vyšší cenu než Bush. „Daň za Dicka Cheneyho“ – právě tak by se snad Bushovy paměti měly jmenovat.

Chris Patten byl evropským komisařem pro vnější vztahy, předsedou britské Konzervativní strany a posledním britským guvernérem Hongkongu. V současnosti působí jako rektor Oxfordské univerzity a člen britské Sněmovny lordů.


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
 
Foto: zdroj
0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky