Dokument: Novoroční projev předsedy Senátu PČR Jaroslava Kubery

Vážení a milí spoluobčané,

každý vstup do nového roku je provázen hodnocením roku uplynulého a úvahami, jaký bude rok, který přichází. Vyjadřují se politici, komentátoři, politologové, prostě všichni. Přichází také doba předsevzetí, která mají většinou jepičí život. Možná, že některé z vás svým projevem zklamu. Nebude totiž o tom, co byste očekávali. Neuslyšíte rozbor domácí ani zahraniční politiky ani vymezování se nejlépe proti všem. Tím bych vám asi příliš optimismu nedodal. Chci mluvit o tom, co je pro mě důležité a co nepochybně trápí mnohé z vás. Politika je mojí druhou láskou hned po mé ženě.

Celý loňský rok jsme si připomínali sto let vzniku republiky, oslavy nám trochu pokazila připomínka sedmnáctého listopadu 1989, kdy se hlavní událostí staly kytice v koši. Skoro se bojím, co se bude dít při letošním kulatém výročí. Naštěstí naši milí dobrodějové nezařadili 17. listopad mezi dny zavřených obchodů, takže vášně bude tlumit nakupování, často na dluh.

Ať tak či tak, trvám na tom, že naše země je plná úžasných, většinou neznámých lidí. Co nám ale chybí, je více pokory a současně více sebevědomí. Více pokory a úcty k práci druhých a představa, že právě naše práce je nejdůležitější. Typický je přezíravý postoj k lidem, kteří se živí manuální prací. Před několika dny řekl jeden známý ekonom, kterého si jinak vážím, že učební obory nemají v digitálním věku budoucnost. Přál bych mu, až bude renovovat koupelnu, nevím proč, ale nejčastěji se renovují koupelny, aby přišel digitální obkladač s mobilem, aby si mohl vygůglovat, jak se lepí obkládačky.

Na opačném konci je nedostatek sebevědomí a víry v naše schopnosti. Jsme neskutečně šikovní, na čemž se paradoxně podepsalo období totality. Neznám jinou zemi, kde by si houslový virtuos nebo chirurg vlastníma rukama postavil dům. Na druhé straně kouzelná slůvka jako dobrý den nebo děkuji skoro zmizela z našeho slovníku. Sociální sítě jsou plné zloby a nenávisti. Dokonce i štědrovečerní pohádka vyvolává vlnu nenávisti. Jeden nestačí žasnout. Už jsme si skoro zvykli, že světoví i místní politici komunikují, nezaměňujte se slovem mluví, na sociálních sítích a jejich komunikace nebývá příliš vřelá. Právě naopak. A nebývá to zdaleka jen u politiků. Samostatnou kapitolou je chování lidí v davu, třeba na fotbale. Slušný táta od rodiny vyrazí na zápas svého klubu a na tribuně se v něm probudí zvíře. Sprostě nadává hráčům i rozhodčímu, nejradši by skočil na trávník, aby jim to ukázal. Naštěstí poté, co v hospodě s kamarády proberou zápas, změní se zase v hodného taťku.

Nejsme ale horší než jiné národy. To jen někteří se nám snaží namluvit, že korupce je u nás větší než jinde, aby si z boje proti korupci mohli udělat dobrý byznys, krade se více než jinde, povolit pivo po obědě u vody nebo na kole nelze, protože povolíš jedno a Čech, Moravan a Slezan dá dvě, a nedejbože zvýšit rychlost na dálnici, ostatně proč taky, když v zimě bývá často nulová.

A aby toho nebylo dost, je tady stát. Stát s velkým „s“, který nás považuje za služebníky s malým „s“. Zdánlivě se o nás stará od narození až do smrti. Už je skoro jedno, kdo je zrovna u vlády. Polovinu roku pracujeme pro stát, aby nám pak zejména před volbami něco vrátil, a když má málo, tak si půjčí a ještě se diví, že někteří lidé se chovají stejně a také si po vzoru státu často půjčují. Aby se stát o nás mohl dobře starat, musí nás mít pod kontrolou. Tu vykonává pomocí zákonů. Každá jednotlivá událost musí být vtělena do zákona, ale k vymáhání práva stát nemá sílu a nedovoluje mu to ani politická korektnost, která už dávno přesahuje všechny meze. Více než milion našich občanů je dehonestován za to, že podlehli jedné z mnoha lidských neřestí – kouření, a to přesto, že přispívají do státního rozpočtu částkou téměř 80 miliard korun ročně. Bohužel, některým lidem, o kterých řekl profesor Knížák, že by byli nejraději, kdyby žil jejich život někdo za ně a oni by ho zpovzdálí jen pozorovali, takový stav vyhovuje.

A aby toho nebylo dost, chystá stát masivní digitalizaci, prý abychom si všechno mohli vyřídit z domova. Jenže potíž je v tom, že digitalizovaná hloupost zůstane hloupostí. Také nařízení Evropské unie o ochraně osobních údajů je úžasné. Ti, kteří osobní údaje kradli, aby s nimi mohli obchodovat, je dnes získávají zcela legálně. Žádnou aplikaci si nestáhnete, aniž byste dali souhlas k přístupu ke všemu, co v telefonu máte. Je to, jak říkal Ludvík Vaculík, jako když držíme býka za rohy a někdo nás neustále kope do zadku.

Občanský zákoník má tisíce paragrafů. Kdysi základní kodex, nyní trhací kalendář díky opakovaným novelám. Jeden z nejdůležitějších paragrafů říká, že osobnost člověka je chráněna, každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Tento paragraf je soustavně porušován a svoboda nám pomalu protéká mezi prsty, aniž si to uvědomujeme. Například máme brát jako fakt, že mezi ženou a mužem není žádný rozdíl. Jeden je zcela zásadní. Ženy jsou mnohem krásnější než muži, a proto nám zakazují se jejich krásou kochat. Naštěstí si nemusíme nechat všechno líbit. Trvejme na tom, že ne chřástal polní a brouk páchník jsou pány tvorstva, ale že muž a žena a rodina v širším slova smyslu ční nad vším ostatním jako Mount Everest. Chovejme se k ostatním lidem tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Hledejme to, co nás spojuje, i když je to někdy těžké. Žijme podle hesla „žít a nechat žít“ a s vědomím, že slušnost není slabost.

Přeji vám vše dobré v roce 2019.