Před několika měsíci přijal izraelský parlament zákon, podle nějž budou arabští křesťané považováni za samostatnou etnickou skupinu, který vyvolal hodně diskusí. Mezi jeho příznivci, izraelskou pravicí (zákon připravila vládní strana Likud) a částí arabských křesťanů, i mezi jeho odpůrci, izraelskou levicí i islamisty. Příznivci zákona, zejména jeho autor Jariv Levin, zdůrazňují, že křesťané jsou na rozdíl od muslimů přirozenými spojenci Izraele, a tak tento zákon způsobí jejich sblížení s Židy. Odpůrci tvrdí, že zákon je rasistický a jeho smyslem je rozdělit jednotný arabský národ podle náboženství.
Židovsko-arabský aspekt
O co vlastně jde? V podstatě nic až tak radikálního v něm není. Za prvé, jde jen o izraelské Araby, ne o Palestince. Zákon zaprvé dává křesťanům (stejně jako drúzům, přistěhovalcům z Etiopie a židovským ultraortodoxům) zastoupení v Komisi pro rovnost ve sféře zaměstnanosti, počet jejích členů se rozšiřuje z 5 na 10. Dosud v ní bylo společné zastoupení pro všechny Araby. Protože však křesťané tvoří jen 13 % z celkového počtu izraelských Arabů, byl pochopitelně tím arabským členem komise obvykle muslim.
Za druhé, dotyční Arabové si teď mohou nechat zapsat do průkazu totožnosti samostatně, že jsou křesťané, tj. zákon v podstatě formálně zavádí v Izraeli novou národnost – „křesťané“. Což má určitý význam, protože de facto jistá diskriminace podle etnické příslušnosti v Izraeli existuje. Arabové a židovští ultraortodoxní například mají právo nejít na vojnu. U těch druhých se toto právo současná světská vláda snaží omezit ve jménu rovné odpovědnosti. Na první pohled je to zvýhodňuje. Obě skupiny ze zásadních důvodů na vojnu skutečně z drtivé většiny nejdou. Na druhé straně je ale vojna v Izraeli důležitým krokem v socializaci a kariéře. Ortodoxním to nevadí, protože neusilují o socializaci, naopak chtějí žít v co nejuzavřenější komunitě a jsou proti jakýmkoli pokusům integrovat je do moderní společnosti. Arabové jsou jiný případ. V pracovních inzerátech se třeba často píše, že jsou požadováni kandidáti po vojenské službě, což je korektní výraz pro myšlenku: „Araby nechceme“. Z evropského hlediska je to určitě špatné, ale je nutné brát v úvahu místní realitu.
Kdysi jsem byl na výletu v Hebronu s jednou francouzskou skupinou. Arabský průvodce nám při té příležitosti řekl, že když začala druhá intifáda, ztratily desetitisíce Arabů práci. Měl pravdu, ale neřekl, že intifáda zdaleka nebyly jen mírné demonstrace jako v Evropě, ale masové násilí a teroristické útoky, jejichž obětí se stal asi tisíc Izraelců, včetně 764 civilistů. Přitom je podporovala velká většina Palestinců. Celkem 64 % z nich podporovalo sebevražedné atentáty proti civilistům. Teroristických útoků se zúčastnili i izraelští občané arabského původu, i když v menší míře. Proto je těžké odsoudit běžného izraelského zaměstnavatele, který se obává, že by mohl skončit s nožem od svého zaměstnance v zádech.
Situaci hezky popsala jedna naše izraelská známá. Dělá průvodkyni, proto se hodně stýká s arabskými obchodníky, řidiči apod. Přátelí se s jedním Arabem. Je velmi příjemný, vstřícný, rád pomůže a navíc dělá perfektní kávu… Ona ale ví, že až „se zatroubí“, klidně jí podřízne krk – nic osobního, jen politika. On ví, že ona to ví, ale dokud trubka mlčí, vycházejí spolu celkem dobře, dokonce při příjemném posezení na tohle téma vtipkují.
Obecně se o diskriminaci izraelských Arabů a Palestinců hodně píše. Např. na anglické Wikipedii zde a zde jsou uvedeny všechny možné argumenty a spousta dalších odkazů. Můj osobní názor je, že diskriminace skutečně existuje, přesto je ale život diskriminovaných izraelských Arabů podstatně lepší než život nediskriminovaných Arabů (obzvláště žen) v arabských zemích. A Palestinci, zvláště ti v Gaze, jsou na tom určitě hůř. V nově přijatém zákoně tedy nejde o diskriminaci, protože ta už tu je nezávisle na něm, ale naopak o vymanění části Arabů z již existující diskriminace.
Arabsko-arabský aspekt
Obvinění, že nový zákon rozděluje Araby, je na první pohled určitě oprávněné. Je však na místě si položit otázku: Rozděluje, nebo jen potvrzuje stávající rozdělení? Byli arabští křesťané a muslimové jednotní? Ve druhé polovině XX. století, když v řadě arabských zemí vládli autoritativní světské nacionalistické prosovětsky orientované režimy (Násir v Egyptě, Asad starší v Sýrii apod., patří sem i Arafatova Organizace za osvobození Palestiny), jejichž heslem bylo: Jsme všichni Arabové a nevadí, kdo je křesťan a kdo muslim. Tehdy bylo skutečně postavení křesťanů v těchto zemích celkem dobré. Ještě před několika lety jsem četl v nějakém ruském cestopisu o Sýrii, jak tam křesťané a muslimové společně oslavují svátky obou vyznání.
Křesťany byli například irácký ministr zahraničí za Husajna Tárik Azíz a generální tajemník OSN, egyptský Kopt Butrus Butrus-Ghálí. Dříve vychovaní Arabové tu situaci vnímají doteď. Nedávno jsem hovořil s jednou šedesátiletou arabskou křesťankou. Vyjadřovala se přesně v tom smyslu – jsme jeden národ, který chtějí rozdělit. Vyprávěla o utrpení Arabů jako celku, zejména o vystěhování několika arabských vesnic v okolí Emauz po šestidenní válce. Teď je na jejich místě park. Odmítala rozdělování na křesťany a muslimy. O islámském extrémismu mluvila jen mimochodem a v tom smyslu, že Evropani nechtějí s muslimy komunikovat, a ti se proto zlobí.
Ve zdejších konfliktech jsou křesťané první obětí
Situace se však mění. Při všech nepokojích v arabských zemích se prvními oběťmi stávají křesťané. V Iráku ani americká okupace nezabránila tomu, aby tamní křesťanská církev prakticky přestala existovat. V Egyptě jen vojenský převrat zabránil násilnostem proti Koptům. Nedávno jsem mluvil s jedním německým novinářem na Blízkém východě a ten mi řekl, že 100 % egyptských Koptů podporuje generála Sísího. I v Sýrii jsou křesťané jednou z hlavních obětí povstalců. V Izraeli, a obzvláště v Palestině, kde se otevřené útoky muslimů proti křesťanům nekonají, však počet křesťanů také klesá.
Například v Betlémě v okamžiku vyhlášení Palestinské samosprávy tvořili většinu, teď už jsou v menšině. V těchto podmínkách se celoarabská solidarita křesťanů začíná vytrácet. Slyšel jsem, že někteří arabští křesťané, zejména syrští, tvrdí, že nejsou Arabové, ale Aramejci, kteří žili na Blízkém východě ještě před Araby. To je sice z náboženského hlediska pravda, z genetického hlediska nikoliv. Egyptští Koptové jsou všeobecně považování za samostatné etnikum. V Nazaretu je jeden arabský pravoslavný kněz, který káže arabským křesťanům, aby šli jako loajální občané na vojnu do izraelské armády. To pochopitelně pobuřuje místní muslimy.
Jednou jsme byli na návštěvě v rodině arabských křesťanů. Hostitelé a ostatní hosté se zřejmě považují za něco samostatného, říkali, že „jsou v obklíčení židů a muslimů“, mladší generace už žije převážně v zahraničí. Na islámské radikály použili přirovnání z Apokalypsy: Zvedá se nová příšera. Jeden z nich také použil rozdělení: „Židé, křesťané, Arabové.“ V tomto smyslu tvrdit, že Nový zákon „podkopává arabskou solidaritu“ není moc správné – podkopává ji v první řadě islámský fanatismus.
