27. června uplynulo čtyřicet let od vydání na tehdejší dobu převratného textu Ludvíka Vaculíka v Literárních novinách.
Politický manifest Dva tisíce slov hovořil přímo a musel zákonitě vyvolat bouřlivou reakci jak u konzervativních, tak u progresivních komunistů. Stal se jedním z katalyzátorů Pražského jara a urychlil vývoj k jeho tragickému vyvrcholení v srpnu 1968. Okupanty a jejich českými posluhovači byl vydáván za jeden z důkazů o probíhající kontrarevoluci. Autor a signatáři byli za normalizace perzekuováni, protože pravda nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje.
Když si dnes čteme o vládcích, kterým chyběla moudrost a slušnost, parlamentu, který se odnaučil rokovat, vládě, která se odnaučila vládnout, volbách, které neměly význam a zákonech, které ztratily váhu, můžeme propadnout depresi z toho, že se historie po čtyřiceti letech opakuje. Nezbývá než doufat, že tentokrát jako fraška.
Naopak se můžeme jenom trpce pousmát nad nástroji, jimiž se má proti nešvarům špatných vládců bojovat – veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády (!!!) a sbírky na dary do důchodu pro lidi, kteří zneužili své moci se v naší vyspělé demokracii ukazují býti naprosto neúčinnými nástroji.
A proto – uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, neožírejme se v politických souvislostech a prozrazujme fízly!
Foto: zdroj