Židovsko-křesťanský aspekt
Židovsko-křesťanské vztahy jsou plné velmi smutných stránek, včetně perzekuce a pogromů na židy, z nichž poslední a nejhorší je holokaust. Křesťané se po něm postupně začali zříkat antisemitismu, což vyústilo v „teologii po Osvětimi“. Ze strany židů však zůstávala velká podezíravost vůči křesťanům. Kromě hrozných vzpomínek z minulosti tu bylo i podezření, že křesťané teď chtějí marcipánem dosáhnout toho, čeho nedosáhli bičem – konvertovat židy na křesťanství. Největší (a celkem oprávněné) podezření je tady vůči tzv. „mesiášským židům“ – protestantskému hnutí, které se skládá z etnických Židů, považuje Ježíše za „totožného“ s židovským Mesiášem, a proto jinak zachovává všechny židovské tradice. Tím pádem přímo konkuruje judaismu a zaměřuje se na stejný okruh lidí. Možná proto byl jediný vážný židovský teroristický útok proti křesťanům, o kterém jsem slyšel, spáchán svého času proti zástupci tohoto hnutí – šlo o zásilku s dárkem ke svátku Purim, ve které byla výbušnina, jež ho těžce zranila. Mezi méně vážné patří ten, při němž zazvonili na dveře jedné takové skupiny, a když otevřel, hodili mu do bytu krabičku plnou živých myší.
Izraelské veřejné mínění se však postupně mění ve prospěch křesťanů. Např. komunita Blahoslavenství v Emauzích, kde teď s manželkou bydlíme, má široké kontakty s několika židovskými skupinami, pravidelně navštěvuje židovské synagogy apod. Znal jsem lidi, kteří se před 10-15 let báli nosit na krku křížek. Ani ne z důvodu možných státních perzekucí, ale z obav o zhoršení vztahů s okolím. Teď však moji kolegové v ústavu, kde pracuji, vědí, že jsem křesťan, ale naše vztahy to nijak neovlivňuje, spíše naopak – s jedním z kolegů, který je věřící žid máme jistou solidaritu věřících mezi bezbožníky. Zmíněný zákon to jen potvrzuje, proto ho jako křesťan mohu jen uvítat. Ale postupně izraelské veřejné mínění mění ve prospěch křesťanů.
Závěrem
Události v islámském světě z poslední doby ještě jednou potvrdily, že muslimové, bohužel, nejsou spolehliví v otázce ochrany nejen cizích, ale ani svých vlastních náboženských památek. Během posledních nepokojů v Mali například islamisté v Timbuktu zničili islámské památky ze seznamu UNESCO – staré hroby islámských světců, starobylou knihovnu a dokonce i mešitu – neodpovídaly totiž jejich představám o zbožnosti. Příkladů ničení neislámských kultovních památek je bezpočet, nejznámější z nich asi zničení obrovských soch Buddhy v Afghánistánu, z dalších například drancování a ničení kostelů na severním Kypru, v Kosovu, Sýrii a méně nápadně i v Turecku.
Musím zdůraznit, že to nedělají kvůli nějaké zvláštní zkaženosti – totéž se dělo v Byzanci v éře ikonoborectví a pak v Evropě za husitských i dalších náboženských válek. V křesťanském světě je to snad už dávná minulost, kdežto v islámském žhavá současnost. Proto považuji křesťanské svatyně pod kontrolou Palestinců za riziko. Samozřejmě, že Abú Mazén a dokonce ani Hamás jim nic špatného neudělají, protože chápou, že křesťanští poutníci jsou jedním z jejich hlavních zdrojů příjmů. Nikdo však nezaručí, že při dalších nepokojích nevydrancují Svatý hrob nikomu nepodřízení fanatici, kteří nemají co ztratit. Už jednou se stalo, že teroristé obsadili Betlémskou baziliku a vzali rukojmí. Pokud však situaci kontroluje Izrael, určitě to nepřipustí. Bude chránit naše svatyně jako své vlastní, možná lépe než NATO, které bohužel při své okupaci nezabránilo vydrancování Bagdádského muzea ani vypálení a zboření pravoslavných kostelů v Kosovu.
Vítám každý krok ke sblížení židů a křesťanů. Bylo by jen dobře, kdyby se do toho zapojili i muslimové, ale to záleží jen na nich.
Převzato z e-republika.cz